Řeka Styx

Opět několik dlouhých odpolední hozených na papír... Volně navazuje na povídku Síla hudby.

Srpnový sluníčko pražilo jak pominutý, já jsem si připadala jako uprostřed té pouště z filmu Hidalgo a Ajaxovi visel jazyk z tlamy nakřivo. Tím ovšem velký chundelatý německý ovčák ztratil většinu svého nebezpečného vezření. „Ty jseš teda hlídač," třepla jsem ho po hlavě a podstrčila jsem mu piškot. Nekoukej tak na mě, já jsem si to nevymyslela, a tudy sama nejdu, dodala jsem v duchu. Jsou místa, kudy se slečnám bez doprovodu nedoporučuje chodit ani v pravé poledne, a některá z těch míst se nacházejí v centru našeho města. Jakous takous jistotu mi dodávalo Ajaxovo vodítko v ruce a policejní hlídka, kterou jsem před chvílí minula. Kdybych hodně ječela...
Barunka je na starý kolena trochu paranoidní, ušklíbla jsem se a stiskla domovní zvonek.
Bylo stále stejné unavené ticho.
Hmm, pamatuju si, že když ten zvonek jednou doopravdy zvonil, byl slyšet ještě za rohem.
Zvážila jsem možnost házet na okno kamínky, jak se praví v každé druhé knížce, a hvízdat, což stojí v těch zbylých příbězích. Bohužel jsem stála na vyasfaltované ulici 21. století, a coby slušně vychovaná mladá dáma sice umím lézt po stromech a zacházet se sekerou, ale hvízdat mě nikdo nenaučil.
Nakonec jsem zvolila tu nejprozaičtější cestu a z kapsy jsem vylovila mobil. „Nefunguje vám zvonek, víš?" odrecitovala jsem, jakmile jsem v telefonu zaslechla nadechnutí, a bez čekání na odpověď jsem zavěsila. Skoro okamžitě se z domu ozvaly kroky – nebo vlastně spíš skoky – po schodech, dveře se s příšerným vrzáním rozletěly a objevil se v nich člověk, který má tu úžasnou vlastnost odpálit ve mně ohňostroj pocitů.
Už nějakou dobu jsou ale ty nejparádnější rachejtle zelený vztekem.
Hluboký nádech a ruce založené v loktech neměly jiný účel, než všechnu tu zelenou zamaskovat.
„Tak mi to vysvětli, o co jde?" snažila jsem se o sebevědomý a vyrovnaný tón. Někde ve mně už hořela zápalná šňůra.
Marek mi před oči strčil průhledné desky. „Letáčky. Roznést. Všude. Zeptat se a vylepit letáček. Poděkovat. Opakovat u každého kusu," vysvětlil mi milým hláskem. Doutnák dohořel, ohňostroj explodoval a já bych mu s chutí vrazila facku.
„Nesmírně mě mrzí, že nejsi schopen podat instruktáž na odpovídající úrovni." Pokus o mrazivý tón dopadl vcelku uspokojivě. A teď se radši zdekuju, než si tohle vystoupení zkazím. „To je všechno, co máme k propagaci? Pokud ano, omluv mě, spěchám."
Marek se rozzářil. „Pokud si chceš zopakovat kostým z loňska, budem jen rádi, to určitě zabere," usmívá se. Že si pusu neroztrhne. Zatraceně, moc dobře ví, jak mě štvalo rozdávat letáčky po ulicích. V kostýmu. V šatech. Ty šaty měly rukávy z krajek a dvě spodničky. A někdo mi schrastil i korunku. Korunku.
To je tak, když si uvážete na krk organizaci veselého pohádkového odpoledne pro děti.

Od domu svýho bývalýho (to zní tak depresivně, bývalýho...) jsem vyrazila rychlostí, se kterou měl potíže i Ajík – klopýtavě klusal a vrhal po mně nechápavé pohledy. Zastavila jsem se o čtyři bloky dál, v jakémsi vyprahlém parčíku, a to jen proto, že se z pofidérních desek vysypal duhový proud letáčků. Doháje.
„Zůstaň," zavelela jsem Ajaxovi. Vděčně se složil na asfalt a vydržel ležet předpisově celou půlminutu, než se pohodlně rozvalil a zavřel oči. Můj hrdinný nebojácný bodyguard.
Vítr nejevil ochotu spolupracovat, rozfoukal mi letáčky do všech stran (což by mělo být fyzikálně nemožné) a pak se nejspíš posadil někde, kde měl dobrý výhled, a sledoval můj hon na barevné papíry.
Teď mě tak vidět moje tělocvikářka... Takovýhle sprint jsem kvůli softbalovému míčku nikdy nenasadila. Když už mám tedy vyplivnout duši, tak z nějakého dobrého důvodu.
Už jich zbývá jen pět, čtyři, tři -ne, támhle jsou ještě dva pod keřem, takže pět...tři...dva...ale, notak. Ten poslední byl ještě před chvilkou tam u toho stromu. Pro jistotu jsem tím směrem popoběhla. Jo, je tam, zalít trochu dál. Jen ať teď nezafouká vítr.
Sehnula jsem se k poslednímu letáčku, prolezla jsem pámelníkovým křovím, už jsem ho skoro držela v ruce, když se vítr rozhodl, že se ještě nekončí. Letáček se znovu ocitnul mimo můj dosah. Po čtyřech jsem se k němu připlížila a konečně jsem ten cár papíru mohla vzít, zjistit, že je už stejně zmuchlaný a nepoužitelný, a coby papírovou kouli ho nacpat do kapsy bundy. Vztekle jsem se otočila, abych se vrátila k čekajícímu Ajaxovi.
Že jsem couvla moc, mi došlo, až když se mi zem pod nohama sesunula.
Zaječení ze mě vylítlo úplně nekontrolovaně, rukama jsem zběsile hledala cokoliv, čeho bych se přidržela, gravitace mě neúprosně táhla dolů, bylo mi jasný, že se tu rozhodně neudržím dlouho. Zavyla jsem znovu. Otázka zněla, jestli dřív povolí moje ruce, nebo kořeny pámelníku.
Otázka života a smrti, dalo by se říct.

Kamínky. Pod nohama mám ostré kamíny a stojím po kolena ve vodě, v ledové vodě...vodě? Je temná, černé stříbro.. Řeka přede mnou se slévá ze stínů. Stínů stromů, stínů hor a údolí, stínů země...
Stínů lidí.
Pokusím se udělat krok, ale nemůžu. Řeka šumí. Řeka zpívá. Řeka sténá.
Za mnou končí Řeka stínů. Padá do nekonečného vodopádu.
Snažím se dostat ke břehu, ale stíny mě nepustí. Snažím se křičet, ale nemůžu. Moje zoufalé slzy kapou na stříbrnou hladinu a rozleptávají ji jako kyselina.
Řeka naříká.

A pak mě někdo drapnul za zápěstí a vytáhl zpátky na pevnou zem.
„Co blbneš, krysařko," zeptala se znechuceně docela sympatická hnědovláska v černé košili a tmavých džínách.
„Neblbnu, hledám letáč-" Právě mě s intenzitou dělové koule zasáhla myšlenka na desky s pracně posbíranými papíry. Chytila jsem se pámelníku pevněji a opatrně se nahnula před okraj skály.
„-ky..." dořekla jsem vyčerpaně. Ty šťastnější letáčky se hladce snesly do kopřiv, odkud se mi vyloženě vysmívaly. Méně šťastné odplouvaly po řece směrem k Severnímu moři.
„Kašli na letáčky, buď ráda, že žiješ," doporučila mi chmurně hnědovláska, vyškrábala se z pámelníkových houštin a zmizela mi z dohledu.
Pomalu jsem ji následovala. Když jsem o tom tak přemýšlela, nedokázala jsem si vybavit, odkud přišla, a byla jsem si skoro jistá, že při honu na letáčky byl parčík vylidněný.
Vztekle jsem nakopla větev, která mi bez nějakého zvláštního úmyslu ležela v cestě, a v duchu jsem si skládala proslov, kterým Markovi vysvětlím, proč potřebuju další stoh těch pitomých letáků. Leták, létat, leták lítá, napadlo mě zcela nemístně, žádnej div, že se stalo, co se stalo.
„K noze," přikázala jsem Ajaxovi. Ovčák se neochotně postavil, zastříhal ušima, když se odkudsi ze silnice pod námi ozval klakson, a udělal prvních pár kroků. Vydala jsem se za ním.
Z náhlého zakvílení brzd, odporného zvuku spousty mačkaného plechu a zvonění úlomků roztříštěného skla jsem málem dostala infarkt.

Ajax náhle odskočil dopředu, jako by ho nakopnul, a vydal se sebe něco mezi zakňučením a vytím. Vodítko mě strhlo k zemi, zapackovala jsem po chodníku, chvíli to trvalo, než jsem se zase vyhrabala na nohy. Pak jsem -nejspíš dost surově, ale o tom jsem nepřemýšlela – šnubla vodítkem, což Ajík komentoval dalším zoufalým kníknutím.
Nechtěla jsem vidět na silnici pod kopcem, a už vůbec jsem se k tomu místu nechtěla přibližovat. Ale musela jsem. Pocit zodpovědnosti byl přece jen silnější.
Koneckonců, vím, jak se ošetřuje bezvědomí.
Proběhla jsem mírnou zatáčkou přes hřeben kopce a-

Svět vybledl. Z místa, kde se daly matně tušit vraky dvou aut, díky nárazu ve velké rychlosti do sebe pevně zaklíněné, se zvedly tři stíny. Lidské stíny. A pomalu, tak příšerně pomalu a neodvratně, klouzaly do Řeky stínů.
Řeka je vtahovala do sebe. Řeka není nic jiného než lidské stíny.
A pak jsem se otočila.
Po hladině přicházela postava. Černý plášť s kápí, černé šaty a černé vlající rukávy. Bledá tvář.
„Zatraceně, krysařko, tys mi tu scházela," protočila Smrt oči v sloup a znovu mě jistým stiskem popadla za zápěstí a vytáhla na hladinu řeky. „Vzpamatuj se, ty sem nepatříš." Hladina se pode mnou rozestoupila a já znovu dopadla na kamenité dno. Tohle nebyly říční oblázky; ostré hrany kamínků se mi zařízly do chodidel.
„Ty sem nepatříš," zopakovala Smrt unaveně. „Ty jseš ještě živá," zdůraznila.
Živá? Živá... živá...
Stíny mě propustily. Teď jsem došlapovala na hladinu řeky. Smrt mě počastovala ještě jedním znechuceným pohledem a skoro se rozběhla ke stínům z auta.
Oni nebyli živí.
Smrt pohlédla do očí mladé ženě, která se s přízračným pláčem stále obracela k vraku auta, a skoro něžně vzala za ruku její malé dítě.
Ne skoro. Smrt byla vážně hodná.
Neúplnou rodinu doprovodila do proudu řeky a čekala, dokud s řekou úplně nesplynuli. Pak už to nebyly lidské bytosti – to, co dělá z hromady organické chemie padlého anděla, nebo vyspělou opici. Už byli jen část proudu.
Nebo ne? Nebo měla každá vlna v řece stínů ještě vlastní vědomí, vlastní charakter, vlastní vzpomínky?
Smrt se chvilku dívala po proudu. „Pošlu ho za vámi," zašeptala pro sebe. Pak se obrátila ke třetímu stínu. Proudu řeky zoufale vzdoroval.
Smrt ho drapla za límec a bez skurpulí s ním mrštila přímo doprostřed řeky.
Viník nehody se bránil. Hladinu řeky brázdily líné vlny. A najednou...byl klid.
„Má, o co si říkal," odfrkla Smrt vztekle a obrátila se ke mně. „A ty pojď. Fakt tu nemáš co dělat."
Do třetice se její prsty sevřely kolem mojí ruky. Těsně předtím, než se světu začaly navracet barvy, se mi zdálo, že na břehu vidím další skupinku stínů – a další postavu v černém plášti.

-zarazila jsem se na místě. A kdyby mě Smrt – teď už zase v džínách a košili – pořád nedržela za ruku, asi bych sebou švihla. I tak to muselo vypadat dost zajímavě, když mě tahal na nohy někdo, koho ostatní-
„Oni tě nevidí, viď?" sykla jsem tiše, když se zem pod mýma nohama konečně přestala houpat. Smrt unaveně přisvědčila. Chvíli jsme mlčky zíraly na scénu před námi. Z vraku někdo vynesl mladou ženu i její dítě, a o kus dál ležel černovlasý muž. Měla jsem ho za toho třetího, za toho, který se tak rval s řekou Styx, dokud mi nedošlo, že on je naživu.
„Počkej chvilku," přikázala mi Smrt a vykročila z kopce.
Zatím naživu. Pošlu ho za vámi, slíbila jeho ženě.
Přísahat bych na to nemohla, ale z mého pohledu to vypadalo, že ti dva spolu mluví. Že by to bylo takhle? Smrtelné nebezpečí, změna smyslového vnímání, adrenalin? Zatřepala jsem hlavou. Na to, že jsem se brodila řekou smrti, se to pořád snažím brát moc racionálně.
A v tu chvíli to zase začalo vypadat jako z filmu. Taková ta profláklá scéna z Divokého Západu, kdy závan větru žene zatykač liduprázdnou vesnicí, aby ho posléze přihrál do cesty hlavnímu hrdinovi a ten mohl padoucha zneškodnit, dívku zachránit a prachy shrábnout. Ne, díky.
Až na to, že papír, který vítr podával mě, nebyl zrovna zatykač. Vlastně to byla nějaká básnička. Tak nejdřív ty pitomý letáčky a teď ještě nedělní chvilka poezie? Co jsem komu udělala?
Skoro proti své vůli jsem zvedla papír a přinutila se zaostřit na písmenka. Přes odrbaný okraj jsem zahlédla Smrt, jak uhýbá z cesty saniťákům.
Pozdě.
Vrátila jsem se k papíru.

Mám člověka rád,
že se nepoddává.
Že ubíjený celá tisíciletí
i z hrobečku se vydrapká,
i z ohně vyletí,
ať už jak fénix,
nebo holoubátko.
On ví, že žít je sladko,
ach tak sladko...

Mám člověka rád, že i z hrobečku se vydrapká. Máte mě taky rád, pane básníku? Já jsem přebrodila řeku Styx. Dvakrát.
Smrt mi zamávala na pozdrav a já jsem se snažila pokud možno nenápadně pozdrav opětovat. Zmuchlala jsem papír do kuličky a dovolila si zahodit ho přes rameno.

 

Úryvek pochází z básně Josefa Kainara Člověka hořce mám rád.

---