Kocovina

…. „Vstávej brácho, no tak! Snad nechceš prospat celej den?“

„Kolik je hodin? Připadal jsem si jako kdyby mi měla každou chvíli explodovat hlava.

„Půl druhý vole. Doufám, že si nezapomněl, že máme být ve tři u tety Olívie.“

„Do háje.“ Vzpomněl jsem si, jak mě budila Zuzka, když jsme ještě byli spolu.

„Takhle dlouho jsi snad ještě v životě nespal. To musela být pěkně divoká noc. Kde si vůbec včera byl? Na tom veslařským srazu? Dovedli tě sem v noci dva chlápci, že tě našli na ulici před domem.“

„Máš z tý pekelný akce aspoň nějaký fotky, ať se taky trochu zasměju.“

„Zkus se podívat. Mobil bych měl mít někde v saku.“

„Jo tak žádní veslaři, tématická narozeninová párty jak dělo.“

„Je to dost možný.“ Přemýšlel jsem, za co jsem byl asi já, když jsem měl sako. Napadli mě Muži v černém nebo agent Smith.

„Koukám, že byla pěkně ujetá. Odkud jsou tyhle tři šeredný chlupatý chobotnice s narozeninovejma kloboučkama?“

„Ukaž.“ podíval jsem se na rozmazanou fotku na displeji. „Co já vím, asi byly v nějakým díle Akta X, který mi unikl. Nebo nějaká potvora z Men in Black.“ To by vysvětlovalo to sako...

„Ano, tetičko, zítra přijedeme s Oliverem na návštěvu.“... „Nic nepeč.“... „Bude to jen na skok.“... „Kdo to proboha bude jíst.“... „Se Zuzkou už nejsem, vždyť jsem ti to říkal.“... „Teď to neřeš, zítra se uvidíme. Měj se.“ Od té doby, co zemřel strejček Jonatán, je teta Olívie nesnesitelná.

„Přišla ti nějaká pozvánka z veslařského klubu. Myslel jsem, že tam už nechodíš.“

„Jo, už to budou tak tři roky, co jsem s tím sekl. Jo, a zítra dem na třetí k tetičce Olivii, jen abys to věděl.“

„Super, dlouho jsme u ní nebyli. Něco kolem třiceti hodin to bude. Proč si ta ženská musí vylívat samotu zrovna na nás. Musíme jí pořídit nějakého psa, nebo manžela, to je fuk, hlavně ať už neotravuje.“

Zatímco se bratr smiřoval s krutou realitou, přečetl jsem si pozvánku.

„Kolikátého je dneska?“

„Dvacátého pátého října. Proč?“

„Jen jsem se potřeboval ujistit.“

Po hodině hledání jsem konečně našel Štrůdla a Syna a plný očekávání jsem vpadl do restaurace. Ne, že by tam nebylo plno. Dohromady jsme tam byli přesně čtyři. Tři muži, všichni oháknutí do na chlup stejných obleků, seděli u stolu a s chutí usrkávali pivo, brčkem. Před prázdnou židlí bylo postavené čtvrté pivo. Vypadalo to tam jako po zavíračce.

„Á, pan Milan Koudelka. Pojďte si k nám přisednout. Už na Vás čekáme.“

„To bude asi nějaký omyl, měla by tady být nějaká oslava.“ V duchu jsem proklínal ty, kteří si ze mě udělali takovouhle prdel.

„Kdepak omyl, jen se nebojte a posaďte se u nás. My Vám hlavu neukousneme.“

Vidina piva zadarmo se mému vyschlému krku zřejmě zalíbila, protože jsem bez mého vědomí už seděl v židli naproti těm podivným chlápkům.

„Abyste správně rozuměli, pánové,...“

„Abyste vy správně rozuměl, pane Koudelka, my jsme Vám poslali tu pozvánku, abychom se tu s Vámi mohli setkat. Byla to taková kamufláž. Kdybychom Vám hned napsali pravé důvody naší schůzky, určitě byste nepřišel.“

„A jaké tedy jsou pravé důvody naší schůzky a kdo vůbec jste?“

„Můžete nám říkat X, Y a Z. A setkali jsme se s Vámi,“ podívali se na sebe nervózně, jako kdybych měl po dokončení věty vstát a utéct, „abychom s vámi uzavřeli smlouvu o dárcovství vašeho spermatu.“

Hbitě jsem vstal, ale v hlavě se mi ozval naléhavý hlas: „Počkejte a vyslechněte nás, nebudete litovat.“

„Jak jste to udělali?“ vyděsil jsem se. „Chci další pivo.“ Zase se jim v očích objevil ten nervózní pohled.

„Nebudeme chodit kolem horké polévky. Říká se to tady tak, ne?“

„Kaše,“ vykoktal jsem.

„Co prosím?“

„Kaše, ne polévky.“

„Ach tak. Zkrátka, my nejsme z téhle planety.“

Teď už jsem z té židle ani nevstal. X mě přejel zkoumavým pohledem.

„Natoč ty piva rovnou dvě, Z, a možná ještě něco tvrdého,“ pokynul mu X.

„Vidím, že mám zatím chvilku času, abych Vás zasvětil do našeho problému. Naše civilizace je o hodně starší než ta vaše. Žili jsme si šťastně a v blahobytu, ale z důvodu našeho nezdravého životního stylu, jak už to u prosperujících světů bývá, obzvláště díky nezdravé výživě a kari omáčce, jsme pomalu přestali být plodní. Když jsme na to přišli, bylo už pozdě a skoro polovina naší populace vymřela. Vynalezli jsme umělé spermie, ale jejich výroba je velice nákladná a zdlouhavá. Museli jsme přijít na jiný způsob. A v tom jsme objevili vás, pozemšťany. Vaše sperma je velice podobné našemu. Stačilo jen vyvinout virus, který ho dokáže napadnout a modifikovat v naše. Je to mnohem jednodušší a levnější, než vytvářet nové.“

To jsem měl v sobě už druhý pivo a dva panáky, tak jsem se odvážil trochu diskutovat. „Proč to neuděláte rovnou ve velkým s celým lidstvem? Měli byste spermatu jak medvěd po zimním spánku.“ Hned jsem té otázky litoval.

„Abyste rozuměl pane Koudelka. Sperma je v naší rase tou nejvzácnější a tudíž i nejdražší surovinou. A není v našem zájmu, aby bylo laciné a byl ho dostatek. Je to jednoduchý princip nabídky a poptávky. A jelikož u nás nemáme nic, co by připomínalo váš antimonopolní úřad, tak se nám, jako největší organizaci pracující v tomto oboru, vyplatí mnohem více pokud distribuujeme méně. A navíc nemáme problémy s přelidněním a mezigalaktická rada pro práva vývojových ras by nám ani částečné vyhubení lidské rasy stejně nedovolila.“

„Nicméně zájem o vaše sperma je obrovský, stejně tak i o vaše maso,“ podotkl Y.

„Cože?!?“ V hlavě mi zazněl tupý bezbarvý smích.

„Ten se ti opravdu povedl, Y, jsi rok od roku lepší.“

„Díky, X. Doufám, že jsem Vás nevyvedl z míry, pane Koudelka. Mé hobby je studium pozemského humoru.“

„Gratuluju,“ odsekl jsem.

„Omlouvám se, jestli jsem Vás vylekal. Byl to jenom žert.“

„To mě teda těší. Abych se vrátil k tématu. Nečeká nás lidstvo náhodou taky podobný úděl? Mám pocit, že taky nežijeme úplně zdravě,“ podotkl jsem.

„Naši experti spočítali, že zhruba za deset tisíc let budete mít stejný problém, to záleží na tom jakou cestou se vydáte.“

„A vy s tím nic neuděláte? Je snad ve vašem zájmu, aby jsme vám, jako živoucí spermobanky, vydrželi co nejdéle, ne?“

„Vy si vážně myslíte, že by si nějaký blázen ve vaší době a společnosti jen tak otevřel obchod se zdravou výživou a doufal, že na tom něco vydělá?“

„To je vaše práce?“

„Někdo to udělat musí. A taky těch stávek a demonstrací proti rychlým občerstvením. Ale moc se nám to nedaří. Je těžké vás přinutit jíst zdravě, když máme zakázáno veřejně vstupovat do vašeho života.“

„A hnutí za dobrou snídani je taky vaše práce?“

„Taky.“

„BeBe dobré ráno?“

„Hm.“

„A nízkotučné jogurty?“

„V tom chapadla nemáme. To si vymysleli pozemské modelky, aby neumřeli hlady.“

„Škoda. Spíš bych to tipoval na vás.“

„A to získáváte sperma jenom od nás?“

„Zkoumali jsme za tímto účelem mnoho ras, ale jste nám anatomicky nejbližší, takže je modifikace vašeho spermatu nejjednodušší.“

„Nejbližší? Vždyť vypadáte úplně jako my.“

„To je jen podoba, kterou jsme ti vytvořili telepaticky v mozku, aby jsme mezi námi odstranili dorozumívací bariéru.“

„Chci vidět, jak vypadáte doopravdy.“

„To bohužel nejde. Dodatek o mezirasovém styku s vývojovými světy nám to přísně zakazuje. Museli bysme ti vymazat paměť. Vyberte si, buď se připojíte do sítě našich dárců a budete se do konce života topit v penězích, nebo se Vám ukážeme ve své pravé podobě, posléze Vám vymažeme paměť, takže z toho stejně budete mít hranatý a navždy zůstanete chudý. Tak co?“

„Kulový.“

„Pardon?“

„Kulový, ne hranatý.“

„To byl samozřejmě jen vtip.“

„To nezakecáš.“

„Čekám na vaše rozhodnutí, pane Koudelka.“

„Bohatej je dneska kde kdo. Chci vás vidět.“

„Dáme Vám čas na rozmyšlenou.“

„Chci vás vidět,“ řekl jsem rozhodně.

„Ach jo. Jak chcete. Ale nečekejte nic na způsob Roosveltu ze sedmačtyřicátého. To byla jen kachna. Jste připraven?“

Pomalu a nenápadně jsem povysunul mobil, abych si je mohl vyfotit. „Mluvíte tady s člověkem, který viděl tolik hororů, že by...Ach bože! Fuj! To je nechutný! Dej to pryč! Prej anatomicky nejbližší!“ V uších mi zesiloval nepříjemný vysoký tón, začala mi téct krev z nosu, zatmělo se mi před očima a omdlel jsem.

„Škoda, byl by to dobrý dárce.“

„To jo, byl to docela sympaťák.“

„Všimli jste si, že nás vyfotil?“

„Jo, ale myslím, že když tu fotku trochu upravíme, tak to nebude takový problém. Navíc mám pocit, že to bude na zdejší poměry docela povedený vtípek, nemyslíte?“

„Vstávej brácho, no tak! Snad nechceš prospat celej den?“....