Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seProces - Orson Welles
17. 11. 2008
5
11
3739
Autor
pozorovatel
Franz Kafka je pro mě tajemným autorem, o kterém bych si nikdy nedovolil tvrdit, že ho plně chápu. Ale naprosto jasně vím, že stojí za to se pokusit proniknout do jeho díla. Je pro mě tudíž fascinující sledovat, jak si Orson Welles vyložil Kafkův Proces.
Welles začíná svůj film animovaným ztvárněním příběhu, který se vypráví v Kafkově Procesu. Je o strážci brány a muži, který chce vstoupit. Jde o příběh přibližující logiku filmu, která není běžnou, ale spíše logikou ve snu, noční můře. Příběh není jen prologem ale i předpovědí a znovu se objevuje na konci filmu.
„Patrně učinil někdo na Josefa K. křivé udání, neboť aniž se dopustil něčeho zlého, byl jednou ráno zatčen.“ Těmito slovy začíná Franz Kafka svou knihu Proces. Josef K. neví, z čeho je obviněn. Jsou mu kladeny podivné otázky a je zřejmé, že je podezřelý. V jeho bytě jsou dokonce přítomni kolegové z práce. Josef K. je zmaten a marně se dožaduje vysvětlení. Jenomže vysvětlení mu není podáno, protože vinný člověk přeci moc dobře ví, co provedl. Každý aspekt jeho života se stává pokrouceným, nereálným, absurdním. Brání se přizpůsobit, ale ani on sám si není sebou jistý. Jakákoliv snaha o nápravu ho dostává hlouběji do maléru. Je pozván k tajné schůzce, která se však stane veřejným výslechem a která nakonec přechází ve výsměch a proslov Josefa K., který se hájí před publikem. Sežene si právníka, kterého hraje sám Welles a který mu očividně příliš nepomůže, ba naopak.
Je zajímavé, že každá žena je přitahována ke K., nejspíše proto, že je obžalovaný. Náš hrdina je označen tím, kdo nemůže pochopit hru a je zděšen jejími pravidly. Jak K. proniká hlouběji do tajemného či spíše podivného právního systému, je čím dál více přesvědčen, že je odsouzen k nezdaru bez jakéhokoliv důvodu proč.
Proces se odehrává v anonymní zemi, ve městě složeném z rozkládajících se průmyslových budov, starých továren, panelákových bytech a prázdných ulic. Welles většinu natočil v opuštěném nádraží v Paříži a za soumraku. Spíš než autentické ztvárnění knižní předlohy by se dalo říci, že Welles se pokusil o prostředí vyjadřující čtenářovy dojmy a pocity z Kafkových knih. Film tak působí jako surrealistické prolnutí prostředí s postavami. Velkolepé výrobní linky, složité stroje, obrovské dveře, to vše dotváří obraz odcizenosti, nelidskosti, sevřenosti. I scény za dne působí chladným dojmem. Infinitezimální složitost, která naprosto postrádá srdce.
Welles se pokusil přiblížit Kafku a jeho paranoiu americkému prostředí a nejspíš to nebyl nijak těžký úkol, protože USA tehdy silně pociťovaly sílu byrokracie a ještě více sílu mocných boháčů, kteří jsou neviditelní a všemocní. Ovšem proces spíše vypovídá o vině, kterou nese každý a které se nelze vyhnout. Přikládat knize politický význam nelze, i když je mu velmi blízko. Poameričtění filmu je zřetelné, ale nejde proti předloze, i kdy je nutno dodat, že sám Kafka je blízký západu už svým tématem („K.“ se v angličtině vyslovuje „Key“, což v příběhu o muži, který nemůže projít branou, přestože je brána určena jen jemu, nabírá na dalším rozměru). Prostředí je náležitě klaustrofobické a monumentální. Připomíná malost člověka a není náhodou, že závěr filmu se mimo jiné odehrává v kostele, aby následně K. opustil město a skončil v jámě v prostředí bez budov, v pustině.
Welles přebíhá mezi hororovými sekvencemi k absurdním situacím a to vše prokládá dalšími prvky: Ženská touha (či vypočítavost?). Humor založený spíše na absurdnosti (sám Kafka se prý smál, když četl svá díla přátelům). Halucinační sekvence jako např. s malířem. Dezorientace diváka a matoucí logika. Dramatické napětí se mnohokráte přemění. Patos přejde ve strach, strach v bezmoc, bezmoc v šílenství či smíření (je podivné a příznačné, že mi v závěru filmu přišlo šílenství K. rovnocenné se smířením se s osudem – obojí většinou končí smíchem). Je zde cítit svoboda natáčení a jasná vize. Noční můra – to jsou častá slova vyskytující se u rozborů Kafkovy tvorby. Já jako čtenář Kafky bych neřekl, že by se jeho styl dal takto nazvat. Naopak bych tvrdil, že Kafka psal velmi přesně a realisticky bez ohledu na děj. Jde o osobitý metafyzický svět popsaný nanejvýš uvěřitelně a detailně. Welles ovšem přebral převládající názor na Kafku a ve filmu i několikrát naznačil, že jde o sen. Ostatně celkové ztvárnění tak očividně vyznívá. Sen, z kterého se nelze probudit.
Ještě že Orson Wellese změnil názor a namísto kněze si zahrál advokáta. Je působivé ho sledovat v roli právníka, v kterém se snoubí moc i bezmoc nebo možná moc, arogance a lhostejnost, nevědomost a vysoké postavení. Sympaticky ďábelský, projevující svou laskavost. Zosobnění lidské spravedlnosti, tak jsem si vysvětlil pokřivenou postavu právníka. Advokát, který nejdříve zhodnotí klienta a podle toho s ním jedná. Právě Akim Tamirf tu sehrál roli podřízeného klienta, který čeká až mu právník projeví laskavost. Je vděčný za sebemenší gesto a je ochoten čekat i v těch nejhorších podmínkách. Otrok svého obhájce.
Romy Schneider je vynikající jako advokátova kuchařka, hospodyně, pečovatelka, konkubína. Je jedinou osobou, která K. nabízí lásku a přesvědčuje ho, aby s ní zůstal. V kontextu její služby u advokáta to ovšem vyznívá falešně či jako jen další svod na Josefově odysee.
Anthony Perkins (Josef K.) je zosobněním protikladů. Uhlazený, chlapecký, dobrý pracovník, na druhé straně naštvaný, zmatený, paranoidní, řečnický, neochotný se vyrovnat s požadavky společnosti a zároveň i lhostejný k jeho další existenci a stejně tak k byrokracii, která ho chce zničit. Nervózního K. Perkins střídá sebejistým Josefem. Perkins a Welles vytvářejí kontrastní postavy, které zhmotňují obě bojující strany. Advokát jako představitel společnosti, který je hrdým ozubeným kolečkem v obrovském monstru, aniž by tušil, kam celek směřuje a Josef K., pokládající se za dobrého člena společnosti, který má neustále otázky a má pocit, že by mu měly být zodpovězeny. Perkins dokázal vtisknout postavě stísněný, vystrašený a tázavý výraz (mnohými gesty mi připomněl svou roli v Psychu). Odhodlání i bezmoc postavy jsou okem zřejmé. Perkins přenáší silný zneklidňující pocit a už jen tím uspěl v roli Josefa K. i ve vizi Franze Kafky.
Je zajímavé, jak jsou všechny ženy ve filmu si podobné. Každá, s kterou se K. dá do řeči, dává najevo svou dostupnost. K. jim věří víc než úředníkům a doufá v jejich pomoc. Přesto jim zcela nedůvěřuje. Jako by tu ženy byly jen nástroji, postavy vedlejší.
Kamera je temná, místy hororová, místy noir. Dlouhé záběry, dialogy snímáné podle významu postavy shora/zdola. O střih se postaral sám Welles a vtiskl tak filmu ještě více svého stylu.
Hudba dotváří stísněný pocit či monumentálnost okamžiku. Barokní, apokalyptická, pohřební, tragická, jazzová či naopak hravá pro absurdnost chvíle. Hudba jako kulisa dotvrzuje myšlenky a pocity postav.
Vždy je těžké hodnotit, na kolik se povedlo převést knihu na plátno. Zde je přínosem lehká ruka režiséra, který si předlohu upravil podle sebe a nepřistoupil ke knize s přehnanou vážností. Naopak, dovolil si ji odlehčit. Nedá se říci, že by Welles byl naprosto věrný Kafkovy vizi. Prostředí přizpůsobil své době a přidal několik scén. Největší rozdíl je v závěru filmu. Kafka svůj Proces ukončil slovy: „Ale na K-ův chřtán se položily ruce jednoho z pánů, zatím co druhý vrazil nůž do srdce a dvakrát jej tam obrátil. Hasnoucíma očima viděl ještě K., jak pánové, blízko před jeho obličejem, opírajíce se o sebe tvář vedle tváře, pozorují rozhodnutí. "Jako pes!" řekl, bylo to, jako by ten stud ho měl přežít.“
Welles ovšem nenechal K. zabít nožem. Obával se srovnávání s Holocaustem a tak závěr filmu změnil. Ukázal, že společnost možná je chladná a neúprosná, ale její členové nedokážou zabít vlastní rukou nevinného (čímž možná až příliš lhal společnosti pro její vlastní klid). Namísto nože použijí „kati“ dynamit. Jde zde o konečnou konfrontaci společnosti, která má strach ze smrti i z Josefa K., který se společnosti vysmívá a křičí, že ho musejí zabít! Neodvratný konec bez alternativy. Naštvanost s následnou odevzdaností snoubící se s prozřením.
V závěrečné diskusi K. s právníkem (klasické Wellesovo Stand-Off) je jasně vyřčeno, že K. se stále považuje za člena společnosti a tudíž chce, aby zvítězila pravda. Celou situaci vidí jako boj společnosti s ním, v které obě strany nakonec stejně prohrají. Společnost, která chce obelhat jednotlivec a K. který naivně bojuje za spravedlnost. Zde zanechal Welles i malý odkaz na život Kafky (vztah s jeho otcem), kdy kněz osloví K. „Copak nevidíš realitu?“
„Ano. A Nesu odpovědnost.“
„Můj synu...“
„Nejsem tvůj syn.“
V jistém rozhovoru Orson Welles řekl, že v Procesu není jediný symbol. Nevím, jestli uvěřit. Welles vložil několik scén připomínající fašismus a jejich zacházení s židy. Perkins prochází davem starých lidí, kteří mají na krku cedulky s čísly. Podle mne jasná paralela.
Je otázkou, jestli je Proces podobenstvím nebo spíše lidské drama se surovým vyjádřením strachu a tlaku okolí. Spíš bych řekl, že poukazuje na Damoklův meč, který může viset i nad hlavami diváků, aniž by o tom věděli. Vědomí bezmoci je hlavní síla Procesu. A je tím silnější, že dílo jasně poukazuje, jak je nemožné se s tím vyrovnat, natož bojovat. Pokud Don Quijote bojoval s větrnými mlýny, tak Josef K. bojuje s něčím, co nevidí ani on sám...
Labyrint plný neznámých nepřátel, dopravních značek, které nedávají smysl a které striktně ukazují směr, ale neodpovídají na otázku „Proč?“. Svět bez Boha. Chce se až říci Labyrint světa a zmatenost duše.
Josef K. jako by se ze všech sil snažil probudit ze zlého snu. Je vyčerpaný z marného boje, ale nehodlá se zastavit. Je zmatený, ale neustále se drží svých zásad, morálky a pravdy. Poznává, že tento boj bude muset vést sám.
Pokud budeme dílo vnímat jako sen, je nutné zmínit i solipsismus (krajní forma subjektivismu, založená na myšlence, že existuje pouze moje vědomí a nic jiného). Na této filosofii je zajímavé, že počítá s Bohem, jakýmsi největším pozorovatelem všeho, což zaručuje existenci vnějšího světa. K. se drží své pravdy a věří ve spravedlnost, což lze interpretovat i jako volání po Bohovi – vyšší moci. K. je paranoidní, protože vidí svět pouze ze svého pohledu, neboť se domnívá, že všichni se chtějí dostat do jeho světa. Sen, ve kterém si uvědomujeme jen sebe a zbytek považujeme za cizí (společnost). Ostatně nikdo mu nepomůže, všichni jako by byli částí velkého stroje. Přesně jako v Kafkově krátké povídce o životě, kdy myš běží chodbou, která se neustále zužuje, až myš doběhne do části, kde jsou zdi těsně u sebe a na konci kočičí tlama. Myš se nezastaví, ani se nevrátí, vběhne kočce přímo do chřtánu...
11 názorů
pozorovatel
20. 11. 2008
Mám na mysli celkové chápání.
Proces se odehrává v anonymní zemi, ve městě složeném z rozkládajících se průmyslových budov, starých továren, panelákových bytech a prázdných ulic. Welles většinu natočil v opuštěném nádraží v Paříži a za soumraku. Dá se říci, že se mu zdárně povedlo přenést Kafkovo prostředí (psychické kulisy) na plátno. Surrealistické prolnutí prostředí s postavami. Velkolepé výrobní linky, složité stroje, obrovské dveře, to vše dotváří obraz odcizenosti, nelidskosti, sevřenosti. I scény za dne působí chladným dojmem. Infinitezimální složitost, která naprosto postrádá srdce.
S tím nesouhlasím. Já Kafku vnímám naopak velice přirozeně. Je podle mě ploché předvádět Kafku skrze kulisy, Kafka je jiný pouze v popisu, ale skutečnost, kterou zjevuje, je naprosto normální.
pozorovatel
19. 11. 2008
Čoveče nějak mi to nejde dočíst. Asi tim, že bych měl jít z práce domů. Četl jsem asi půlku a řeknu, co mi vadí.
1. Převyprávění děje ve druhém odstavci je zbytečné.
2. Ano, tak je Kafka běžně chápán, ale tak to Kafka rozhodně nemyslel.
3. Sloh je jiný než pozorovatelský, to mě zaráží. Nesedí mi na tobě. Je až příliš recenzistický = kromě určitých originálních postřehů (bravo!) je napsán tak, jak by jej napsal někdo do Cinemy apod.
Zkusím dočíst další den.
A pak si spolu přečteme Kafku a vysvětlíme si, co celý svět chápe mylně.
vždyť jsem psal, že už si ten film vpodstatě nepamatuju. (Viděl jsem ho před víc jak deseti lety). Musel bych se na něj podívat znovu, abych ti dokázal říct konkrétní věci, dneska už si vybavím jen můj tehdejší dojem. Zkusim ho sehnat, stejně bych se po letech na něj rád podíval, a teď jsem měl nedávno období návratu ke Kafkovi, tak bych to moh završit filmem.
Jo, konec Procesu (knížky) je výborný, mám ho hodně rád, je to po rozhovoru s knězem a po úvodní kapitole moje nejoblíbenější pasáž. Ten filmový konec, z toho, co píšeš, mi přijde divný.
vždyť jsem psal, že už si ten film vpodstatě nepamatuju. (Viděl jsem ho před víc jak deseti lety). Musel bych se na něj podívat znovu, abych ti dokázal říct konkrétní věci, dneska už si vybavím jen můj tehdejší dojem. Zkusim ho sehnat, stejně bych se po letech na něj rád podíval, a teď jsem měl nedávno období návratu ke Kafkovi, tak bych to moh završit filmem.
Jo, konec Procesu (knížky) je výborný, mám ho hodně rád, je to po rozhovoru s knězem a po úvodní kapitole moje nejoblíbenější pasáž. Ten filmový konec, z toho, co píšeš, mi přijde divný.
vždyť jsem psal, že už si ten film vpodstatě nepamatuju. (Viděl jsem ho před víc jak deseti lety). Musel bych se na něj podívat znovu, abych ti dokázal říct konkrétní věci, dneska už si vybavím jen můj tehdejší dojem. Zkusim ho sehnat, stejně bych se po letech na něj rád podíval, a teď jsem měl nedávno období návratu ke Kafkovi, tak bych to moh završit filmem.
Jo, konec Procesu (knížky) je výborný, mám ho hodně rád, je to po rozhovoru s knězem a po úvodní kapitole moje nejoblíbenější pasáž. Ten filmový konec, z toho, co píšeš, mi přijde divný.
vždyť jsem psal, že už si ten film vpodstatě nepamatuju. (Viděl jsem ho před víc jak deseti lety). Musel bych se na něj podívat znovu, abych ti dokázal říct konkrétní věci, dneska už si vybavím jen můj tehdejší dojem. Zkusim ho sehnat, stejně bych se po letech na něj rád podíval, a teď jsem měl nedávno období návratu ke Kafkovi, tak bych to moh završit filmem.
Jo, konec Procesu (knížky) je výborný, mám ho hodně rád, je to po rozhovoru s knězem a po úvodní kapitole moje nejoblíbenější pasáž. Ten filmový konec, z toho, co píšeš, mi přijde divný.
pozorovatel
18. 11. 2008
dík za recenzi, možná se kvůli ní zkusim na Proces znovu podívat. Kdysi jsem ho viděl, když jsem hodně četl Kafku, a pamatuju si, že se mi ten film nelíbil. Přišlo mi, že se příliš odchyluje od knížky. Ale možná by mi to teď už nevadilo, nebo bych si to nemyslel. Vlastně, jak jsem tu recenzi čet, tak jsem zjistil, že už si ten film vůbec nepamatuju. Co si pamatuju, je, že mě tam iritoval Perkins jako K. Na Kafkovi se mi líbí, že jeho hrdinové se ocitají v divném světě, ale v rámci toho světa se chovají docela logicky (což jsem si teda myslel dřív, nedávno jsem četl Zámek a zjistil, že ani u Kafky tohle není vždycky pravda). Perkins mi přišel v tom filmu, jako by jen pokračoval ve své figuře z Psycha. A to mi přijde jako něco, co jde proti hlavní pointě Kafkova díla, totiž, že K. je jen obyčejný člověk, a co se děje jemu, se může stát každému z nás.