Odkaz minulosti a Tajemná zrcadla

Kapitola pátá

       Čím dál tím víc mi začínala chybět cukrárna U Lva. Nejdříve jenom z nostalgie a občas jsem taky dostal chuť na žloutkový věneček, ale hlavně jsme tam chodili rozebírat další plány a to jsme teď už nemohli, jelikož jsme tady zatím žádnou cukrárnu neobjevili. A moc bych se divil, kdyby­chom nějakou objevili. Včera jsme prošli skoro celou vesnici a další přilehlé vesnice, abychom se mohli nerušeně zabývat dalším postupem proti těm neřádům, ale nenašli jsme nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo naši útulnou cukrárnu. Jediné, na co jsme narazili, byla trafika, jedna pro­dejna smíšeného zboží a tři hospody nevalné úrovně.

       Naštěstí jsme se stravovali v kuchyni Denisiny babička a ta byla rozhodně mistrovská. Možná že si pod slovy mistrovská kuchyně představíte luxusní restauraci a poživatiny jako humr, kaviár a velbloudí maso, ale já si pod těmito slovy představuji jídlo, které bych mohl jíst pořád a doma ho nemám často. Tedy kozí mléko, čerstvá vejce, pečenou husu, borůvkový koláč, smaženici, lívance a lesní jahody, domácí chleba, domácí máslo, zkrátka potraviny, na které městský člověk není zvyklý, jelikož je doma nepoznal a o to více mu chutnají.

       Každé ráno po snídani nás babička vyhnala z kuchyně, ačkoliv jsme chtěli pomáhat při mytí nádobí, ale když prý jsme jednou hosté, nebudeme přeci po sobě umývat talíře. Domácí práce nikdy nepatřily k mým oblíbeným činnostem, ovšem tady mě to bavilo. Možná také proto, že jsem se k tomu dostal jenom dvakrát a to ještě za asistence Denisy a Maxe a navíc večer, když nádobí není moc.

       Místo toho jsem se chodil ráno projít na zahradu a nakukoval do chlívku a dělal na prase obli­čeje a to na mě zase na oplátku vesele chrochtalo. Rád jsem taky chodil do zoologické zahrady do pavilonu opic a dělal na opice posunky, které ony napodobovaly.

       Tady opice nebyly, pouze prase, slepice, několik králíků a občas se sem zatoulala ze soused­ství kočka a vedle kurníku byl zakopán pes. To jsem se dozvěděl teprve včera, když se Aleš zeptal dědy, proč nemají psa. Vběhnul jim pod traktor a potom prý ani vzdáleně nepřipomínal jejich roztomilého Alíka. Aleš se na to zeptal bohužel během večeře a Denisa a Kristýna nedojedli, jelikož děda celou událost a následky vylíčil nad míru objektivně.

       Po snídani jsem si šel vzít do pokoje mikinu, protože se znatelně ochladilo a vyšel na za­hradu. Zamířil jsem neomylně k chlívku a nakouknul škvírou ve dveřích dovnitř. Prase také zrovna snídalo, chrochtalo u koryta a moji přítomnost nijak nevnímalo. Nechtěl jsem na něj sáhnout, protože když sáhnete na psa, který svačí, tak vás kousne. O prasatech jsem sice nic podobného neslyšel, ale riskovat jsem to nechtěl.

       Všiml jsem si totiž, že na zahradu přišla Kristýna a rozhodně jsem netoužil po tom, aby vi­děla, jak mě pokousalo prase. Zavřel jsem vrátka od chlívku a připojil se ke Kristýně, která kolem mě prošla beze slova na druhý konec zahrady. Zastavili jsme se u hromady dřeva a Kristýna jeden špalík vztekle nakopla.

       „Špatně ses vyspala?“ zeptal jsem se. Kristýna totiž takhle obvykle nereaguje.

       „Copak já, ale Aleš,“ vzdychla.

       „Co ti provedl?“

       „Vlastně nic, jenom mám pocit, že už mě nemá rád.“

       „Jak se to pozná?“

       „Nebaví se se mnou, dokonce řekl, že se nudí, a když jsem mu chtěla dát pusu, tak se otočil a dělal, že spí,“ zasyčela Kristýna vztekle.

       „A co jsi mu provedla ty?“

       „Vyprávěla jsem mu o svém bývalém klukovi.“

       „Ale to se nedělá,“ řekl jsem.

       „Já vím, ale on mi líčil, která holka je v naší škole nejhezčí.“

       „Takže asi neřekl, že jsi to ty?“

       „Ne, jsem až třetí.“ Kristýna byla rudá v obličeji a já byl rád, že tady s námi nestojí Aleš, pro­tože by ho určitě umlátila některým z kusů dřeva.

       „Kdo tě předstihl,“ vyzvídal jsem Alešův vkus.

       „Ta dvojčata z vedlejší třídy.“

       „Ale jsou fakt hezká,“ pokrčil jsem rameny.

       „To jim neberu, ale mohl aspoň ze slušnosti říct, že jsem nejhezčí já.“

       „Asi ano,“ přikývl jsem. „Třeba nechtěl lhát.“

       „Tak ti děkuji,“ vzdychla Kristýna. „To je přesně to, co jsem potřebovala slyšet.“

       „A jak moc jsi zacházela do podrobností, když jsi mluvila o tom klukovi?“

       „Ze začátku moc ne,“ řekla Kristýna, „jenže Aleš dělal, že spí a já věděla, že nespí. Když jsem mu řekla, že líbal fakt úžasně, tak odešel z pokoje. Ani nevím, kdy přišel, už jsem spala.“

       „Já jsem sice žádnou holku neměl,“ řekl jsem, „ale kdyby mi líčila, jak líbal její bývalý, asi bych taky odešel.“

       „Vím, že jsem udělala chybu,“ řekla, „taky jsem brečela celou noc.“

       „A co bylo ráno?“

       „Chtěla jsem se mu omluvit, protože to byla jenom moje chyba. Nezdálo se, že by o to stál.“

       „U nás v pokoji taky nebyl,“ řekl jsem.

       „Nejspíš chodil po zahradě,“ řekla Kristýna. „Alespoň mi říkal, že když nemůže doma usnout, chodí po celém bytě třeba tři hodiny.“

       „Můžu s ním promluvit, určitě to pochopí,“ navrhl jsem.

       „To tě nesmí ani napadnout,“ odmítla. „Promluvím s ním sama. Jen co se mnou začne zase mluvit a přestane dělat uraženého.“

       „Alešovi to nevydrží nikdo dlouho.“

       „Jenom aby, u snídaně se na mě ani nepodíval a teď hraje s Maxem šachy.“

       Z chalupy vyšel děda, přes rameno měl rybářský prut a na nohách holínky. Takže kromě toho, že je vášnivý šachista, je také vášnivý rybář. Před vraty na něj čekali ještě další dva stejně oblečení pánové a všichni se pomalým krokem vydali nejspíše k rybníku.