Síla hudby

Lokálka se kodrcala po kolejích a já, hlavou opřená o okenní sklo, jsem nadskakovala při každém otřesu. Bylo mi to jedno. Vlak mě odvážel pryč, pryč od mých problémů, starostí, pryč od mého života.

Alespoň na víkend.

Z postranní kapsy mého batohu jsem vylovila mobil a nalistovala staré zprávy. Naposled jsem si je přečetla, než skončily ve virtuálním koši. Po krátkém zaváhání jsem vymazala z telefonního seznamu i jejich autora. Animovaná popelnice na displeji telefonu se spokojeně otřásla. A máš to, ty pitomče.

Mobil jsem zahrabala zpátky do batohu a znovu jsem se opřela o okno. Vlak právě projížděl hustým trnkovým křovím. Co chvíli se některá bíle rozkvetlá větvička otřela o stěny vláčku, pootevřeným oknem ke mně vítr zanesl několik bílých okvětních plátků, a celou scénu dokreslovalo slunce, které zalévalo celý vagon měkkým naoranžovělým světlem. Otráveně jsem zavřela oči. Romantika ať mi vleze na záda.

Vystoupila jsem na malém nádraží. Páni, tady jsem nebyla už tak dlouho… Pořádně dlouho. Když jsem tu stála naposledy, byla jsem asi tak o polovinu menší. Proto se mi teď zdálo všechno tak malý. Ani jsem se nesnažila vzpomenout si, před kolika lety jsem sem naposledy jela vlakem. Mám takové tušení, že by se jednalo o dvouciferné číslo.

Hodila jsem si batoh na ramena a pomalu jsem zamířila dolů z kopce. Silnici lemovalo husté křoví – trnka, hloh a ještě ledacos, co už jsem v houstnoucím šeru nerozeznala. Lampa nad mojí hlavou najednou zablikala a zhasla. Leknutím jsem nadskočila. Radši trochu přidám, tímhle tempem bych k babičce dorazila tak o půlnoci. Vší silou jsem se snažila nepřipustit si ten druhý důvod, proč zrychlit – co všechno by se v tomhle křoví mohlo schovávat?

V místech, kde tahle silnička ústila na jednu z hlavních ulic města, stávala kaplička. Pamatovala jsem si, že začínala chátrat, ale pohled na propadlou střechu a rozbitou skleněnou mozaiku ve dveřích pro mě byl i tak překvapivý. Kdyby se o ni někdo staral, nemusela by být v tomhle stavu, mumlala jsem si vztekle, a nestálo by to ani tak moc. Teď už na to nikdo nedá ani korunu a za pár let to bude jen hromádka cihel.

Zabočila jsem do další ulice.

Něco nebylo v pořádku.

Trvalo mi skoro půl minuty, než jsem si uvědomila, že je vyasfaltovaná. To, co mi chybělo, byly vyježděné koleje, louže bláta a štěrk, kterým se lidé snažili cestu vyspravit. Oddechla jsem si. Už taky vyšiluju.

Posledních sto metrů cesty jsem prošla popaměti – renovace ulice zřejmě nezahrnovala rozšíření pouličního osvětlení až k babiččinu domu. Jednou rukou jsem se přidržovala plotu sousedovic zahrady, druhou jsem mávala před sebou, abych neminula lávku přes potok. Nechtěla bych sledovat jejich plot až ke svahu přímo do vody. Teď už je na koupání trošku chladno.

Pravačkou jsem zavadila o zábradlí. Výborně.

Ozvěna mých kroků na lávce na mě upozornila psa. Do zběsilého štěkotu a ňafání zaznívalo i škrábání drápů o beton, jak pobíhal po dvoře. „Ajíku, to jsem já,“ zavolala jsem na něj. Zamkla jsem za sebou branku a zamířila k vrátkům do dvora. „Ahoj, Ajíku, zlatíčko,“ vítala jsem se s místním hlídačem. Německý ovčák vyskočil předními tlapami na vrátka a snažil se mě olíznout. Já jsem ho škrábala za ušima a zároveň jsem se snažila najít na dně batohu pytlík s kostmi, které jsem pro něj zachránila ze zbytků od oběda. Když jsem ho konečně vyprostila zpod rezervní mikiny a německého slovníčku, Ajax do něj nedočkavě zabořil čenich. Během patnácti vteřin měl v sobě všechny kosti a pár piškotů, které mi nějakou náhodou zůstaly v kapse.

Rozsvítila se žárovka nad vstupními dveřmi. Naposledy jsem Ajaxe pohladila a obrátila se ke dveřím.

 „Ahoj,“ usmála se babička, a poodstoupila, abych mohla projít.

„Babi, říkala jsem ti, že nemáš vyvařovat,“ zavyla jsem šťastně, když jsem vešla do kuchyně. Na stole stály dva talíře s babiččinou výbornou bramboračkou a z hrnce na sporáku jsem neomylně cítila svíčkovou. Zdvořilost nezdvořilost, babička vaří skvěle. A naštěstí si nikdy nedá říct, že nám, když přijedeme, úplně stačí párek s hořčicí. Tahle skromná fráze je jen fráze a nedílná součást tradice. Tradice, podle které babička stejně tu tříchodovou hostinu vyrobí.

Sedla jsem si ke stolu, nedočkavě popadla lžíci a hypnotizovala jsem babičku, aby se už taky posadila a začala jíst, protože jinak asi umřu hlady. Babička ještě zalila čaj v konvici (s potěšením jsem zaznamenala, že je to poctivej černej, to mi vysvětlete, co všichni vidí na Roiboosu) a přisedla si ke mně. „Dobrou chuť,“ popřála mi. Já jsem to jako ozvěna zopakovala a konečně jsem se dala do jídla.

„Co vaši?“ zeptala se babička a natáhla se po slánce. „Nechceš taky? Nějak jsem ji málo osolila,“ dodala jen tak mimochodem.

„Mě přijde výborná. Naši, no, jde to. Táta je teď v tom Norsku a mámě zas nějak změnili směny, tak má desítky nebo co.“ Dlouhý proslov, za tu dobu jsem mohla sníst alespoň dvě lžíce polívky.

„Jo on je vlastně v Norsku, co,“ uvědomila si babička. „Na tý koferenci.“

„Taky mě moh vzít s sebou,“ zamumlala jsem rádoby ublíženě. „Jazykovej pobyt, procvičit si angličtinu.“ Polévka mi začínala povážlivě chladnout.

„A co Marek?“ zeptala se babička jakoby nic. Na to jsem čekala celou dobu.

Podívala jsem se na ni, široce otevřela oči a zvedla obočí. „Jakej Marek?“ zeptala jsem se významně.

Babička napodobila moji grimasu. „Ááá…žádnej. Musela jsem se splést.“

Některé holky říkají, že jejich mamka je jejich nejlepší kamarádka. Mezi moje nejlepší kamarádky patří moje babička.

Ráno jsem se vzbudila po půl desáté. Na kuchyňském stole stál hrneček s čajem (hrnek půllitrák, a opět černej čaj – babi mě má přečtenou), podnos s jablkovým závinem a vzkaz: Šla jsem nakoupit a za Markétou, vrátím se do oběda.

Slastně jsem se protáhla. Takhle já si představuju ráj…

Moje snídaně sestávala z litru příjemně teplého čaje a půl šišky závinu. Od zbytku jsem se odtrhla s málem fyzickým násilím (jestlipak by pomohlo dát si pár facek?) a pomalu jsem se vydala po schodech do patra. V hlavě se mi skládaly poetické věty typu „S každým schodem mi ubyl rok, a na vrcholu schodiště stanula malá dívenka.“ Páni. Možná bych vážně měla zkusit spisovatelskou dráhu. Ve skutečnosti to ovšem bylo tak, že jsem po předposledním schodě uklouzla a narazila si kotník. S tím ani mistr slova nic moc nenadělá.

Rozhlédla jsem se po chodbě. V patře bydlívala prababička. Tady jsem nebyla od toho léta, co zemřela. Nějakých šest let.

Dívala jsem se na dveře a snažila jsem si vzpomenout, co je za nimi. „Komora,“ ohlédla jsem se přes pravé rameno. „Kuchyně,“ podívala jsem se před sebe. „Vedle obývák,“ pokračovala jsem nahlas a udělala pár kroků chodbou. „Ložnice. A Kramárna.“

Vzala jsem za kliku.

„Kramárna“ byla podkrovní pokojík s hrubým oranžovým kobercem a skříněmi plnými hraček, některé po sestřenici, po tetě, snad ještě po babičce a pratetě. Okno směřovalo na jihozápad, což odpoledne zaručovalo spoustu sluníčka. V kombinaci s oranžovým kobercem si člověk připadal jako v peci. Jako malá jsem to milovala.

Vešla jsem dovnitř. Oranžový koberec, staré vyřezávané skříně, lavice, svazky vratiče a třezalky visící z garnyže nad oknem – všechno bylo na svém místě.

Pousmála jsem se a otevřela jsem skříň. Copak tu asi najdu dneska?

„Báro?“ volala babička odněkud zdálky. Zatřepala jsem hlavou, abych se probrala, a otevřela jsem dveře do chodby. ¨

„Já jsem tady,“ houkla jsem směrem ke schodům. „Nahoře!“

„Tak jo. Tak přijď tak za hodinku na oběd,“ odpověděla babička spokojeně. Pak vrzly dveře a v domě bylo zase ticho. Vrátila jsem se ke skříni a vzala jsem do ruky podlouhlé kožené pouzdro.

„No to mě podrž,“ zamumlala jsem. Všechno ostatní, co jsem ve skříni našla, bylo známé – hračky, které jsem jako malá zbožňovala, pár knížek, dlouhé sametové šaty, nějaké košile, hedvábné kombiné, střevíčky z hnědého semiše, růženec – křížek už měl ulomené jedno rameno –, herbář vázaný v kůži a starý památník. Ale tohle ne.

Do rukou mi vklouzla nádherná flétna z tmavého, skoro černého dřeva. Kolem dolního konce se lesky měňavé zelené kamínky. Ještě nikdy jsem neviděla flétnu vykládanou kamínky, a tuplem ne zeleným tygřím okem.

Položila jsem prsty na dírky flétny a jemně jsem do ní foukla. Flétna zahrála čistý, silný a zároveň tak nějak zastřený tón. Vzpomněla jsem si na svou vlastní flétnu, která při vší snaze hrála ostře, dalo by se dokonce říct, že ječela. Tahle věcička byla o tři třídy výš.

Nadechla jsem se a začala hrát. Vzpomněla jsem si na melodii písničky od táboráku, kterou jsem v životě nezkoušela hrát na flétnu. Ale po několika pokusech jsem správně trefila první tři tóny, a pak už to šlo samo. Bez nějakého zvláštního přemýšlení moje prsty samy tvořily patřičné tóny, a se sametovým hlasem flétny byla tahle melodie něco víc než série tónů.

Posadila jsem se s flétnou na lavici pod oknem a v ostrém slunečním světle jsem zkoumala zelenkavou mozaiku. Kamínky musí být nějak přilepené, nedovedla jsem si představit, jak by mohly držet bez lepidla, ale po ničem takovém nebylo ani stopy, každý kamínek přesně zapadal do tmavého dřeva. Tahle flétna je dokonalý kousek. Tak dokonalý, že mě to trochu děsí.

Natáhla jsem se po pouzdře, abych flétnu vrátila zpátky do skříně, když se pootevřely dveře a dovnitř nakoukla babička.

„Hele, flétna,“ usmála se na mě. Po chvilce dodala: „Zkoušelas na ni hrát? Co jí říkáš?“

„Je perfektní,“ odpověděla jsem váhavě. Nějak se mi to celé nezdálo.

Babička si povzdechla. „Báro, je tu Markéta. Má ty výsledky z nemocnice a je z toho nešťastná.“

Mlčela jsem. Že u babiččiny kamarádky Markéty měli lékaři podezření na rakovinu, to jsem věděla.

„Běž za ní dolů,“ pokračovala babička. „Neboj, nebude ti brečet na rameni,“ věnovala mi maličko křivý úsměv. Položila jsem flétnu na lavici a vykročila jsem ke dveřím. Koutkem oka jsem zahlédla, že flétnu bere do ruky babička, a zdálo se mi, že slyším zvuk rozepínaného zipu. Seběhla jsem ze schodů, otevřela dveře kuchyně a co nejupřímněji jsem se na Markétu usmála. „Dobrý den…“

„Ahoj, Barunko, ahoj.“ Šedovlasá paní zvedla hlavu od stolu a viditelně se přemáhala, aby mi úsměv oplatila. „Máš tu fotky z tábora?“

„Jasně,“ vyhrkla jsem vděčně a vylovila z batohu obálku s fotkama. Markéta je opatrně vzala do rukou a já jí stručně vysvětlovala, co se na které fotce děje. Když došlo na momentku ze hry o Aztécích, trochu mi zatrnulo. Na té fotce jsem stála – oblečená v bílém hávu – rozkročená nad jednou z mladších holek, v rukou jsem držela dřevěný meč a jeho špičkou jsem jí mířila na srdce. Celé to působilo dost výhrůžně, protože tam nebyl zachycený obličej mojí „oběti“, která se svíjela smíchem.

Ale Markéta ani nečekala na můj komentář a upřímně se zasmála. „Aspoň trochu jim to vrátit, viď?“ Ulehčeně jsem přikývla. Markéta vzala do ruky další fotku a zase posmutněla.

Odněkud zdálky zazněla příjemná melodie, hraná na flétnu. Zdálo se mi, že poznávám sametový hlas černé flétny se zelenými kamínky.

S Markétou jsme se na sebe nechápavě podívaly. Pak se Markéta znovu s přemáháním usmála. „Květuška umí hrát nádherně,“ poznamenala a vrátila se k fotkám. Na rtech jí zůstal úsměv a v očích smutek. Bylo mi jí hrozně líto.

Flétna nepozorovaně změnila melodii, byla hlasitější a veselejší. Markéta dál listovala fotkami, ale teď už nevypadala tak nepřístupně, tajně smutná. Než jsme doprohlédly všechny fotky, byla už přesně taková, jakou jsem si jí pamatovala – veselá a nezdolná optimistka. Flétna umlkla a za chvíli vešla do kuchyně babička. Ani slovem se nezmínila o flétně, hraní, fotkách nebo Markétě, jen začala chystat na stůl tři talíře.

„Květuš, já tě nebudu vyjídat, prosím tě, nech to,“ zvedla se Markéta od stolu a začala se chytat k odchodu. „A, holky, kdybyste se chtěly odpoledne stavit na kafe, tak já budu doma,“ usmála se a byla pryč. „Holky“ se na sebe podívaly, babička sklidila do kredence přebývající talíř a jen tak mimochodem poznamenala: „Tak cos tomu říkala?“

„Čemu?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Té flétně,“ vysvětlila babička a postavila přede mě talíř s polévkou.

„Počkej,“ váhala jsem a přemýšlela, jak to formulovat. „Říkáš, že ta flétna má něco společného s Markéty…náladou?“

„M-hm,“ kývla babička a dala se do jídla. Já jsem na svoji polévku úplně zapomněla.

„Ty jsi prostě hrála a ona z toho měla dobrou náladu?“

„Jo,“ přisvědčila babička znovu.

„Tak to mi prosím tě vysvětli,“ požádala jsem zmateně. Babička odložila lžíci.

„Ale notak, Báro. Neznáš žádnou písničku, která ti zlepšuje náladu? Prostě jsem hrála takovou písničku, a hrála jsem ji natolik dobře a přesvědčivě, že takhle na Markétu působila.“ Odmlčela se. Ale já jsem měla pocit, že je to ještě trochu jinak. Tázavě jsem zvedla obočí.

„Hmm…tak asi takhle: Když má dobrý hráč dobrý nástroj a ví, co dělá, jsou takovéhle věci…docela snadné,“ vysvětlovala babička pomalu.

„A ví, co dělá?“ zopakovala jsem. Babička přikývla.

„Nemůžeš se najednou rozhodnout, že všechny v dosahu uvedeš do stavu euforie, a použít k tomu písničku, která dělá radost tobě. Ne že by to nešlo, ale byl by to hroznej půšvih.“

“Myslíš?“ zamyslela jsem se nad tou možností. Nepřišla mi tak hrozná.

„Vím. Zkoušela jsem to,“ usmála se babička kysele.

„A proč mi to říkáš?“ zeptala jsem se. Měla jsem ošklivý pocit, že odpověď se mi moc líbit nebude.

„Protože já už tuhle flétnu nevyužiju a ty umíš hrát, máš ráda hudbu, a hlavně máš rozum.“

Au. No vždyť to říkám.

„Takže mám chodit po světě a pomáhat lidem tím, že budu pískat jak krysař?“

„Vidělas mě někdy chodit po světě a pískat jako krysař? Ne. Jen tu flétnu budeš mít a budeš vědět, že je dostatečně dobrá na to, abys to v případě potřeby dokázala. Jen se tím nikdy nenech unést. A,“ babička se pousmála, „pokud máš ve zvyku do hraní vkládat sebe, svoje pocity, tak na to si nech tu svou uječenou sopránku. Pokud chceš ovlivnit něčí emoce, samozřejmě do hraní musíš nějaké emoce vložit, ale laskavě ne svoje.“

Povzdechla jsem si. Nějak mě úplně přešla chuť na oběd. Vstala jsem od stolu a zamířila pryč. Babička neřekla ani slovo a znovu se pustila do jídla.

V obýváku po prababičce stálo pianino a na něm ležela se zelenými kamínky. Vzala jsem ji do rukou a chytala se zahrát melancholickou melodii, která se báječně hodila k mým zmateným pocitům, ale s flétnou u rtů jsem se zarazila. Nevkládej do hry sebe. Několik okamžiků jsem nad tím přemýšlela. Pak jsem odložila flétnu, posadila se k pianinu a nazdařbůh hrábla do kláves. Na klavír fakt hrát neumím.

Tak snad moje deprese zůstane jenom moje.