Nebývale romantická přiměřeně dlouhá próza

Poprvé jsem tě spatřil ve školce, netušíc, že jsi to ty. Zamiloval jsem se až mnohem později. Sedmá nebo osmá třída, myslím. Vlastně až po tom, co jsem tě pořádně poznal. Hlavně o prázdninách a tak, když jsme se třeba celé týdny neviděli. Bylo to zvláštní.

Bavila ses spíš s mojí ségrou než se mnou. Byla‘s u nás jednu dobu pořád. Ležel jsem v posteli a myslel na to, že jsi jen několik metrů ode mě, vedle v pokoji. Poslouchal jsem tvůj hlas. Smích. A vymýšlel záminky, proč bych tam měl zrovna teď přijít.

Znal jsem na tobě všechno. Co máš ráda. Co ti udělá radost. Co tě udělá šťastnou. Co ne. Co bys v životě neudělala. Věděl jsem přesně, jak se mám kdy zachovat. Co mám kdy říct. A tak. Škoda, že k ničemu z toho nikdy nebyla moc příležitost.

Ale ty chvíle, kdy jsme se přece jen dostali přímo do hovoru, nebo když ses mě dokonce dotýkala. V tramvaji mimoděk ramenem. Nebo‘s mi dávala takové ty holčičí pohlavky, když jsem si z tebe dělal srandu. Takové ty, co nemají bolet. Jakože. Anebo já nevím. Ale i když to bolelo, bylo to krásné.

Vlastně si z toho už moc nepamatuju. Jenom jak jsem chodil ze školy pár kroků za tebou a vdechoval nenápadně tvoji voňavku. Ničeho sis nevšimla, protože ses bavila s kamarádkama. Které si taky většinou nevšimli, přestože jsem tolik chtěl. Díval jsem se na tebe těmi nejzamilovanějšími pohledy přímo před nima, aby to zjistily a řekly ti to. Že jsem asi zamilovaný. A ať s tím něco děláš. Ale asi ti nikdy nic takového neřekly.

A proto jsme se k sobě až do konce devítky nedostali. Pak už jsem tě neviděl. Jenom občas, ale to už nebylo ono.

Na střední jsem byl na intru. Začal jsem chodit chlastávat s novými spolužáky. První joint a tak.

Potkal jsem tě při jedné z takových pitek. Možná to bylo taky trochu tou trávou, ale od první chvíle mě neskutečně fascinovaly tvoje uši. Ten dokonalý tvar. A vlasy, samá kudrlinka, které sis za ně dávala ladným pohybem ručky. Ale vlastně vůbec všechno. Tentokrát sis všimla hned, že z tebe nemůžu spustit oči, a po chvíli sis sama přisedla. Byl jsem v sedmém nebi. Několik hodin.

A ráno a nadále taky. Naučila‘s mě konečně líbat. A tak dále. A v noci jsi se pořád budila a většinou‘s mě před tím ještě stihla rýpnout loktem do žeber. Když se ti zdál onen sen, pořád dokola, že si zouváš boty a máš nárt obsypaný stovkami klíšťat. A taky ses bála hlemýžďů a pavouků. A psů. To snad nejvíc ze všeho. Ale třeba taky berušek a tak. A já jsem měl pocit, že tě musím chránit a byl jsem šťastný.

Několik měsíců jsme byli šťastní. Jenomže pak se stala ta věc, asi jediná věc v celém mém životě, co si nedokážu nijak vysvětlit. Nechápu, jak‘s to mohla udělat. Co to do tebe vjelo ? Proč ? Připadalo mi to celé absurdní. Jako bys nevěděla, co děláš.

A tak jsme se rozešli. A tys byla pak s ním. A já sám. Než‘s zjistila, že je to fakt kretén a vysrala se na něj. Mě to ale pořád dost bolelo a nechtěl jsem s tebou nic mít. Tady zas nechápu já sám sebe. Pamatuju si totiž zcela zřetelně, že jsem tě stejně pořád miloval.

Dali jsme se zas dohromady až na začátku třeťáku a začalo to přenádherné období. Měli jsme konečně vlastní byt. Sami pro sebe. A docela i prachy, když jsem začal chodit na praxi do hotelu.

Jednou jsem tě tam vzal na večeři. Se ségrou. Když jsem vás představoval, převrhl jsem vázu s kytkama. Strašně jsem se před kolegama ztrapnil. Ale ty ses jen smála a říkala‘s, že jsem strašně roztomilý. Vzpomínáš ? Strašně to smrdělo. Ta voda tam musela být tak měsíc. A ségra pak jela zas domů a my jsme si udělali pěkný večer.

Nadále ses v noci budívala a bála se všeho možného. Snila‘s o studiu psychologie. A všechno bylo v pořádku. Až do té doby, kdy se zase začalo dít něco divného. Nějak ses změnila. Nebo já nevím. Kolem posledních vánoc mi už bylo jasné, že ses dostala úplně mimo sebe. Měla‘s plno keců, že je druhého třeba brát takového, jaký je, neidealizovat si ho, být tolerantní, mít rád jeho chyby a tak dále a tak dále. A pořád‘s mě s tím otravovala. Netuším, o co ti šlo. Byla‘s přece dokonalá. Kolikrát jsem ti to říkal. Jenom ti zase vlezlo do hlavy tohle divné pochybování.

Samozřejmě, že‘s pochybovala. Patřilo to k tobě. Jinak bych tě asi ani nemiloval. Ale začala‘s to nějak přehánět. Pochybovala‘s, že tě miluju. Nebo dokonce jestli tě mám vůbec jenom rád. Bylo to směšné. Měla‘s například jednou pocit, že při hovoru s tebou mluvím ve skutečnosti s někým úplně jiným.

Netušila‘s, jak mě takové řeči zraňovaly. Nevěděl jsem, jak ti pomoct. Jak tě takových myšlenek zbavit. Pamatuješ si jistě na ty večery plné zoufalství. Nesnesla‘s ani, abych s tebou byl v jedné místnosti. Natož abych se tě dotkl. Jednou jsem tě v takové chvíli pohladil po ramenou, ty ses ohnala a nechtěně‘s mě nehtem sekla pod víčko levého oka. Pak ses mi omlouvala, protože sis myslela, že to bolí. Přitiskla ses ke mně a bylo nám konečně na chvíli krásně.

Tak to bylo v těch lepších případech. Většinou ses ale z těch stavů musela vedle v kuchyni vyplakat, hodiny a hodiny, než sis za mnou přišla lehnout. Nějak tě to ale pořád nepřecházelo. Bylo to smutné. Vím, že‘s za to nemohla. Nikdo za to nemohl. Proto ti nemám za zlé, že‘s to vyřešila tak, jak‘s to vyřešila. V té době to bylo asi opravdu to nejlepší, co‘s mohla udělat. Byli jsme pořád ještě moc mladí. Nepřipravení na takový způsob života. To jsem tenkrát ale nechápal a příčinu jsem hledal všemožně jinde. Jak jsem se trápil. Ale nenašel.

Tvůj odchod mě zdrtil. Skoro jsem ani neodmaturoval. Lehával jsem najednou v našem bytě sám. Odvezla sis všechny věci, takže navíc teď působil jaksi pustě, neútulně. Začaly mě stíhat deprese. Proto jsem se tam snažil být co nejméně. Kolik nocí jsem propil. Kolikrát jsem přespal jinde, jen abych nemusel být sám v posteli, v které jsme lehávali spolu my dva.

Spával jsem většinou u kamarádek, ale i u úplně cizích dívek, které jsem nikdy předtím a většinou ani potom neviděl. Trvalo to skoro dva roky. Ale takový způsob života mi nic nedával. Nic jsem k těm dívkám necítil. Ostatně jsem v té době byl přesvědčený, že lásky už ani nejsem schopen. Takové pocity ve mě náš vztah a především jeho konec zanechal. Dokonce to došlo až tak daleko, že jsem na tebe postupem času úplně zapomněl. Měl jsem samozřejmě stále všechny vzpomínky. Všechny obrazy i slova se okamžitě a zcela zřetelně vybavovaly, ale z nějakého důvodu jsem jim nevěřil. Nedokázal jsem je cítit jako vzpomínky, ale jenom jako představy, výmysly. Jako bych si pamatoval něco, co se nestalo. Nebylo to. Nikdy. Ani ty‘s tedy nebyla.

Zamiloval jsem se pak do jedné dívky, kterou jsem potkal v práci. Dělala v kuchyni. Líbila se mi fyzicky. Docela. Vlastně jsem se vyjádřil špatně. Měl jsem spíš jenom pocit, že jsem zamilovaný. Několik týdnů. Ale bylo to takové jiné. Nevím. Pěkné. Ale ne takové, jako s tebou. Tak jsem si řekl, že tohle láska není. Nechtěl jsem se přetvařovat, tak jsem jí to řekl. O tobě. A o tom, že k ní cítím něco mnohem slabšího, ale že to nevadí. Vůbec. Že s ní chci normálně zůstat, jenom jsem jí ale chtěl říct, že ji asi vůbec nemiluju. Samozřejmě se se mnou rozešla. Což jsem chápal.

Při té příležitosti jsem změnil práci a odstěhoval jsem se konečně jinam. Vrátily se mi totiž zase všechny naše vzpomínky a bylo mi stejně blbě jako předtím. Pak se událo něco zvláštního.

Přestěhovala ses tou dobou taky. A taky sem. Dlouhé hodiny jsme si jen tak povídali. O čemkoli. O tvém dětství v Indonésii, o vaření a tak. Nebylo tam vlastně ani takové to prvotní pnutí. Nebo nám o to asi nešlo. Nebo ne tolik. Vypadali jsme ze začátku spíš jenom jako kamarádi. Až pak to nějak přerostlo, na nějaké té oslavě. To taky stálo za to, panečku. I po tolika letech se musím smát.

Začali jsme spolu bydlet. U tebe. Ale svůj byt jsem si nechal. Vlastně to bylo všechno docela krásné. Méně příjemné věci přeskočím. Ty stejně víš, o čem mluvím. Nedošlo mi to, ani když jsi mě přiměla přespávat občas zase u sebe.

Pamatuju si na tu poslední noc. Postel celá vlhká od milování a slz. Pořád‘s mě, opilá, líbala a omlouvala se. Nikdy předtím jsem si nevšiml, že pláč má nějaký pach. A chtěla‘s pořád dokola slyšet, že je všechno v pořádku. Že mi to nevadí. Že jsem ti odpustil. Bylo to pak už docela otravné. Milovali jsme se znovu a znovu. Ale jako bych byl v úplně jiné místnosti. Když‘s usnula, ta mokrá postel začala pomalu stydnout. Najednou jsem se tě už nedokázal dotýkat. Ani ležet vedle tebe. Oblekl jsem se a šel ven. Koupil jsem si pivo a seděl před barákem. A všechno mi docházelo.

Jak říkám, velice podivná věc. Nebyla‘s to ty. Celou dobu jsem si to myslel, ale ta holka byla někdo úplně jiný. A mně vůbec nenapadlo, že tu něco nehraje. Dva roky. Možná je to touhou po lásce. Člověk si kolikrát dost věcí jenom vsugeruje.

Ale přece jsme se nakonec našli. Byla‘s překrásná. Už žádná holka. Dospělá ženská. Krátký sestřih ti moc slušel. I plavky. A do těch přenádherných šedomodrých očí bych se vydržel dívat věky. Přestože‘s voněla opalovacím krémem, spálila sis strašně záda. A požádala‘s mě, cizího člověka, abych ti je natřel Panthenolem. Myslela sis opravdu, že to nemyslím vážně ? Sám jsem nevěděl, kde jsem sehnal odvahu to takhle rovnou vybalit, ale od prvního pohledu jsem se do tebe prostě zamiloval. Ale né. Stejně jsem ti nevěřil, že‘s to ze začátku brala jenom jako srandu. Přece k sobě patříme. Už tehdy‘s to musela vědět.

Chodili jsme na procházky se psem, který mě mimochodem trochu sral, protože‘s měla tendenci mě škádlit a dělat, že si ho všímáš víc než mě. A pamatuješ na ten koncert ? Jak jsme tam potkali tu rodinu s miminem. Měli ho v takovém tom vaku, jak to nosí indiáni. Šeptala‘s mi do ucha, že bys se mnou chtěla mít taky takové malinkaté děťátko. Myslel jsem, že štěstím umřu. Přestože jsem nikdy po dítěti netoužil.

Jak říkám, věděl jsem, že k sobě patříme. Po tom všem. A proto jsem si byl jistý, že se nevidíme naposled, i když‘s mluvila jinak a nadávala‘s mi do sobců a zabedněnců. Ten večer, kdys mi vrátila snubní prstýnek. Hned ses zvedla a nechala mě tam sedět. Hleděl jsem na ten kroužek zlata a cítil, jak z něho ještě dýchá teplo, které nasál z tvého prsteníčku. To poslední, co tady z tebe se mnou ještě chvíli zůstalo, myslel jsem si. Ale zároveň ve mně rostla ta víra, že se opět shledáme.

A včera to po osmi letech konečně přišlo. Změnila‘s účes i barvu vlasů. A máš trochu snědší pleť. Jsi rozvedená. Nebo jsem to tak aspoň pochopil. A samozřejmě jsi zestárla. Jsi teď dokonce o rok starší než já. Ale to nevadí.

Seděla‘s na zahrádce, sama, četla sis noviny, které tam míváme. Přinesl jsem ti kafe a omluvil jsem se, že jsem zapomněl, jestli sis k němu přála kapucínka. Usmála ses stejně kouzelně jako vždycky a uklidnila‘s mě, že máš černou kávu taky ráda. Ale vždyť já jsem to přece věděl. Samozřejmě. Vždyť tě znám. Líp než sám sebe. Než kohokoli jiného. A miluju tě, víc než si dokážeš představit. Uvidíš, budeme spolu ještě šťastní.