"HOLUB EMIL"

     Tak tohle vám říct, pěkně prosím, teda musím. Musím? Dobrá – chci. To je tak, já se, co jsem živ a zdráv, vždycky rád sázel a zvlášť se svým jízlivým sousedem Trnkou, my nejsme totiž, jak bych to nejlíp pověděl, no zrovinka spřízněný dušičky, asi tak nějak. A to stačilo, aby jeden z nás řekl v hospodě A a druhý prostě musel coby dup vykřiknout B. Ono to bylo těžký. Já už ani nevěděl, proč je to naše sousedský spolubytí takový, ale člověk tak rychle přivykne, že až zapomene. Mám tušení, že i ten Trnka by se už nerozpomenul, ale na tom koneckonců už nesejde. Tak tedy. Rád jsem se sázel a o kapku víc radši jsem se hašteřil se svým sousedem Trnkou, a to ještě radši v hospodě, rozumějte na poli nebo před domem, to nemělo budoucnost – diváka, to mezi chlapama, to bylo o něčem jiným. Hotová groteska. A právě tak, že ostatní, co tam kolikrát seděli s náma jako posluchači našich dohadů, to ti právě započali uzavírat sázky. A tak se to všecko vlastně urodilo.

     K tomu všemu musím ještě podoktnout, že jsem miloval holuby, ne ledajaký holuby, ale poštovní. Zbožňoval jsem je. I před vlastní ženou jsem je musel nesčetněkrát uhájit, aby jednomu nezakroutila krčkem, když jsem přišel ze shromáždění unavený. To ona měla takový vrtochy. Kroutit mým holoubkům s krčkem, kdo to kdy slyšel?? Oni pro mě znamenali opravdu mnoho. Snad až příliš, protože když si spojíte to, co už jsem vám stačil říct, tak to musíte mít v hlavě dávno spočítaný. No, vsadil jsem se. Ne o holuba! Jestli vás to náhodou napadlo, to ne!! To bych neudělal!! Já svým ptáčkům věřil natolik, že jsem se jednou na takovým jednom zasedání s Trnkou vsadil o tom, co dokáže můj nejmilovanější – holub Emil.

     To soused prohodil před Novákem, kovářem, že mu ty mojí holoubci pořád dělaj stíny nad barákem a že má všude hovínka. A prohodil to tak akorát, abych to přes dva hospodský stoly zrovna já uslyšel. Tenkrát se mý nejdražší věcičky dotknul poprvý a mě to hrozně ranilo. “A to ani poštovní nejsou. Kde by vzal propánaboha poštovní, vždyť to ani přes humna nepřeletí..,” a to byla poslední slova do ohně. Teda poslední polínka, protože mě ztuhla krev rozčilením v žilách. Vstal jsem a šel k němu, že mu jednu vrazím, ale chlapi mě zarazily. Ti už věděli jak na nás, a tak nabídli sázku. To jsem, pěkně prosím, i k jeho stolu přisedl! To byly povídačky po vesnici skoro měsíc! Sázka byla uzavřená o tom, že můj Emil, můj nejlepší holoubek, doletí až do Vrchlabí, to je prosím dobrejch sto kilometrů, jelikož tam bydlí Trnkovic sestra a ta mu, jako na důkaz, napíše pro souseda vzkaz a vyšle ho pěkně zas ke mně domů a to všechno do pátku. To byly tři dny. Jednomu by se to mohlo zdát jako moc dlouhá doba, ale to musíte počítat s počasím a vůbec s nepříznivými vlivy. A tak to tenkrát vyslechla a dosvědčila celá hospoda. Ten, kdo by prohrál měl zaplatit jednu rundu celý hospodě a sousedovi vyleštit přede všemi boty. To měla být potupa největší.

     Já tenkrát Emila vyhlížel minutu od minuty z okna, z verandy i od plotu. Dokonce i z návsi. Počítal jsem, že se vrátí ještě tentýž den. To byla středa. A to nic. Nevrátil se, inu čtvrtek – nevadí, myslil jsem si. Stál jsem od čtyř hodin, kdy svítalo, na verandě s naplněnou fajfkou, to totiž hrozně uklidňuje a odvádí od myšlenek, až po soumrak. To bylo kolem půl desátý a Emil nikde. Tu noc jsem věděl, že se něco muselo stát. Anebo ta jeho sestřenka tam prostě nebydlí – on lhal! Ale to by si před celou vesnicí nedovolil, Emilovi se muselo něco stát! Nebo nebyla doma a on chudák na ní čeká! V noci ze čtvrtka na pátek jsem nespal. Kromě chudinky Emila mě trápili myšlenky na prohranou sázku a na Trnkovy boty. A tak jsem tu noc proseděl se svojí dýmkou a černýma myšlenkama. Naděje umírá poslední, utěšovala mě žena. Utěšovala mě takto i v páteční podvečer, když jsem si měl do hospody jít pro ostudu. Jako kdyby snad věřila tomu, že holub přilítne dovnitř hned potom, co já vstoupím. Nevnímal jsem tenkrát její slova a řekl si jenom o pořádně ostrej kartáč na boty. Měl jsem větší strach z výsměchu než o Emila, to se přiznávám. A tak se to sehrálo přesně podle odplácnutý sázky. Zaplatil jsem chlapům v hospodě jednu rundu a sousedovi vyleštil boty. Ten mě tenkrát dost pěkně překvapil, protože mě přizval ke svýmu stolu a koupil mi i pivo. Sice malý, ale i tak, bylo to od něj chlapský.

     Ale Emila jsem tak jako tak vyčkával dál. Ne už po celý hodiny, to by mě žena omlátila koště o hlavu, ale neustále jsem čuměl do nebe. Ve skrytu duše jsem už tušil, že je v nebi. V tom ptačím a že se má určitě dobře. Jako dobrej holub se musí mít přece dobře. A pak se to stalo. Na to do konce života nezapomenu. A moje žena taky ne. To jsme seděli u oběda, asi měsíc potom všem, a má žena zaslechla nějaký tichý ťukání na dveře. Nejdřív jsem myslel, že blouzní, ale pak jsem to uslyšel taky. Bylo to divný. Podivně tichoučký. A tak žena šla otevřít. To co vám teď povím, tomu asi neuvěříte, ale ono to tak doopravdy bylo. Stál tam můj holub Emil. Vrátil se. Vždycky jsem věděl, že se vrátí. Najednou jsem to věděl. Jako vždycky. Žena ho vzala do dlaní a začala se za břicho popadat. Já myslel, že je tak jeho věrností dojatá, že začala plakat a ona se smála! I na zem si sedla s mým Emílkem a smála se jak pomatená! A tak jsem jí ho šel radši vzít z jejích rukou, aby mi ho ještě chudinku nerozmáčkla a pak jsem to uviděl. Takhle mi ještě hanba nebyla. To samotnýmu pánubohu přísahám. Já mu zapomněl rozvázat křídla. Nožičky měl chudáček celý zkrvavený. Nemohl jsem se smát, nešlo to. Propadal jsem se studem. Naštěstí moje ženuška byla tak od srdce dobrá, že o tom pomlčela, protože kdyby se to, nedejpánbůh někdo cizí ještě dozvěděl, to by bylo na stěhování nebo rovnou na provaz!!

     Emilovi jsem nožičky namáčel do heřmánkovýho odvaru celej tejden, aby se mi uzdravil. Skoro se mi pokaždý chtělo plakat, když jsem ho tak držel v rukou a říkal si, jak to mohl zvládnout. A pak mi to došlo: Dobří holubi se přeci vracejí…