Každoranní šálek

Ten den začínal, jako každý jiný. Ale ne, nebyl to obyčejný den. Už po pár minutách, kdy si Libor připravoval kávu a snažil se ukrojit nepoddajný a ne zrovna nejčerstvější chleba, cítil že dnes není vše v pořádku. V polospánku se najedl, vypil svou typicky zabijáckou kávu a malátně se vydal do koupelny. Zatím co si přejížděl odrbaným kartáčkem přes zuby, zoufale očekával, kdy konečně zabere kofein. Ale zdá se, že dnes čekal marně. Oblekl se, tričko si místo ze skříně vzal z koše na špinavé prádlo...ani si toho nevšiml a vyrazil. Ve dveřích ho ještě napadlo dát si druhou kávu. Ale ne, to by jeho prostatě nedělalo dobře. Otočil se k odchodu, když v tom... telefon, nechal si ho na nočním stolku. Zul si tedy boty, došel pro něj a vrátil se. Chtěl zabouchnout dveře, ale spadla mezi ně lžíce na boty a zastavila je. Sehnul se pro ni, když v tom si všiml, že na botníku leží klíče. No to by bylo nadělení, ještě si zabouchnout klíče. Popadl je a konečně vyšel ven.

Venku zamžoural do ranního oparu a zhluboka se nadechl. Ve vzduchu cítil něco zatuchlého, snad chlor? Ne, spíš někde něco pálí. Nebo fabrika na pneumatiky po půl roce obnovila provoz a hned se svými štiplavými výpary zabodla do Liborovy sliznice. Klidně je ale také možné, že se mu to jen zdálo, jak jinak by si mohl na semaforu splést zeleného panáčka s červeným? Achjo. Vlezl do metra, na konečné bylo ještě poloprázdné, tak se zabořil do sedačky. Naproti němu si sedla korpulentní paní s čerstvým výtiskem deníku Aha! Ačkoli na dálku moc neviděl a toho dne už vůbec ne, palcové titulky nemohl nepřečíst - Sagvan Tofi: Smrt v metru! Znechuceně se otřásl a zjistil že se mu chce na záchod. Na poslední chvíli vyběhl z vagonu a kvapil ven mezi stromky. "To snad není pravda, to kafe mě neprobudí, ale uhnalo by mě..." Když dokončil potřebu, vrátil se do vestibulu, kde už čekalo nové metro, tentokrát ještě prázdnější než to předchozí. Opět se zabořil do sedačky a zanedlouho se metro rozjelo vstříc tunelu.

Libor rád sedával u okna, čelem ke směru jízdy. Vždy si opřel loket o okenní rám a sledoval kabely za sklem, jak se jakoby donekonečna vlní a klikatí. Uklidňoval ho ten pohled, ale dnes ho rozčiloval i tento jindy konejšivý obraz. "Sakra, co to je dneska za dobu...pochybuju, že by mě někdy jindy hnali do práce v sedm ráno. Právem se tomu říká nekřesťanské zvyky, vždyť žádný křesťan by mě takhle nemučil...no ne?", zhluboka zívl. Dal si ruku před pusu, ale všiml si že ve vagonu sedí sám. Metro přijelo na první stanici, do dveří v jeho výhledu nastupoval starý pán, zavrávoral a upadl na zem, přitom se mu rozkutálelo pár jablek, které nesl v síťovce. Ačkoli kolem nikdo jiný nebyl, Libor se nenamáhal ani zvednou a tomu pánovi pomoct. Jakoby i jemu dával za vinu všechna příkoří, která mu společnost přináší. Tak proč by se měl snažit... Cesta dál plynule ubíhala, najednou se však těsně za jednou ze stanic metro prudce zastavilo. To Libora trošku vytrhlo z jeho snění. Sám neví proč, ale vzpomněl si na ten palcový titulek o smrti v metru...o kom ten článek vlastně byl? O Vydrovi? Na tom nezáleží...pohrával si s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby právě teď z předních vagonů dozadu postupoval smrtící oheň, spaloval všechno co mu stojí v cestě, dusil cestující svými jedy a tak beznadějně všechny uvěznil. Bylo by to zajímavé...zabiti vlastní leností a přitom vynalézavostí, vlastními chybami a přitom důvtipem... Mezitím už metro dávno jelo dál, nic se nedělo. Jiřího z Poděbrad. Libor se oklepal a vystoupil. Do kanceláře to měl ještě jednu zastávku tramvají...běžně by jí ušel pěšky, ale dnes na to asi neměl sílu, nebo spíš náladu. Dosedl udýchaný na kovovou lavičku, jakoby právě doběhl maraton.

Uvelebil se a díval se na žižkovský vysílač. Není tam někde taky ta žižkova socha? Nikdy se o Prahu nezajímal, stačilo mu vědět kde se najíst, nakoupit a zahrát si karty. Vzpomněl si na svou myšlenku o křesťanech... "Žižka byl křesťan, že? To musel bejt lepší šéf, než ten můj...toho zajímá leda tak pořádnej profit, aby si moh` pořídit nový fáro s novou ženskou. Ale Honzík Žižků, to byla jiná...ten pracoval pro princip, z přesvědčení, bojoval za myšlenku a ne za peníze." Zvedl oči a někde na druhém konci náměstí spatřil zvláštní lidi. "No to je jak na zavolanou", říkal si, "asi nějaká přehlídka nebo co", a vydal se směrem k nim. Asi po minutě narazil na prvního a prohlédl si ho od hlavy k patě...nemohl věřit svým očím, opravdu jako živý husita. Ten si ho také změřil, ovšem v očích se mu zračila značná nedůvěra. "Kam jdeš?!", vykřikl na Libora. "Kam bych...?" ani nestačil dopovědět větu a měl na krku něco ostrého...meč, kopí nebo co. "Co to máš za hadry?", vykřikl znovu, zkoumaje jeho džíny a oranžový pulovr, "co jsi zač? Pohan? Kde máš kříž?" Libor vůbec nestíhal cokoliv říct, jen zalapal po dechu, když v tom onen chlápek pokračoval "Chlapi, máme tady pohana, na kůl s ním!" Vtom už uviděl, jak z jedné z bočních ulic nese trojice stejně oblečených mužů naostřený silný kůl. V mžiku byli u nich a už si Libora štelovali, aby ho na něj mohli narazit. Libor byl asi stále v příliš němém úrazu na to, aby se mohl bránit. Jen vytřeštěně čekal obrovskou bolest, ale místo ní se ozval nějaký divný zvuk... "cililink...cink...cink".

Zvedl hlavu a viděl že právě přijela jeho tramvaj. Než se stačil probrat, přiskočila k němu maminka s prosebným hlasem: "Pane, pomůžete mi s tím kočárkem?" Libor si promnul oči, poponesl kočárek na schůdky a sám vystoupil. Rozhlédl se, počkal až tramvaj znovu zacinká a odjede jeho směrem. Pořádně si promnul oči, dal si dvě, tři facky a vydal se svižným krokem za ní. "Už mi z toho hrabe, měl bych si vzít pořádnou dovolenou. A po práci bych se mohl podívat na tu jezdeckou sochu Žižky. Jen ji musím najít." Dnes poprvé se pousmál a přidal do kroku. Zpoza domu ho na tváři polechtaly první paprsky slunce.