Slova "závisláka"

Ráno, když vstávám,
oči ještě zavřené,
ruka již ve tmě šmátrá,
hledá PC a startuje internet.

Deset dní mi nešel signál, 
deset dní vězení,
bez kamarádů,
bez řečnění,
bez "Písmáku,"
největšího mého potěšení!

Nepředstavitelná muka
přepadala mne dnes a denně,
budu ještě někdy a za jak dlouho,
povídat si o tom,
co trápí nejen mne?

Budu moci číst verše nádherné
od princezny Xeny - něžné
a plné naděje,

potkám se ještě
s verši plnými nostalgie,
jež tvoří
rytíř v plné zbroji,
vracet se jimi do historie,
žít životy jiných,
šťastných i nešťastných,
které však vždy připraví mi
chvíle nádherné?

Zda poučí mne chytrá sova,
učitelka mateřského slova,
která nenechá Tě
na holičkách nikdy,
pokud je to třeba?

Potkám ještě někdy bratry ze Slovenska,
jež získala jsem zde,
rozumím jim  a zdá se,
že oni mně také,

budu ještě číst
vyprávění i rady od old Járy,
budu se moci ještě někdy smát
veršíkům i blbinkám,
nemusím jmenovat,
víme všichni,
kdo umí je psát,

dostávat

kritiky i avíza od ostatních,
kteří někdy čtou mé bláboly
a já mám i je ráda,
protože všichni bez rozdílu,
pomáhají staré bábě,
rozumět světu imaginárnímu.

To vše trápilo mou hlavu deset dní.
Deset dní bez života!
Až konečně opět naskočil signál
a já mohu napsat tato slova,
která patří všem Vám,
jež jsem na "Písmáku" našla
a bez nichž bych se neobešla
a tak tedy
"Díky Vám, milí moji,
za to, že jste tady,
když duše má mě bolí."