Markytánka

půjdu se schovat pod serpentiny
ukrýt se před svým životem
hlas shodím ze skály
a nikdo už nic neuslyší

vznáším se jen pár centimetrů nad mechem
a spím vedle jelenů
sama a moje srdce
ač mu přikazuji, nepřestává bušit, tepat

zamotaní v bílých peřinách
a lněných prostěradlech
ty dýcháš a moje plíce
ač jim přikazuji, nepřestávají hltat vzduch

v košilce z trávy
v klubku schoulená
markytánka lidských hlasů
představ a fantazií

každou chvilkou těší se jejich zběsilá těla
údy šílené a zblázněné
smyčce žhavené o struny
polykají každý tón a každé slovo

až zítra bude Slunce vysoko
nad tvou hlavou
možná si vzpomeneš na mé rudé rty
a bílou pleť
možná ti projede až bříšky prstů
ten známý pocit
a budeš mě hledat

a v sobě mě nenajdeš

půjdu se schovat pod serpentiny
aby nikdo neviděl mé slzy