Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVypravěčovo zoufalství
15. 01. 2009
7
18
4148
Autor
Muamarek
Cuentos de Andersen (překlad: David Kasl, ilustrace: Eduardo Trujillo a Marcela Grez), Nakladatelství Sun, Todolibro Ediciones, vytištěno v EU, 1. vydání, Praha 2007, ISBN 978-80-7371-092-7.
Málokdy mám potřebu napsat recenzi na nějakou knihu z tzv. beletrie, tedy knihu nevědeckou. Vlastně jsem dosud psal recenze pouze na knihy odborné. Ale tentokrát jsem okolnostmi nucen učinit výjimku. Dostala se mi totiž shodou okolností do rukou kniha pro děti, na niž jsem se těšil, již jsem znal. Tedy, věřil jsem, že ty příběhy znám a že mě nemohou překvapit, jenom potěšit a opráší mé dávné prožitky při jejich četbě. Ovšem ony překvapily. A ne zrovna mile.
Ilustrace předkládané publikace jsou pěkné (i když i to je věcí názoru, pro někoho to může být kýč jak bič a v porovnání s např. Trnkovými ilustracemi dětských knížek neobstojí). Ale co je hlavní - vypravěč zde nemluvil slovy Andersena. Jeho příběhy okleštil o to nejcennější. O cit, který vzbudí podobenství, jež až bodne u srdce, jak je pravdivé a hluboké.
V Andersenových textech víla pro lásku obětuje svou fyzickou nesmrtelnost, aby našla tu duševní, cínový vojáček zahyne s papírovou tanečnicí s cínovou hvězdou na hrudi v plamenech krbu, aby splynuli v cínové srdce. Vánoční stromek zašlý ve sklepě po čtrnácti dnech “slávy” pozná pravou hodnotu života. Tato pohádka jde v “novém kabátu” (Smrček) naprosto proti duchu vyprávění Andersenovu. On chtěl ukázat zmařený život, život živé entity, která sice nemluví slovy, ale pod jejíž kůrou proudí míza a možná i cit. Místo toho čte dítě poselství o “šťastném” stromku, který je rád, že byl uříznut a stal se ozdobou pokoje. Jako reklama na řezání vánočních stromků je to snad dobré. Ale co si z tohoto poselství člověk odnáší? Jak je pro stromek prospěšné, že je uříznut pro potěchu oka na pár dní? Ano, Andersenovy pohádky jsou možná smutné, místy až drastické, ale působí – svou hloubkou, svou láskou, kterou nechrání před žádnými nástrahami, ale která všechny tyto nástrahy přetrvá.
Andersenovy pohádky burcují. V Křesadle voják nikterak idealizován není. Nečekal, že čarodějnici trefí šlak (na to nemohl spoléhat), vrtalo mu pouze hlavou, proč je za obyčejné křesadlo ochotna vydat spoustu zlata a stříbra. Když se zdráhala odpovědět, usekl jí hlavu. Krutý čin. Zdánlivě nesmyslný. Ve chvíli, kdy voják objeví kouzlo křesadla, jeho moc, napadne člověka – a co by bylo, kdyby se čarodějnice křesadla domohla? Cesta vojáka na trůn se bez prolití krve také neobejde. Královští rodiče jeho nastávající mu usilovali o život, sami zaplatili životem. Je zde vidět cena, jiež je často zaplacena na cestě k moci. V Ledové královně (zde: Sněhové královně) jsou mj. změněna i jména hrdinů – Káje a Gerdy za Jeníčka a Mařenku – proč jen? To se někomu stýskalo po Perníkové chaloupce? Nebo si při překládání naloupal až moc perníčku? Co je však horší. Z příběhu o lásce a vytrvalosti malé Gerdy, jež probudí v Kájovi ztracený cit a vysvobodí ho ze spárů Ledové královny, je zde ubohoučké vyprávění o rošťákovi, jenž neposlouchal rodiče, s poučením, že poslouchat se vyplácí. Žádné putování po Laponsku, žádná dobrodružství, žádná vnitřní síla a něha zároveň. Z původní originální receptury druhořadý vývar. A tak by se dalo pokračovat. Andersenovy příběhy jsou křehké, plné něhy, ale zároveň znepokojivé, plné nástrah a krutosti. Dobro je v nich neodmyslitelně spjaté se zlem a rozlišit je může pouze láska. To vše je tu pošlapáno, vynecháno, aby to snad nepůsobilo zle. V době krvavých filmů a ještě krvavější reality je to snaha uchránit děti – před čím? Před citem, láskou, přemýšlením, hledáním. Celé je to taková smutná andersenovská pohádka, jak ve snaze být citlivými, otupíme. Jak ve snaze potlačit “zlo”, potlačujeme cit a s ním možnost volby “dobra”.
Pokud si Evropská Unie zakládá na své kulturní rozmanitosti a chce kulturu jednotlivých členských zemí přibližovat ostatním, je to počin chvályhodný. Ale nemělo by zásadně docházet k zásahům do originálních děl, a to ještě takovým zásahům, jež jdou proti duchu těchto děl. Je to znásilnění nejen neposkvrněné fantazie a citu dánského pohádkáře, ale také vnímání dětských čtenářů, jimž je podsouván podvrh. Andersen viděl a vnímal svět jinak, než prezentuje předkládaná kniha. Autoři nově vydaných Andersenových pohádek by měli nejméně stokrát opsat: Nebořme tento svět jen proto, že si myslíme, že umíme stvořit svět lepší. A hlavně, nepodsouvejme Andersenovi, že viděl svět naší optikou.
Pokud si chceme skutečné evropské kulturní dědictví uchovat, je třeba již vzniklým dílům naslouchat a rozumět jim, ne je přepisovat podle svého “nejlepšího vědomí a svědomí.” Nehrajme si na nové Anderseny, když ten starý má dodnes co říci.
Málokdy mám potřebu napsat recenzi na nějakou knihu z tzv. beletrie, tedy knihu nevědeckou. Vlastně jsem dosud psal recenze pouze na knihy odborné. Ale tentokrát jsem okolnostmi nucen učinit výjimku. Dostala se mi totiž shodou okolností do rukou kniha pro děti, na niž jsem se těšil, již jsem znal. Tedy, věřil jsem, že ty příběhy znám a že mě nemohou překvapit, jenom potěšit a opráší mé dávné prožitky při jejich četbě. Ovšem ony překvapily. A ne zrovna mile.
Ilustrace předkládané publikace jsou pěkné (i když i to je věcí názoru, pro někoho to může být kýč jak bič a v porovnání s např. Trnkovými ilustracemi dětských knížek neobstojí). Ale co je hlavní - vypravěč zde nemluvil slovy Andersena. Jeho příběhy okleštil o to nejcennější. O cit, který vzbudí podobenství, jež až bodne u srdce, jak je pravdivé a hluboké.
V Andersenových textech víla pro lásku obětuje svou fyzickou nesmrtelnost, aby našla tu duševní, cínový vojáček zahyne s papírovou tanečnicí s cínovou hvězdou na hrudi v plamenech krbu, aby splynuli v cínové srdce. Vánoční stromek zašlý ve sklepě po čtrnácti dnech “slávy” pozná pravou hodnotu života. Tato pohádka jde v “novém kabátu” (Smrček) naprosto proti duchu vyprávění Andersenovu. On chtěl ukázat zmařený život, život živé entity, která sice nemluví slovy, ale pod jejíž kůrou proudí míza a možná i cit. Místo toho čte dítě poselství o “šťastném” stromku, který je rád, že byl uříznut a stal se ozdobou pokoje. Jako reklama na řezání vánočních stromků je to snad dobré. Ale co si z tohoto poselství člověk odnáší? Jak je pro stromek prospěšné, že je uříznut pro potěchu oka na pár dní? Ano, Andersenovy pohádky jsou možná smutné, místy až drastické, ale působí – svou hloubkou, svou láskou, kterou nechrání před žádnými nástrahami, ale která všechny tyto nástrahy přetrvá.
Andersenovy pohádky burcují. V Křesadle voják nikterak idealizován není. Nečekal, že čarodějnici trefí šlak (na to nemohl spoléhat), vrtalo mu pouze hlavou, proč je za obyčejné křesadlo ochotna vydat spoustu zlata a stříbra. Když se zdráhala odpovědět, usekl jí hlavu. Krutý čin. Zdánlivě nesmyslný. Ve chvíli, kdy voják objeví kouzlo křesadla, jeho moc, napadne člověka – a co by bylo, kdyby se čarodějnice křesadla domohla? Cesta vojáka na trůn se bez prolití krve také neobejde. Královští rodiče jeho nastávající mu usilovali o život, sami zaplatili životem. Je zde vidět cena, jiež je často zaplacena na cestě k moci. V Ledové královně (zde: Sněhové královně) jsou mj. změněna i jména hrdinů – Káje a Gerdy za Jeníčka a Mařenku – proč jen? To se někomu stýskalo po Perníkové chaloupce? Nebo si při překládání naloupal až moc perníčku? Co je však horší. Z příběhu o lásce a vytrvalosti malé Gerdy, jež probudí v Kájovi ztracený cit a vysvobodí ho ze spárů Ledové královny, je zde ubohoučké vyprávění o rošťákovi, jenž neposlouchal rodiče, s poučením, že poslouchat se vyplácí. Žádné putování po Laponsku, žádná dobrodružství, žádná vnitřní síla a něha zároveň. Z původní originální receptury druhořadý vývar. A tak by se dalo pokračovat. Andersenovy příběhy jsou křehké, plné něhy, ale zároveň znepokojivé, plné nástrah a krutosti. Dobro je v nich neodmyslitelně spjaté se zlem a rozlišit je může pouze láska. To vše je tu pošlapáno, vynecháno, aby to snad nepůsobilo zle. V době krvavých filmů a ještě krvavější reality je to snaha uchránit děti – před čím? Před citem, láskou, přemýšlením, hledáním. Celé je to taková smutná andersenovská pohádka, jak ve snaze být citlivými, otupíme. Jak ve snaze potlačit “zlo”, potlačujeme cit a s ním možnost volby “dobra”.
Pokud si Evropská Unie zakládá na své kulturní rozmanitosti a chce kulturu jednotlivých členských zemí přibližovat ostatním, je to počin chvályhodný. Ale nemělo by zásadně docházet k zásahům do originálních děl, a to ještě takovým zásahům, jež jdou proti duchu těchto děl. Je to znásilnění nejen neposkvrněné fantazie a citu dánského pohádkáře, ale také vnímání dětských čtenářů, jimž je podsouván podvrh. Andersen viděl a vnímal svět jinak, než prezentuje předkládaná kniha. Autoři nově vydaných Andersenových pohádek by měli nejméně stokrát opsat: Nebořme tento svět jen proto, že si myslíme, že umíme stvořit svět lepší. A hlavně, nepodsouvejme Andersenovi, že viděl svět naší optikou.
Pokud si chceme skutečné evropské kulturní dědictví uchovat, je třeba již vzniklým dílům naslouchat a rozumět jim, ne je přepisovat podle svého “nejlepšího vědomí a svědomí.” Nehrajme si na nové Anderseny, když ten starý má dodnes co říci.
18 názorů
miluji pohádky, mám sbírku pohádkových knih různých národů, ale za posledních 15 let jsem nepotkala nic, čím bych tu sbírku obohatila... vím o čem mluvíš */
Synek přitáhl domů Dvacet tisíc mil pod mořem. Ale nikoliv překlad J. Verna, ale volně převyprávěnou knihu O. Neffem. Nechápu. Vlastně chápu - Neff potřeboval rychlý a snadný prachy.
Žíně, Moorgaan - díky za Vaše komentáře - to je přesně to, co jsem chtěl sdělit. Když už někdo něco předělá a zasahuje do toho, měl by to aspoň uvést. Hlavně by to však vůbec neměl učinit. Tyhle věci zktátka nedovedu jen tak přejít.
Mějte se,
Marek
Tve upozorneni na "globalizaci" myslenek a privlastnovani si prava cizi myslenky demostrovat po svem, je opravdu zadarile a urcite je to povedena recenze...pohadky mam rad ale zrovna Andersena jsem jako dite nemusel, k tomu jeho pojeti dobra a zla, jak tady primo skvele vyobrazujes se clovek dokope az vekem- perfektne jsi vystihl podstatu, jak krehke bylo jeho videni a ze by vsichni spis meli chodit kolem jeho dila s despektem a pokorou a snazit se ho prezentovat pokud mozno v co nejblizsi podobe jakou jim " preklad" umozni- a pokud si nejsou jisti, ze to dokazi, tak radsi nic neprekladat...vznikne zkreslenost v jine destinaci a navic u tech nevnimavejsich -deti- kteri si svuj pohled z teto zkreslenosti ponesou dal a predaji ho jinym.../**
Ještě poznámka: Zarazilo mě, že se tato kniha uvádí jako překlad, nikoli jako převyprávění na motivy...
Naprosto souhlasím s autorovým rozhořčením, které bylo často i mým, když jsem v minulosti často namísto překladů četl naprosto proti smyslu originálu převyprávěná dílka. Tehdy jsem si myslel, že se jedná jen o jakýsi komunistický nešvar, kdy z ideologických důvodů dílo raději převyprávěli, než by v překladu museli předložit čtenářům dle nich nevhodné myšlenky. Robinson Crusoe či chaloupka strýčka Toma jsou toho příkladem. Jak je vidět, pod kůži zažitá praxe však pokračuje.
Kritika se mi líbila a je dobře, že před knihou a podobnými praktikami varuje.
Armin Tamzarrian
16. 01. 2009
Stvn: dík za lípnutí obrázku.
Honzyk: nic se neděje :-))
Pišta: Taky utrženej sem :-))
Mějte se,
Marek
Pišta_Hufnágl
16. 01. 2009Armin Tamzarrian
16. 01. 2009
Muam., omlouvám se za svou nepozornost.....: už jsem sem chtěl připsat včera, ale nestihl jsem... --:
Armin Tamzarrian
16. 01. 2009
H.Ch.Andersen byl za svého života velmi plachý člověk. Jeho dílo je však nadčasové...
Honzyk: Kdyby jsi četl méně rychle, všiml by sis, že je to publikace šířená v EU (hned nahoře v základních údajích o knize). Tak proto ta zmínka.
Jinak - věnuji se ne převyprávění pohádek, ale upozornění na místa, která se odchylují v nové verzi od originálu. Někdy opravdu hrubě. To je hlavní poselství této recenze. Upozornit, že původně se některé z pohádek, jež jsou v této nové edici vydávány za Andersenovy, ubíraly úplně jinou cestou. Nerad bych, aby se děti učily, že Andersen napsal něco, co vůbec nikdy nenapsal, ba, kdy ke všemu napsal pravý opak. Velmi patrné je to v pohádce Vánoční stromek x Smrček. Naprostý paskvil pak udělal převypravěč u Ledové královny x Sněhová královna.
Původní znění pohádek tam píšu právě, aby bylo znát, co je vypuštěno.
Diana - ano, prolog je můj. Díky. Právě, že je možné všechno - a to mi poněkud vadí,
zdravím,
Marek
Vím, co myslíš. Také mám ráda ty staré, pravé Andersenovy pohádky a jen těžko se mi věří v takovou "inovaci". Ale dneska je možné všechno.
Předpokládám, že prolog je tvoje dílo. Výborné! T****
...ona to recenze není...jen jakási , a místy dost
zamlžená ,chvála Andersena...: k tomu pár poněkud zbrkle převyprávěných pohádek...
(vsuvka o EU se mi právě tady jeví jako naprosto nepochopitelná...)