Virginia Woolfová - JÁKOBŮV POKOJ

Co je to dobrý čtenář? Co je to pochopit text? – Jaké to je pochopit text? Jaký podíl na čtenářově chápání nese autor?

Někdy během prvních dvaceti stran mě napadlo, že možná čtu špatně. Popravdě řečeno jsem v sobě čtecí rozpor řešil celou knihu a ke své smůle jsem ani na poslední straně nedospěl k uspokojivému shledání. – Jak číst Virginii Woolfovou? Jak číst Jákobův pokoj? Tyto dvě otázky mi nedopřály pokoje, přestože tu a tam náznak podpořil tu či onu teorii. Zejména vysvětlivky na konci knihy mátly mou mysl až k nervozitě. Například tento rozhovor:

„Kláro!“ zavolala. Klára popošla k ní.
„Vůbec si nejsou podobné!“ prohlásila slečna Eliotová.
Prošel kolem nich pan Wortley s doutníkem.
„Každý den, který prožiji, zjišťuji, že souhlasím,“ pronesl, když je míjel.
„Je tak zajímavé hádat...,“ zamumlala Julie Eliotová.
„Kdy jsme vyšly ven, byly ještě k rozeznání květiny na tamtom záhonu,“ upozornila Elsbeth.
„Teď už skoro není vidět,“ přisvědčila slečna Eliotová.
„Musela být tak krásná a všichni ji pochopitelně měli rádi,“ řekla Charlotta. „Aspoň si to myslím. Pan Wortley...,“ zarazila se.
„Edwardova smrt byla tragédie,“ rozhodně dodala slečna Eliotová.
Zde se k nim připojil pan Erskine.

Vysvětlivky říkají:

Je tak zajímavé hádat... – Woolfová zde vyjadřuje bezvýznamnou plytkost hovoru vyšší střední vrstvy.

Jaké množství parodujících prvků v textu musíme objevit, abychom uvěřili, že čteme parodii? Nezdá se, že bychom mohli Jákobův pokoj číst buď vážně nebo nevážně. Ostatně je docela dobře možné, že je Virginia v parodování tak zručná, že parodie svým věrným napodobením splývá s napodobením, které je tak blízké skutečnosti, že již nepíšeme parodii, jako spíš další román z původně parodovaného žánru – parodovaný rozhovor zobrazíme tak věrně, v podstatě beze změny, že se nádech parodie jakoby vznáší v pouhém úsměvu autora, který si tleská, jak lišácky obelstil čtenáře.
Z Jákobova pokoje rozhodně nebudeme mít pocit lehkosti, jako například z Podzimu v Pekingu. Hravost, kterou bych očekával v nadneseném textu, není téměř patrná, spíš jako by byla záměrně skrývána, jako když se člověk, který dříve škádlil okolí vtípky doprovázenými širokým úsměvem, najednou stejné vtipy prezentuje se smrtelně vážným výrazem ve tváři, protože se mu zdá, že tím budou ještě vtipnější, avšak dosáhne opačného efektu, protože ten, kdo není s tímto vtípkařem hlouběji seznámen, vtip nerozpozná.
Obecně lze snad říci, že bez vysvětlujícího předsudku bychom nemohli číst v dnešní době žádnou knihu, ať už z důvodu, že forma neodpovídá žánru nebo se autor bude snažit zaujmout tajemným postojem, takže bude tvrdit, že čteme něco, co vlastně vůbec nečteme, což se ostatně hojně děje zde, na Písmáku, a nezdá se, že by to kdy vzalo konce a autoři se k psaní konečně postavili zodpovědně. Věřím, že Virginia by byla v internetovém prostředí velice úspěšná.
Proto když zrovna nepochopíme vtip nebo nějakou narážku na historickou postavu, která své dějinné významnosti pozbyla smrtí, podobně jako za padesát let nebude nikdo chápat vtipy o Paroubkovi, očekáváme od textu satisfakci například ve ztvárněném příběhu či působivém stylu. Bylo by smutné založit úspěch textu na pochopení jeho účelu, který je nadto pečlivě skrýván, asi jako když si chlapeček v rohu jídelny mne ruce nad tím, jak někomu osolil polévku a dotyčný pronese pouze: Fuj, ta je slaná. Člověk si dříve či později začne připadat omezený, protože si nedokáže spojit tisíce rozporů, jako například:

Tiplice poletovala z kouta do kouta a narážela do stínidla lampy. Vítr hnal přívaly deště přímo do okna, a jak je lampa nasvěcovala, stříbrně se blýskaly. Na sklo rychle a ustavičně ťukal jakýsi list. Na moři zuřila vichřice.

A k tomu vysvětlení:

Jakýsi list – byla by jistě chyba hledat v díle Woolfové neustále nějakou symboliku, ale „jakýsi list“ je důležitý opakující se obraz. V jejím díle Vlastní pokoj (1928) začne padat list z platanu na znamení setkání muže a ženy.

Příběh sám o sobě vlastně ani není příběhem. Text je rozdělen do kapitol a kapitoly do krátkých jednostránkových oddělených odstavců, které nejsou ani dost dlouhé, aby se člověk mohl ponořit do čtení a už přichází další odstavec, který se věnuje jiné postavě, mnohdy naprosto nesouvisející s postavou první a vůbec s dosavadním dějem, jako když si někdo myslí, že lidé, kteří se zrovna potkali na tržišti mají nějakým způsobem svázané osudy. Různých postav v knize potkáme opravdu jako na tržišti – každá žena, která zrovna prošla pod okny, jako nositelka světla má své jméno a historku, která s příběhem nesouvisí a není ani dost zajímavě napsaná. Nové a nové postavy plují příběhem jako slepé duše bez začátku a bez konce. Do toho se čas od času dočteme něco částečně zajímavého o Jákobovi, avšak Virginia se (patrně schválně – natolik jí věřím) vyhýbá, doslova zamlčuje cokoliv, co by nám o Jákobovi prozradilo něco niterného, mnohdy není poctivě předložena ani nějaká scéna, v níž jako by se Virginia omezila na již zmíněnou ukázku plytkosti rozhovorů, přičemž Jákob tajemně ocituje Vergilia nebo se zatváří dvojznačně zasmučila a vzápetí již opouští scénu jako postava epizodní, nikoli jako svébytný hrdina příběhu, a my jsme nuceni číst nekonečné průpovídky na jednoduchost života a myšlení tehdejších mladých žen.
Jákob je pryč. Co zbývá? Styl. Prohlášením, že text je čtivý, bych nebyl úplný, protože se občas můžeme na krátko kochat velice poetickými a příjemnými momenty – malé básně v próze –, které vystupují nad okolní po povrchu jdoucí text, jako hořící pochodně, které jsou bohužel se svým příchodem zároveň na odchodu.
Neodpustím si ocitovat ještě jednu vysvětlivku:

Den se nachýlil. Okno široké něco přes půl metru a zabarvené dožluta samo svádělo boj s bílými poli a černými stromy... V šest hodin přešla přes pole mužská postava nesoucí lucernu... Spousta větviček, které se zachytily na kameni, se náhle odlepila a letěla ke kanálu... Z jedlové větve sklouzl nános sněhu a spadl na zem... Později se ozval žalostný křik... Po silnici přijížděl automobil a strkal před sebou tmu... Za ním se tma zase uzavírala...

Vysvětlivka:

Po silnici přijížděl automobil – experimentální přístup Woolfové v této části spočívá v dalším modernistickém odklonu od způsobu vyprávění edwardovského románu.

Opět se ptám – Jak číst Jákobův pokoj?