Noc plná úzkostí

Další noc plná úzkostí, jak rybářská síť plná ryb. Zmítají se v ní, lapeny v pasti, pasti tmy. A představa Tebe je cesta ven, to jediné oko sítě, větší než jiné. Jediné oko, kterým úzkosti mohou pryč. Wittgenstein řekl, že takovým okem může být řeč, a co že není v řeči, jako by nebylo. Pro mě to jsi v té noci úzkostí Ty, Ty jako vysněný cit. Cit a něha, a ty rozhodně nejsou v řeči. Přesto spolehlivě, spolehlivěji než analytické metody toho pána, ukazují cestu ven ze sítě úzkostí. Kolik takových sítí je nalíčeno na každého z nás. A kolik z nás se pak chce s unavenou hlavou přivinout k někomu, kdo mu tak nádherně voní, koho cítí, ke komu se přitiskne. Kdepak, řeči tu nepomohou, neukážou mouchám v láhvích ani rybám v sítích cestu. Jsme utkáni z myšlenek a citů, tak zní krásná věta Zygmunta Baumana. Noc plná úzkostí tu větu dokazuje. A ještě jiný velký myslitel, Martin Heidegger, řekl, že úzkost zjevuje nic. Že když úzkost odezní, seznáme, že to vlastně bylo jen takové nic. Odezní i úzkost této noci a budu moci říct i já to samé? Najdu spolehlivě Tebe, dokážu si Tě vysnít, nápomocnou, milostnou, soucitnou, krásnou? Nebo uvíznu v síti té noci, spolu se všemi nešťastnými úzkostmi, už jako jedna z nich? A zbyde mi tak jen čekat, že s ránem skončí lov a nebude síť, nebude hledání, nebude ale ani sen o Tobě, nebude najednou nic.

Možná až jednou taková noc dlouho nebude přicházet, začnu snít o noci jako síti, o úzkostech jako rybách v ní, a o Tobě, milostné, nápomocné, soucitné a nekonečně krásné.