Virginia Woolfová - PANÍ DALLOWAYOVÁ

Kdyby někdy napadlo ordinérní paní Dallowayovou napsat novelu Virginia Woolfová, dopadlo by to nejspíš úplně stejně, jako v tomto případě. Ostatně na určité úrovni experimentu se obecenstvo dostává do rozpačité situace, neboť zrovna neví, je-li svědkem génia typu Tesla nebo podivína typu Cimrman.

Charakteristickým znakem prózy Virginie Woolfové je na tak krátkou novelu značné množství postav, které přichází bez uvedení, dokonce s podivnou suverenitou, takže ve čtenáři vzbuzují dojem, že by je měl znát:

Lucrezia Warren Smithová, která seděla vedle manžela na lavičce v Regent’s Parku, vzhlédla. „Podívej, podívej, Septime!“ vykřikla. Neboť pan doktor Holmes ji nabádal, aby se snažila u manžela (jemuž nic vážného vlastně nechybí, jenom není trochu ve své kůži) vzbuzovat zájem o věci kolem.

Možná, kdyby se postavy nemíjely jako vlaky na Píseckém nádraží, viděli bychom smysl v oné lapidární hříčce, kterou lze parafrázovat tak, že sympatie člověka si lze z velké části získat při jakémkoliv prvním kontaktu. Bohužel nám není dopřán čas se s postavami na okamžik pozastavit a již prcháme dál. Konverzace probíhá v běhu mezi dveřmi a hned nás žene jinam, jako bychom měli proběhnout všemi ulicemi Londýna a věřte, že na jména si paní Woolfová potrpí v první řadě, dokonce se zdá, že nic není důležitější než jméno nějaké květiny nebo ulice.

Popisné oko je zpočátku neseno určitým jevem (zvuk, jízda automobilu, let), který paní Woolfová, jako by seděla na jeho hřbetě, zaníceně sleduje a nebere ohledy na to, že činnost nějakého neznámého obyvatele Londýna, který ji zrovna zaujal, ne snad tím, že by byl zajímavý, jako spíše tím, že si ho všimla (to je další výrazný znak této novely – nezdá se, že bychom četli něco proto, že by to bylo důležité pro soudržnost textu, jako spíše proto, že se na tom těkavý pohled paní Dallowayové zrovna zastavil), nebyla vůbec ukončena.

Způsob skládání textu se mi chce označit za ukázku ženské logiky, nebo přesněji jakéhosi nepochopitelného prvku ženského vnímání událostí, který není podmíněn žádnými popsanými přírodními zákonitostmi jako jsou například příčina a důsledek. Dokonce ani tak nepatrné souvislosti, které známe z metody volných asociací, v textu paní Dallowayové nenacházíme, takže při troše vnímavé pozornosti jsme ve velkém svědky syžetu, který dokonale reprezentuje věta:

Princ bydlel v Paláci sv. Jakuba, ale mohl by třeba jet navštívit matku.

/The Prince lived at St. James's; but he might come along in the morning to visit his mother./

Ačkoliv se některé postavy v nepravidelných intervalech vracejí, nevidíme mezi nimi žádnou významovou souvislost, snad kromě toho, že jsou obyvateli Londýna, někdy se dokonce znají. Domnívám se, že zásadní roli v tomto ohledu hraje absence děje. I když by se mohlo zdát, že se v časovém okamžiku jednoho dne stalo událostí až až, když se jedna postavila zabila skokem z okna poté, co dopoledne seděla na lavičce, Virginii Woolfovou přišel navštívit dávný přítel a večer uspořádala malou slavnost. A hle, stačí dopsat nějakou tu omáčku a je tu celá Virginia Woolfová.

Na rozdíl od systematického zkoumání Marcela Prousta paní Dallowayová píše to, co ji zrovna napadlo. Místy se zdá, že jde o určitou formu exhibice, neboť autorka občas vykoukne z textu jako strašidlo a dívá se, co ta či ona věta se čtenářem udělala. Trochu připomíná Jane Austen tím, že si nepotrpí na příběh, na detail, ani na nic jen trochu zajímavého, nesoustředí pozornost, spíš klouže po povrchu jako dítě, které se náhle ocitne v pokoji plném hraček a nemůže se rozhodnout, s jakou si bude hrát, tak náhodně zkouší tu autíčko, tu kostičku, jako by nám ženy chtěly naznačit, že se v životě vlastně ohromně nudí. Ovšem, u Jane Austenové ženy vyšívají, zatímco Virginie Woolfová větší část dne spravuje večerní šaty. A to je důležité.

Smiřme se tedy s tím, že smysl textu neleží v příběhu ani v postavách, zejména proto, že se postavy liší pouze jmény, nikoli chováním nebo myšlením.

Letadlo letělo dál a dál, až z něj zbyla pouhá jasná jiskérka, touha, soustředění; symbol (tak to aspoň připadalo panu Bentleymu, který houževnatě válcoval svůj pruh trávníku v Greenwichi) ducha člověka, jeho odhodlanosti, pomyslel si pan Bentley, když se rozháněl kolem cedru, dostat se ze sebe, za svůj dům, pomocí myšlení, Einsteina, spekulace, matematiky, mendelovské teorie – letadlo se řítilo pryč.

/Away and away the aeroplane shot, till it was nothing but a bright spark; an aspiration; a concentration; a symbol (so it seemed to Mr. Bentley, vigorously rolling his strip of turf at Greenwich) of man's soul; of his determination, thought Mr. Bentley, sweeping round the cedar tree, to get outside his body, beyond his house, by means of thought, Einstein, speculation, mathematics, the Mendelian theory--away the aeroplane shot./

Muži jsou většinou směšní. Ženy naopak pořád někde stojí zmítány pocity, za okamžik popojdou o pár kroků, opřou se o zábradlí a opět se zmítají v záplavě pocitů, opět ujdou několik kroků a opět se zmítají a tak dále. Výsledkem obyčejně je, že se jim chce vykřiknout Hrůza! Hrůza! nebo Pomoc! Pomoc! nebo něco podobného. V takových chvílích se čtenář ptá, jestli náhodou nečte nějakou ještě více zvrhlou verzi Podzimu v Pekingu.

Paní Dallowayová nemoralizuje, nemudruje, nestaví ani neboří, nestylizuje, nerozplývá se, nesoustředí se, každá stránka jako by byla zrovna první. Vinou toho, že se rozhodla napsat asi stopadesát stran, musí se utíkat do minulosti postav, která však nic nedefinuje, nedeterminuje, nevysvětluje ani nezúplňuje.

Kdybych chtěl chválit, musel bych být abstraktní. Jestli má být zvláštnost a originalita tím hlavním, co se zasloužilo o její nesmrtelnost, tak je to sice milá pozornost, ale možná stačilo vpustit ji jako malou první do dveří.

Je trochu hloupé z textu ždímat každou kapičku, ale nakonec musím, prostě musím, najít nějaké poselství. Postavy, o nichž paní Dallowayová píše, a není to jen Virginia Woolfová, dokonce se dá říct, že nedostala tolik prostoru jako postavy jiné, jsou postavy velice obyčejné (ačkoliv jsou většinou zástupci aristokratické společnosti, ale jak víme, to není známkou zajímavosti), přesto někomu stálo za to věnovat jim pozornost, čas a píli, takže kdybych chtěl vyvodit něco hluboce jímavého, musel bych napsat, že nás paní Dallowayová vede k zamyšlení nad běžným vnímáním běžných událostí běžnými lidmi, ačkoliv jejich skutky nemají široký dopad, určitý pro ně osudový dopad mají a mít musí.