Svítá...

Svítá..

Plným douškem nasála čerstvý vzduch srpnového rána.

Tělem jí proletěl chlad.

Ještě víc se zachumlala do hřejivé přikrývky.

Kolik nocí už takhle probděla?

Kdo by je počítal?

Jsou to noci,

hodiny,

minuty,

trvající celou věčnost,

jsou to sotva slyšitelné kroky osamělého, spěchajícího chodce,

jsou to tiché slzy padající na polštář,

je to hra stínů, kterou na zdech rozehrají reflektory projíždějícího auta.

Bojí se stínů.

Jsou temné a pochmurné,

zákeřně se plazí po místnosti,

tiše mumlají cosi nesrozumitelného

a potom padají do její duše

jako když se osikový lístek snáší na vodní hladinu.

Ještě chvíli se pohupují

až je nakonec strhne proud myšlenek

a ony zmizí ve studni jejího vlastního já.

Nikdo je nevidí, jen ona ví, že tam jsou.

Svítá...

uvědomila si to až ve chvíli,

kdy k ní oknem zabloudily veselé notičky,

které ranní ptáčata rozsypala do korun stromů.

Rozbřesk

jí s nově zrozeným dnem přinášel naději.

Naději,

že dnes její náruč

nezůstane

prázdná...