V lázních

Překvapeně vzhlédl. Před ním stál křepký stařík. Opíral se o hůl a zubil se na něj od ucha k uchu.

“Těší mě, já jsem František Letenský.”

“Ou jez, tež Frenk,” zaradoval se stařík. Usadil se a také si nabral polévku. Hlasitě si pomlaskával a malými očky pokukoval po mladším kolegovi.

František si honem dával dohromady své znalosti angličtiny. Ale nebylo toho třeba. Stařík chvílemi mluvil zvučnou američtinou, do toho roztomile breptal česky. Tak strávili čas oběda. Nalili si kávu a chvíli mlčky popíjeli. Pak je sestra nenápadným gestem upozornila, že potřebuje uklidit nádobí. František se zvedl. Už se těšil, že se podívá po proslulém lázeňském městě. Rozloučil se se staříkem, kterému bylo líto, že polední selanka už skončila. Vždyť se zase uvidí u večeře.

Bylo krásné odpoledne v polovině června. Sluníčko připalovalo a František vychutnával atmosféru lázeňské kolonády. Nikdy nebyl vážně nemocný, připadal si tady trochu nepatřičně. Byl ale voják a lázeňská rehabilitace se pro něho stala povinnou. Jen nerad odjížděl od své rodiny, domku na okraji velkého města a zahrádky, která byla jeho pýchou. Ale rozumná manželka usoudila, že mu procedury a pár dní volna vůbec neuškodí a přesvědčila ho, že se bez něho chvíli obejdou. Celá rodina včetně tří vnoučat ho vyprovodila na nádraží. Jen fenka německého ovčáka Asta se s ním nemohla rozloučit. Rychle ukončil srdceryvnou scénu a nastoupil do vlaku. Brzy se mu jeho blízcí na nástupišti začali stále rychleji vzdalovat a on si oddychl. Vždyť je zase za tři týdny uvidí.

V duchu se musel smát, když si vzpomněl na úžas lázeňského lékaře, který ho ráno po příjezdu přijal. Asi byl zvyklý na ruiny, které tady dávají dohromady. Ráno se v županech belhají po chodbách a mezi jednotlivými procedurami si důležitě sdělují choroby, kterými trpí a příznaky dalších, které doktoři nechtějí vidět. Odpoledne je však můžete vidět, jak elegantně ustrojeni vysílají ohnivé pohledy k pacientkám na kolonádě. Jakmile některá zareaguje, rychle vtahují vystouplé bříško a uhlazují prošedivělé skráně. A co teprve večer! Jako mávnutím kouzelného proutku se promění v čilé mladíky, kteří vydrží tancovat, bavit se, popíjet a kouřit. Ráno se po náročném večeru opět plouží na procedury.

František byl sportovec tělem i duší. Rád pracoval na čerstvém vzduchu a každou volnou chvilku trávil v přírodě. V lese na houbách, na rybách, na zahrádce. I ten tlak měl v pořádku. Proto dostal jen základní koupele pro relaxaci. Hned zítra je zkusí. Byl moc zvědavý, jaké to je.

Teď však musí ochutnat minerální prameny. Zkusil jeden a brr. Vůbec mu nechutnal. Zkusil druhý, ten už byl lepší a třetí mu docela zachutnal. Ještě štěstí, že tohle nemusí pít každý den. Díval se po lidech, jak se pomalu procházejí po kolonádě. Pomalu popíjejí z  pěkných porcelánových pítek, chroupají oplatky a vykládají si své zážitky z lázeňského pobytu. Oplatky ho zlákaly. Zamířil do blízké prodejny, kolem které se linula úžasná vůně. Koupil si hned oříškovou a čokoládovou. Ještě teplé s požitkem ukusoval. Vtom zaslechl odkudsi hudbu. Všiml si, že lidé kolem zrychlili krok a vydal se za nimi.

Stanul před velkou fontánou. Ze stovek trysek stříkala voda a kapky dopadající do nádrže se třpytily v odpoledním slunci. To nádherné divadlo umocňovala kouzelná hudba. František si nemohl vzpomenout, kde ji už slyšel. To by určitě přesně věděla jeho žena, učitelka v základní umělecké škole. Jeho žena byla výborná hudebnice. Přihlížející stáli tiše a vychutnávali nevšední kulturní zážitek. Po několika minutách hudba dohrála a trysky vystříkly poslední proud stříbrné vody. Kapky se rozplácly o hladinu v nádrži a chvíli bylo ticho. Přerušil je nadšený potlesk přítomných. Lidé se pomalu rozcházeli. Fontána začala znovu vystřikovat proudy vody, tentokrát už bez hudby. Další představení bude zase až dvě hodiny.

František se pomalu vydal podél záhonů s kvetoucími maceškami. Chtěl si sednout na některou z laviček, ale všechny byly obsazeny. Až jedna. Vykročil k ní a vtom se zarazil. Na ní se vyhříval jeho známý od jídelního stolu v lázeňském domě. Hlavu si opíral o hřbety rukou, které svíraly nezbytnou hůl. Oči měl zavřené. František si potichu přisedl. Muž sebou cuknul a otevřel oči.

"Dobré odpoledne, pane Sajmone,” pozdravil František. Frank se něho nedůvěřivě podíval. Chvíli si ho mlčky prohlížel a najednou se mu rozjasnila tvář.

“Ou helou, maj boj. Jak vy se mít? Nežikej mě Sajmon. Ja pro tebe Frenk,” stařík vesele breptal.

“Chtěl jsem se vás zeptat. Vy jste Čech?”

“Ou jez, ja narodil v Pilsen. A tady ja byl s maminka pšed osumdesát roku, ” Frank se trochu zasnil.

“A jak jste se pak dostal do Ameriky?

“Ou jez, in vór, jak se to žekne?”

“Ve válce?”

“Jez, ve valce ja bojoval v Grejt Britn. V á ei ef, ty viš, co je to?”

“Vím, tak vy jste byl letec? A bojoval jste proti Němcům?” František se obdivně zadíval na staříka. To by o něm nepomyslil. Vzpomněl si na celá ta léta své služby u armády, kdy si jen na válku hráli. Na ta nepočítaná cvičení strávená v tanku, na cvičišti a v zákopech. Na ty úmorné hodiny politického školení mužstva. A tady má před sebou člověka, který prošel ohněm.

“Vel, ja bojoval v te valce o Britn. Viš? Ja stželil dolu tvelv person. Mam medal od kvín,” pyšně se pochlubil Frank.

“Dvanáct Němců jste sestřelil?” To je skutečný hrdina, kam se na něj hrabu. František se před staříkem zastyděl.

Pak už se dal Frank do vyprávění. O válce, o době strávené u královské letecké perutě, o hrdinských kouscích, o kamarádech. Svou roztomilou češtinu prokládal anglickými výrazy. Odpoledne rychle uteklo. Nastal čas jít na večeři. Oba se zvedli z lavičky. Celou cestu do lázeňského domu si povídali. Nahrbený Frank se opíral o hůl a ztěžka napadal na levou nohu, František měl vedle něho potíže udržet pomalý krok.

Po večeři se Frank omluvil a vydal se do svého pokoje. I František byl trochu unavený. Těch zážitků bylo dost. Trochu se ještě prošel. Na kolonádě shlédl další z představení lázeňské fontány a pak již pospíchal na pokoj. Ani nevěděl, jak se dostal do postele. Usnul jako když ho do vody hodí. Ani nevěděl, že se nad lázeňským městem přehnala parádní noční bouřka.

***

Poprvé v životě okusil perličkovou koupel. Hověl si v nerezové vaně a relaxoval. Jen nemohl pochopit, proč se tomu říká “perličky”, když to okolo vás všechno tak bouřlivě bublá. A ta masáž celého těla! Chvílemi měl co dělat, aby se udržel hlavu nad vodou po okraj naplněné vany a nesklouzl pod hladinu. Po čtvrt hodině, která mu připadala neuvěřitelně krátká, si pro něho přišla sestra. Zavedla ho na lůžko a zabalila ho do teplé přikrývky. A František odpočíval. Taky měl proč. Nějak mu ta koupel dala zabrat.

“Maj dýr, ty mě požadně magnetuj. Ať se všecky gérls pšilepuje na mě.”

Mladá, pěkná děvčata se smála a žertovala se staříkem.

“Ale Frenku, co byste nimi dělal?”

“Eště vy divit! Chtěla ukázat?”

František se musel se musel smát s děvčaty. Pak již se věnoval sám sobě. Procedura byla velmi příjemná, málem při ní usnul. Když se vzpamatoval, Frank již byl pryč a namísto něho další pacient. Šlo to tady jako na běžícím pásu.

Dopoledne rychle uběhlo. Po obědě se František vydal s partou pacientů od vedlejšího stolu na delší procházku po okolí. Bylo o čem povídat, vždyť to byli také vojáci, kteří sem přijeli na rehabilitaci. Přišla řeč i na Franka.

“Prosím tě, jakejpak Frenk Sajmon. Vždyť je to obyčejnej Franta Šimon!” poučili ho zkušenější kolegové.

“A s tím jeho pobytem tady. Představ si, je to Američan, ale má i české občanství. Tak se tu pokaždé dohaduje, že chce ceny za pobyt jako pro našince. Přitom má peněz jako šlupek.”

Tak a podobně pomlouvali staříka. Františkovi se to moc nelíbilo, Franka si oblíbil a nedal na něho dopustit. Ale nechal si své názory pro sebe a mlčel. Řeč se brzy stočila na jiné téma. Chlapi si sdělovali své poznatky ze včerejší taneční zábavy v kulturním domě.

U večeře byl Frank ve výborné náladě. Hýřil vtipem, až se jindy tichý František nahlas rozesmál. Frank rozhodl, že půjdou do malé kavárničky na skleničku. Tady to už hučelo jako v úle. Měli štěstí. U posledního volného stolu našli dvě místa. Jen se usadili, už byla u nich mladá servírka. Kratinká černá sukénka těsně obepínala dlouhé nohy v černých punčochách a skrývala jen to nejnutnější.

“Ahoj, Frenku! Co si dáte?” familiérně je oslovila. František jen koukal. Trochu mu vadilo, jakým způsobem s nimi mluvila.

“Vel, whisky and soda, prosim tě. Tu nejdobžejši, viš? Mam tu kamarada, tež Frenka.”

“Jasně, hned,” odkvačila. Frank se za ní mlsně podíval a mlaskl.

V mžiku byly před nimi sklenice se zlatavým nápojem. Přiťukli si a oba se napili. František si myslel bůhví, co to nebude za pití, ale byl trochu zklamán. Chutnalo to jako mýdlová voda. Pomalými doušky popíjel tu nejdražší whisky, kterou tu v baru měli a v duchu přemýšlel, že by si mnohem raději dal jednu orosenou světlou dvanáctku. Ale nechtěl Franka urazit. Ten se totiž rozpovídal. Vyprávěl o svém obrovském domě v New Yorku, o své zahradě, o svém ranči v Severní Karolíně, kde má koně, o svých ohařích a bůhví, o čem ještě. Byl to velmi bohatý muž. František s úžasem poslouchal líčení jeho obchodních transakcí, milostných afér i zážitků z cest. Ten člověk zcestoval snad celý svět.

Bylo už hodně po jedenácté hodině, když Frank velkoryse zaplatil vypitou whisky. Sličná servírka ani nečekala na spropitné a vysázela mu drobné do poslední koruny. Asi už ho dobře znala. Oba se srdečně rozloučili. František plný dojmů dlouho nemohl usnout. Pořád musel myslet na toho pozoruhodného člověka. Pak ho přece jen ukolébal milosrdný spánek. Zdálo se mu, že letí v letadle britské královské perutě na oběd do lázeňské zotavovny.

*****

Čas v lázních utíkal jako splašený. František si užíval v koupelích, poslouchal hudbu lázeňské fontány a chroupal oříškové oplatky. Jen na procházky chodil sám. Netoužil po společnosti ostatních pacientů, nerad poslouchal klepy o Frankovi. Velmi si oblíbil a obdivoval ho. Nechtěl připustit žádné hanlivé slovo o tom vzácném člověku. Jen mu bylo divné, že se Frank nikdy nezmínil o své rodině. O manželce, o dětech. Radši mluvil o zvířatech. Možná, že je vdovec a děti nemá. František nedal na svou rodinu dopustit. Byla pro něho vším. Skvělá manželka, dva hodní synové a roztomilá vnoučata.

Poslední večer byl Frank obzvlášť rozverný. Ale jen do té chvíle, kdy mu servírka jen tak žertem pohrozila:

“Počkejte, Frenku, jen až přijde vaše dcera. To už vám nebude tak veselo.”

V tu ránu bylo po radosti. Frank svěsil hlavu a jakoby se schoulil do klubíčka. Už s ním nebyla řeč. Františkovi z toho nebylo moc dobře. Nechápal tu náhlou změnu.

Jedli mlčky. Od vedlejších stolů sem doléhal veselý hovor a smích. Sousedé už zase plánovali nějaký večerní výlet po tanečních vinárnách. Frank najednou jakoby zestárnul ještě více. Ještě nestačil dojíst svou večeři, když se ve dveřích objevila vychrtlá odbarvená padesátnice. Hodila po Frankovi bleskovým pohledem, který ho zcela přimrazil k židli.

“Helou ded”, zahlaholila sytým altem.

“Helou Pem”, pípl Frank.

Žena spustila cosi rychlou angličtinou. František nestačil sledovat její řeč a nerozuměl jí. Frank chvíli mlčel a nechal na svou hlavu dopadat její slova. Občas se pokoušel ji zarazit, ale bylo to zbytečné. Nakonec svého otce zvedla ze židle a odvlekla ho z jídelny. František byl celý zkoprnělý, že ani neslyšel jízlivé poznámky od vedlejšího stolu, samozřejmě na Frankovu adresu. Tak ho zastihla servírka, která přišla sklízet ze stolu. Všimla si Františkova výrazu a chápavě se rozpovídala.

“To víte, tady si vždycky hraje na mladíka. Ale když přijede Pamela, je jako beránek. Víte, ona je novinářka. Ani se nevdala, je to taková ta bojovnice za ženská práva. Kdo by ji taky chtěl. Vždyť jste to viděl. Tak aspoň velí chudáku tátovi.”

“Aspoň je velmi bohatý. Vyprávěl mi o svém domě, farmě, zvířatech, o tom jak cestoval.”

“No jo, to on vykládá každému. Vždyť bydlí v domově důchodců! Tam ho Pamela strčila, aby měla klid. A bůhví, jak to bylo s tím ostatním.”

“Ale válce bojoval, ne?”, vytáhl poslední trumf František.

“To ano, ale určitě si taky něco přidal.”

S úlevou přivítal ranní rozbřesk. Rychle si sbalil všechny své věci a připravil se na snídani. V jídelně byl první. Ale ne dlouho. Brzy se objevil Frank.

“Ja chtěl tebe vidět. Viš, Pem není zla cholka. Its e pitty, my nešli na viska včéra večer.”

“Hm, Frenku, já už dnes odjíždím. Přijede pro mě žena a vnoučata.”

Frankovi se při té zprávě zamlžily oči. Občas se zadíval s obavou ke dveřím. Ale Pam ještě určitě vyspávala.

Naposled spolu pojedli a rozloučili se. Františkovi neuniklo dojetí patrné ve Frankově tváři. Rychle vyšel z jídelny.

Za půl hodiny zastavil před lázeňským domem starší bílý žigulík. Se smíchem se z něj vysypali jeho drazí. Děti výskaly jedno přes druhé a všechny se věšely na dědu. Elegantní manželka se objala se svým mužem. Dokonce i Asta, která nesměla nikde chybět, mu olízla tvář.

“Dobře, že už jedeš domů, chyběl jsi nám,” s úsměvem mu řekla žena.

“Tak rychle nasedat, já už se nemůžu dočkat, až budeme doma,” objal všechny láskyplným pohledem František.

Najednou, jakoby mu cosi řeklo: zvedni hlavu, podívej se nahoru. Poslechl vnitřní hlas. Na balkoně stál Frank a díval se na Františka a jeho rodinu. V jednom okamžiku se jejich pohledy setkaly. V tom Frankově bylo vidět dojetí a něco jako závist a smutek. František zvedl ruku a zamával. Frank chabě odpověděl. Najednou se ze dveří se vynořila ruka a vtáhla Franka dovnitř. Byl slyšet vzrušený hlas. František chvíli zamyšleně stál.

“Dědo, tak jedem,” ozvalo se nedočkavě z auta.

V okamžiku se vrátil do reality. Rychle nasedl do auta.

“Kdo to byl?” zeptala se žena.

“Ale jeden takový chudák. Pak ti o něm budu vyprávět”.