Armani

Armani

„Nechci, abyste ho nějak naporcovali, toho chlapa si vážim.“
Ve zšeřelém baru po zavírací době svítí už jen lampy nad kulečníkovými stoly. Tři muži u pultu oblečení do padnoucích kváder z úst vypouštějí kouř a úsporná slova.
„Respektuju jeho práci, ale teď nám stojí v cestě. Přesto bych rád, aby měl slušnej pohřeb.“
„Jasně šéfe,“ ozve se hubenější ze dvou postav sedících naproti Bossovi - Ernest. „Kde a jak ho poznáme?“
Boss vytáhne ze saka fotografii: „Železniční podjezd v ulici Hamiltonova, kolem druhý. Bude mít na sobě,“ hodí jim obrázek přes pult, „tohle sako od Armaniho.“
„Takže rychle a bezbolestně,“ prohodí Alex, druhá gorilla sedící na vysoké stoličce, a uloží si fotku do koženého pouzdra na doklady. „Přivezem ho na přístaviště.“
„Budu tam čekat,“ vstane Boss do tmy a tiše v ní zmizí.

Lincoln model z roku 1970 parkuje ve skrytu tmy pod viaduktem. Je po dešti a oranžově umělé osvětlení se plazí po mokrých chodnících nebezpečnou čtvrtí. Ernest pohne zpětným zrcátkem auta a rukou si z čela odhrne pramen delších vlasů. Poté srovná zrcátko do původní polohy a zkontroluje v něm ulici za svými zády. Ta je prázdná. Sáhne na zadní sedačky a vytáhne odtamtud mačetu s ozdobným krytem, který ji schovává až po držátko.
„Na co to máš?“ otočí Alex hlavu, když zaslechne řezavý zvuk vytahovaného ostří.
„To je samurajská mačeta,“ vysvětluje mu Ernest a zamilovaně se dívá do zrcadla její lesknoucí se čepele. „Samurajové byli naprosto loajální bojovníci, který přejali víru v posmrtnej život od buddhistů. A já sem přesvědčenej buddhista a samurajský zákony odpovídaj mejm životním principům.“
„Buddhista?“ šklebí se Alex. „Myslel jsem, že buddhisti nesměj zabíjet žádný živý tvory.“
Ernest se na něj naštvaně podívá: „Hele, nerej do toho. Jasně že když budeš chtít, najdeš na každym náboženství nějaký mouchy. Ale já se snažim brát si z nich to dobrý. Ne jako ty. V tomhle směru seš zkurveně negativní.“
„V klidu brácho, jenom se snažim zjistit, čim si chceš odůvodnit nákup tohodle kuchyňskýho nádobí a nakolik v tom doopravdy hraje roli nějaký náboženství.“
„Víš co? Přestaň mě srát,“ zasune Ernest ostří znechuceně zpět. „S lidma jako seš ty absolutně nemá smysl se bavit o víře, nikdy to nemůžeš pochopit. Seš jako třicetiletej panic, kterej si čte encyklopedii o sexu, místo aby jednou zašel do bordelu. Hovno víš a pak to samý hovno i kecáš.“

Policista Obermeyer ze čtvrtého okrsku právě vyjel na svoji obvyklou noční hlídku, když mu přes cestu přeběhla černá kočka. Kdyby věděl, že ho kvůli té samé kočce budou chtít dnes v noci střelit do obličeje, pravděpodobně by se ji snažil rychle přejet.

Krysy v kanále Hamiltonovy ulice se rochnivě obracely břichem vzhůru a bezděčně tak připomínaly smrt. O pár metrů výš nad nimi bylo konečně slyšet rozvážně se blížící kroky. Alex rozeznal obrysy postavy a potichu upozornil Ernesta.

„Tak co, je můj nebo tvůj?“
„Dneska sem na řadě já,“ odpovídá mu Ernest a neslyšně pootevírá dveře Lincolnu, které směřují k chodníku. V okamžiku, kdy chodec míjí auto, Ernest naposledy kontroluje jeho tvář s fotografií a dostává tik do levého oka. Cítí, jak se v něm hromadí adrenalin, a když dosáhne nesnesitelné meze, popadne Ernest k Alexově hrůze mačetu a vyrazí z auta.
„Zastav ty sráči!“ řve Ernest na Armaniho, který zaslechne svištění ostrého kovu, jež rozetíná molekuly vzduchu a poté i jeho krk. Bezvládně padá k zemi a hlava se kutálí opodál do mírného svahu silnice, dokud nezabrzdí o výstupek vlastního nosu.
Ernest stojí mírně rozpažený na svých botách černějších než nejzapadlejší stíny zdí kolem něj a mocně se nadechuje a vydechuje nosem.
„No to si děláš prdel,“ řekl Alex, když dorazil k oddělené hlavě. „Víš jak bude šéf nasranej? Zcela jasně si pamatuju, co řikal o porcování! Kurva co tě to napadlo?“
Ernest otřel zakrvácenou čepel o sako mrtvoly. „Měl jsi snad dojem, že jsem typ člověka, kterej si koupí mačetu jen proto, aby si jí moh pověsit na stěnu? Ty, když si koupíš sekačku na trávu, tak si jí snad dáš do bytu jako dekoraci, nebo co?“
„Hele, mně je fuk, jestli s ní budeš krájet zeleninu nebo někomu uřezávat hlavy,“ pronesl nasraně Alex. „Ale jde o to, že tady Armaniho šéfovi v tomhle stavu přivízt prostě nemůžem.“
„Nebuď takovej nervák. Dyť o nic nejde. Seženem nějakej klacek, zabodnem mu ho do krku a na něj napíchnem hlavu. Ovážem to šátkem a nikdo nic nepozná.“
„Stejně seš vůl Erneste,“ řekne už mírněji Alex a vyndá z kufru auta černý igelitový pytel, který používají popeláři. „Tak mi ho tam aspoň pomoz nandat.“
„Počkej ještě chvilku,“ zarazí ho Ernest a začne oběti rozepínat oděv.
„Do hajzlu, co to zas děláš?“
„Co asi? Přece tady nenechám ležet tohle luxusní sako. Šéfovi bude jedno, v čem ho přivezem. Hlavně když je tuhej, ne?“
Alex zakroutí hlavou: „Nepřijde ti to trochu divný?“
„Víš Alexi,“ odpovídá mu Ernest a sundavá tělu i kalhoty, „poslední dobou si myslim, že na tuhle práci vážně začínáš bejt trochu přecitlivělej,“ řekne a složí šaty do úhledného komínku. „Což mi nepřijde moc profesionální.“
Alex se narovnal. „Takže ty tady prosekneš chlapovi hrdlo, svlíkneš ho, ukradneš mu hadry a mně pak budeš řikat, že se nechovám jako profesionál?“
„Víš, co je tvůj problém Alexi? Ty seš prostě idealista. Snílek. Dneska musíš bejt pragmatik, jinak chcípneš. Pořád nějak čekám, že ti to dojde, když děláš tuhle práci, ale už to trvá zatraceně moc dlouho,“ vyčte mu v poklidu Ernest a zabalí tělo do igelitu. „A můžeš aspoň sebrat tu hlavu, když už tady nic pořádnýho neděláš?“

Ulici postupně prosvětlovaly reflektory auta, které porušovalo předepsanou rychlost. Jeho řidič byl zřejmě mírně nervózní a dost možná i trochu cholerický. Ne, to není úplně pravda, řidič béžového modelu Lincolnu z roku 1970 byl totiž vzteky bez sebe. Měl dojem, že prožívá jedno ze spravedlivých rozhořčení, a tudíž má na trochu ostřejší jízdu právo.
Červená.
Ernest prudce dupl na brzdu a řekl: „Ježiš ta mě sere.“
„A v čem je teda problém?“ zeptal se ho Alex. „Řikals, že je to supr nádherná kočka.“
„No to ona je,“ rozjel se znovu na plný plyn, „Jenže jsem zjistil, že je to feministka.“
„A to je snad problém?“
„Jestli je to problém? Ty se ptáš, jestli je to problém?“ zachechtal se nepříčetně Ernest. „Už jsi někdy spal s holkou, která by si při tom nesundala ponožky?“
Alex se zamračil a přemýšlel. „No to fakt ne. Ale tak jí řekni, že ti to prostě nepřijde sexy.“
„Myslíš, že jsem to nezkusil?“ zaťukal si Ernest málem prstem na čelo. „Jenže tady je ten zakopanej pes. Cokoliv se mi na ní nelíbí a řeknu jí, je z toho průser. Víš, co mi řekla, když jsem jí začal vyprávět o nechutnosti těch ponožek?“
„No, to nevim.“
„Že kdyby si je sundala, znamenalo by to, že se mi podvolí, a když člověk udělá jeden takovej ústupek, udělá pak další a další, až nakonec místo toho, aby byl sám sebou, přijme od okolí roli, která se od něj očekává, což v případě žen znamená bejt matka v domácnosti a vařit perníčky a ke každejm narozeninám nedostávat náhrdelníky a krásný šaty, ale domácí spotřebiče a kuchyňský roboty. A ona nenávidí kuchyňský roboty.“
„A kurva,“ řekl Alex.
„Přesně. Co jí na to člověk má říct? Pořád se v argumentech opírá o nějaký debilní časopisy. Občas mam pocit, že se mnou akorát pěkně vyjebává.“
„Ale určitě má i nějaký dobrý stránky,“ snažil se Alex najít nějaká pozitiva. „Musí to přece v něčem bejt fajn buchta. Jinak bys s ní nebyl, ne?“
„Fajn buchta by měla vědět, že píchat s chlapem a vyjebávat s chlapem sou dvě kurva odlišný věci,“ řekl mu na to Ernest.
„Máš pravdu.“ Pokýval hlavou Alex. „Sou to čuráci ty feministky.“
„No to teda.“

Měsíc vypadal jako díra vypálená do černého blankytu noci a v jedné ze zatáček zasmrděla vůně spálených pneumatik. Auto právě jelo podél betonového hrazení, když se v kuželech světel objevila černá kočka. O chvíli později se ozval náraz plechu do vztyčených panelů a auto na prázdné silnici vykroužilo dvoje hodiny. Kočka, která vše sledovala z bezprostřední blízkosti, nyní klidně odeběhla mezi alej nedalekých stromků. Zpod kapoty auta se kouřilo a kufr mělo slisovaný nárazem do hrazení. Ernest, který ležel na volantu, se začal postupně vzpamatovávat. První, co zachytil, byl Alexův nasupený obličej.
„Ježiši, ty seš takovej kretén Erneste! Nechápu, jak se někdo může vybořit na úplně rovný silnici.“
„Já za to nemůžu,“ odlepil se od volantu Ernest. „Na ulici byla kočka.“
„No a co, že tam byla kočka, já ti na nějakou kočku kašlu! Mam kvůli ní snad chcípnout?“
Ernest se na něj uraženě podíval: „To jsem jí měl jako přejet?“
„Tak snad je lepší, aby chcípla kočka, než my dva ne? Nebo na to máš jinej názor?“
Ernest otevřel skřípající dvířka a vystoupil z auta ven. „Tady totiž nejde o žádnou posranou kočku Alexi. Jde o to, že seš pěknej pokrytec!“
„Do hajzlu, co to zas meleš?“
„No co asi. Vyprávim ti o svým buddhismu a ty mě kritizuješ, že ho nedodržuju, a když pak konečně zachránim život nevinnýho božího tvora, zjebeš mě za to, že jsem ho nepřejel. Nepřijde ti to trochu pokrytecký?“
Alex se na něj užasle podíval a pak to vzdal: „Seru na to, nikdy prostě nepřiznáš chybu, to je to, o co tu jde. Nebudu se s tebou hádat o nějaký pitomý kočce, ale jsem zvědavej, jak obhájíš tohle.“ Ukázal rukou směrem ke kufru. „Kufr je na sračky.“
„No to je toho,“ zabručel Ernest.
„Ty to asi nechápeš,“ kroutil Alex hlavou nad tupostí svého kolegy. „Když je na sračky kufr, je na sračky i Armani, kterýho jsme do toho kufru kurva strčili!“
Ernestovi to konečně doteklo. Vlezl do zadních dveří auta, vytáhl opěradlo jedné ze sedaček a prozkoumal útroby zavazadlového prostoru.
„Máš pravdu,“ řekl pak mrzutě a zalovil v něm. Za moment mu nadšeně svitly oči. „Ale není to v prdeli celý!“ Nadšeně oznámil Alexovi a vytáhl na světlo neporušenou Armaniho hlavu.
„Výborně,“ řekl Alex. „Takže šéfovi dovezem hlavu, opravdu skvělý.“
„Sakra přestaň bejt taková hysterka,“ zkritizoval ho otráveně Ernest. „Nějak to vyřešíme. Seženem jiný tělo, dáme k němu hlavu, Boss bude spokojenej a Armanimu už je to stejně fuk, no ne?“
„Fajn. Ale kde teď chceš sehnat nějakýho dobrovolníka, kterej se nám půjčí od krku dolu a ještě nám přiveze auto?“ zeptal se ironicky Alex a úsečně pohodil rukou. V ten samý moment zaslechl zvuk blížícího se motoru.
Ernest se na Alexe s opovržením podíval. „Seš prostě pesimista, je mi tě líto,“ řekl a stoupl si doprostřed ulice. Pod jednou ze vzdálenějších lamp osvětlujících silnici rozeznal nápis na přijíždějícím autě. Ten zněl: „Městská policie.“

Strážník Obermeyer zatočil k okraji silnice a vylezl z auta.
„Jste oba v pořádku?“ zajímal se, když si prohlédl zničený Lincoln. „Volali jste záchrannou službu?“
Ernest se na něj přívětivě usmál: „Promiňte, jaké máte číslo uniformy?“
„Cože?“ opáčil strážník.
„Slyšels blbečku, jaký máš číslo uniformy?“ Zapojil se Alex, vytáhl zbraň a namířil mu ji do obličeje. „Elko?“
„..Ne..“
Ernest k němu přistoupil, chytl ho za ksicht a tváře mu sroloval do tvaru hořické trubičky.
„Poslyš, seš věřící?“
„Eh, ne…“ odvětil vyděšený strážník a Ernestovi začalo cukat v levém obočí.
„Tak dovol, abych ti připomněl jedno ze zásadních pravidel božího desatera: „Nikdy – a to opravdu nikdy – neodporuj chlapovi s bouchačkou, která ti krkem míří do žaludku.“
„Ale…“ jektal vystrašeně strážník. „Takový přikázání neexistuje.“
„Kurva, von mě snad neposlouchá!“ nasral se Ernest. „Řikal jsem nikdy!“ zaječel strážníkovi do obličeje.
„Uklidni se,“ napomenul ho Alex. „Sakra Erneste uklidni se, von nemůže za to, že má jinou velikost.“
Ernest pustil chlapa, kterému na kůži zbyly otisky prstů a otočil se. „Tady to máš. Já pořád řikám, že nejseš profík. Můžeš mi vysvětlit, proč mě před policistou oslovuješ jménem?“
Alex protočil oči vzhůru. „Ježiš dyť je to jedno, ne? Stejně až ho navlečem do těch hadrů, uřízneš mu hlavu.“
„..Eée..!“ vyvalil oči policista.
„Ty drž hubu!“ okřikli ho synchronně.
„Jenom ti chci říct,“ snažil se mluvit Ernest klidně, „že by se klidně mohlo stát, že nám nějakou náhodou tadyten ratlík třeba zdrhne, a já jsem pak kvůli tvý blbosti v hajzlu, chápeš.“
„Dobře,“ pokýval nedůstojně Alex zbraní, „oukej, máš pravdu. Přiznávám to, stačí?“
„Jasný, v pohodě.“
„Ale já to na rozdíl od tebe aspoň přiznám!“
„Vždyť jo, vždyť jo..“ usmíval se spokojeně Ernest.
Alex se vztekle otočil na strážníka, vylovil z auta Armaniho hadry a hodil je po něm: „A ty si obleč tyhle věci.“
Strážník svíral v rukou sako zakrvácené u límce a vystrašeně se díval na muže v černých oblecích. „Ale když si to obleču, řikali jste, že mě zabijete.“
„Ale to my se tu jen tak handrkujem,“ podíval se na něj co nejpřátelštěji Ernest. „Spoustu toho, co řeknem, nemyslíme vážně, i když to tak možná vypadá. Třeba já si tady o Alexovi myslim, že je naprostej profesionál a respektuju ho, i když se občas neshodnem. Viď Alexi?“
„No jistě,“ přitakal mu Alex. „Když splníte o co vás žádáme, nic se vám nestane.“
„Slibujete?“ zeptal se obezřetně strážník.
„Samozřejmě.“ Snaživě se na něj oba usmívali.
„Ale já vám nevěřím!“ vyjekl policista.
„A kurva, už toho mam dost, nemáme celou noc!“ vydralo se cholericky z Ernesta, který sáhl do vozu, vytáhl uříznutou hlavu a přidržel ji strážníkovi před obličejem. „Teď tě ještě jednou hezky poprosim, aby sis vzal tyhle parádní a drahý hadry, jinak ti budu muset uříznout škebli. A doufám, že si všímáš, jak milej tón na tebe používám, protože bych byl moc rád, kdybys ho ocenil tim, že se tu teď převlíkneš. Tak co?“
Z hlavy ukápla kapka krve na policistovu botu. „Jasně,“ vykoktal ze sebe po Ernestově upřímné prosbě strážník. „Takhle je to o moc lepší.“

Vítr šuměl nočním městem a strážník se chvílemi otřásal zimou i nervozitou na těch posledních deset minut svého života, které strávil převlékáním do zabrocených hadrů.
„Děkujeme,“ řekl mu noblesně Alex, když se řidič noční hlídky dooblékl. Pak ho Alex poprosil, aby si lehl na zem.
„Proč?“ ptal se podezřívavě strážník.
„Musíme tě spoutat, abys nám nezdrhnul. Přece na tebe nemůžem pořád mířit zbraní. I tak tvrdý chlapi, jako jsme my, z toho dostávaj mravenčení do rukou.“
Strážník se tedy položil na vozovku s rukama za zády a tváří dolů, přesně jak byl zvyklý z výcviku.
„Erneste,“ luskl prsty Alex a ukázal na mačetu. „Zařiď to.“
Ve chvíli, kdy se začínalo ozývat odkrývající se ostří, položil Ernest na policistova záda svoji zašpiněnou podrážku.
„Co se děje, co se děje?“ vrtěl se policista, který nemohl kvůli tlaku nohy otočit hlavu na druhou stranu. Pak v odrazu poklice auta zahlédl napřaženou zbraň. „Vy zmrdi! Vy zmrdi!“ zazněla z jeho úst poslední slova jako závěť tomuto světu. Ozval se náraz čepele do tvrdého betonu silnice a hlava mu odskočila.
„Tak,“ shrnul situaci Ernest a pokynul Alexovi: „Sežeň ten klacek, ať už to máme za sebou.“

Policejní auto dorazilo k přístavišti, které vonělo rybinou a naftou. Alex, který nyní řídil, zajel až k nejvzdálenějšímu boxu mola, u kterého již čekala limuzína. Zaparkoval u ní a vylezl ven. Ernest ho následoval. Okénko limuzíny se s automatickým vrněním stáhlo a objevila se v něm šéfova hlava.
„Co to máte za novej model?“ zajímal se pohledem boss o policejního sedana.
„Měli jsme cestou menší komplikace,“ snažil se o přesvědčivý tón Alex, „ale všechno už je v pořádku.“
„V pořádku?“ Vyvalil na něj boss oči. „Všimnul sis vůbec ty pako, že jste přijeli policejní károu? Kde jste jí kurva vzali?“
„Cestou jsme se lehce vybourali,“ přidal se Ernest. „Tak jsme museli stopnout jiný auto. Ale v klidu, toho policajta nenajdou,“ pokýval s úspěšným výrazem. „A Armani je taky celej.“
Šéf vystoupil z limuzíny a bouchl dveřmi. „Ukažte mi ho,“ řekl.
Došli k sedanu a vytáhli z kufru igelit pod světla reflektorů. Armaniho hlava byla u krku podvázána šátkem nasáklým krví, ale u těla držela dobře. Boss zaostřil.
„Nikde nevidim žádnou stopu po kulce. Kam to schytal?“
„Do krku,“ informoval ho Ernest. „Nešťastná náhoda.“
„Tos ho nemoh střelit do hlavy nebo do srdce? Řikal jsem přece, že to chci jemně.“
„Žádnej strach, ani nemrknul.“
„Jen aby,“ sklonil se boss nad tělo a odvázal šátek, aby zkontroloval čistotu průstřelu.
„Eehh…“ bylo jediné, co ze sebe stačil Alex vypravit, když rozvázaný šátek odkryl řeznou ránu. Boss nevěřícně kurzoval pohledem mezi Armanim a dvěma zabijáky. Teprve když tělo lehce nadzvedl a hlava nešťastně odpadla z napíchnutého klacku, zběsile se rozeřval.
„No to si děláte prdel! Co to má znamenat?!“ vytáhl z policistova těla větev a držel ji v ruce jako by chtěl někoho přetáhnout baseballovou pálkou. „Kdo z vás dvou to udělal?“
„Já..“ zachroptěl Ernest. „Nějak mi ujela ruka a já v ní bohužel zrovna držel mačetu.“
Boss jen nevěřícně zíral. „Sakra Erneste, řikal jsem s úctou,“ ječel. „Tenhle profesionál odpravil víc chlapů, než kolikrát v životě jsi ty řekl kurva!“
„Tak to muselo bejt kurva hodně,“ pokýval Ernest omluvně hlavou. „Je mi to líto šéfe.“
„Víte co, táhněte mi z očí! Pohřbim ho radši sám. Vy byste to zase leda posrali.“
Alex s Ernestem se tedy v zarytém mlčení odšourali k autu, nastoupili a zanechali šéfa s mrtvolou v opuštěném přístavu. Mlčení po chvilce jízdy prolomil až Ernest.
„Ježiš. Ten se určitě posere, až zjistí, proč Armanimu nepadne ten oblek úplně na tělo.“