Částečně Kovový Filozof hodnotí elektronku

Člověk zredukoval sám sebe na kombinaci geometrických útvarů – čtyřstěnů, krychlí, prismatoidů, koulí či rovnoběžnostěnů. Poté se rozhodl přetvořit i svět. Základem všeho se staly dodekaedrické jahody.

Nový člověk si vytvořil nové prostředí a spolu s tím i nová pravidla. Byl dobrým tvůrcem – zvolil si plně nepochopit své dílo, aby ho mohl dále zkoumat. Předpokládal, že mu to zabere veškerý zbytek (nového) času.

Pokud se nezačne nudit.

<

Sedím u skvělýho dřevěnýho stolu, sehnal jsem ho před pár lety v jednom pouličním výprodeji. Pokouším se psát. Stroj je hlučný, a navíc při každým zmáčknutí tlačítka či otočení páčky vrže a skřípe. Abych to snesl, mám puštěný starý rádio. Chytám na něm akorát těch pár posledních stanic, co ještě vysílají do širýho éteru. Hrajou většinou jenom různý retro-songy, ale mně to stačí.

Najednou, zrovna uprostřed nějaký jazzový písničky, se rádio zableskne a přestane hrát. Dívám se, jak z něj vychází obláček dýmu a o chvíli později i elektronka. Ještě nikdy jsem neviděl chodící elektronku.

„Ahoj,“ řekne a rozzáří se mdlým oranžovým světlem. „Jak se daří?“

„Nic moc. Blbě se mi píše. Stroj rachotí a teď nemám co poslouchat.“

„To je mi líto. Ale musela jsem na chvíli ven z rádia.“

„A proč?“

„Poslechnout si, cos napsal. Přečteš mi to?“

Souhlasím. Vypínám stroj a vytahuju popsaný papíry. Jakmile je seřadím, začínám číst.

„Člověk zredukoval sám sebe na kombinaci geometrických útvarů – čtyřstěnů, krychlí, prismatoidů, koulí či rovnoběžnostěnů. Poté se rozhodl přetvořit i svět. Základem všeho se staly dodekaedrické jahody.“

Pak zmlknu.

„Jak to pokračuje?“ ptá se elektronka.

„Nevím. Víc jsem nenapsal – je to jenom začátek. Nebo... možná konec. Těžko říct.“

„Zajímalo by mě, jaké by bylo v tom novém světě žít.“

„Mně ne. Nejspíš by to bylo divný. Jo, pořádně bizarní a taky zkurvený. Dokážeš si představit dvanáctistěnný jahody? Já teda ne.“

„Ale napsal jsi to. Myslím, že je to dobré. Pokračuj.“

Krčím rameny. „Možná. Spíš ne. Za moc to nestojí. Takových začátků mám zapsaných desítky. Ale stejně je nikdy nepoužiju.“

Elektronka neodpoví – vrací se do rádia.

>

Kryštof seděl v klubu asi hodinu. Vypil půl lahve vína, vykouřil několik cigaret. Předstíral, že přemýšlí, pozoruje tanečníky nebo čte knihu – ve skutečnosti sledoval skupinu tří žen a dvou mužů; seděli o několik stolů dále, hlučně se bavili a zřejmě si Kryštofa vůbec nevšimli. Pak, zrovna když se Kryštof opět zapálil, dva z nich vstali: dívka s černými vlasy a kluk v křiklavě mnohobarevných kalhotách; měl velmi dlouhé prsty. Kryštof správně předpokládal, že byly upravené. Černovláska a Dlouhoprstý nejdřív postávali na kraji davu tanečníků, ale pak spolu odešli na záchod.

Ke stolu se vrátili za čtvrt hodiny; Kryštof si všiml, že předchozí hlasitý hovor nahradily banální řeči o hudbě a oblečení. Dívky, které zůstaly sedět u stolu se zbylým mladíkem, se dívaly na Černovlásku. Měly dlouhé řasy a lesklé oči; po chvíli si objednaly další sklenice svého růžového pití s jahodami. Kryštof se usmál – v době, kdy on s Černovláskou odcházel pryč a opět se vracel, mu tohle potěšení pohledu z vnějšku unikalo.

Dál se nic zvláštního nedělo, pětice se postupně probírala. Za hodinu se Černovláska zvedla a bez zaplacení opustila klub; Dlouhoprstý – na rozdíl od dívek – se za ní ani nepodíval. Kryštof přestal předstírat, že si čte devátou kapitolu Redukce současného člověka. Vstal, potvrdil převod peněz na pokrytí účtu. Pak sebral knihu a odešel.

<

Jak jsem řekl, svůj dřevěný stůl jsem koupil před pár lety v pouličním výprodeji. Dokonce v jednom z prvních, lidi se ještě pořád báli vycházet, takže jsem dostal dobrou cenu; jen několik jahod – ne moc dobrých, vypěstoval jsem je sám – a pár knížek, který už mi stroj stejně dávno přepsal.

Rádio jsem sehnal podobně skvěle; našel jsem ho v neobydleným domě na konci ulice. Starý, oprýskaný, s rozbitým, protrženým reproduktorem. Ten jsem vyměnil, a rádio hrálo – až doteď. Nefunguje, přestože se elektronka vrátila.

Stroj mi dal Částečně Kovový Filozof. Poznal jsem ho na své šesté výpravě, když jsem vyrazil prohlídnout si obchod s deskama. Doufal jsem, že v něm narazím i na gramofon – chtěl jsem trochu hudební změny –, ale Částečně Kovový Filozof mě předběhl. Vzal jsem si tak jen pár vinylů, pořád mi tu někde leží.

Za několik dnů poté mě Částečně Kovový Filozof pozval do svýho domu na druhým konci města; napsal mi dopis – po všech těch letech jsem zase dostal kus popsanýho papíru v obálce, úžasný – určitě ho doručil sám. Zvláštní, že jsem ho při tom neviděl. Když jsem k němu dorazil (a byla to hrozná cesta po těch horkých, rozpálených ulicích), pořádal zrovna jakousi debatu pro ty šílence, co se odvážili vylézt z podzemí. Seděli v kroužku pod uschlým stromem. Částečně Kovový Filozof poslouchal nářky plešatýho chlapa, kterýmu chybělo pravý oko.

„Mám problém,“ pronesl Jednooký a když mluvil, trochu sípal, „se subjektivitou vnímání světa.“

„A kdo nemá?“ řekl Částečně Kovový Filozof.

>

Kryštof dohonil Černovlásku až u stanice nadzemky.

Spatřila ho a usmála se. „Pořád mě sleduješ?“

Kryštof chvíli mlčel, pak jí podal knihu. „Nakonec jsem ji pro tebe sehnal, podívej – je vytištěná na papíře!“

Černovláska se na knihu podívala, ale nevzala si ji.

„Myslíš, že to nemá cenu číst?“ zeptal se Kryštof.

Reagovala otázkou: „Zase jsi za mě zaplatil?“

Kryštof přikývl.

„Myslela jsem si to,“ řekla.

Pak přijela nadzemka – nový model, téměř bezhlučný. Černovláska nastoupila. Kryštof se za ní díval. Zůstal sám a poslouchal hluk města. Redukci současného člověka upustil na zem. Nevěděl, co se s ním děje, ale bylo mu… prostě skvěle.

<

Rádio pořád nehraje. Snáším hluk stroje, z ostrých hran tlačítek mě bolí ruce. Doufám, že se zase objeví elektronka. Částečně Kovový Filozof o ní řekl, že je symbolem – ale už mi nepověděl čeho. Taky si myslím, že jsou všichni nějak spojení – stroj, Částečně Kovový Filozof i elektronka.

Stejně píšu dál.

Přemýšlím o dvanáctistěnných jahodách, zkouším si je představit.

Pořád mi přijdou zvláštní.