Kolik lidí, tolik Bohů

Jednou Vám takhle sedím u počitače a u okna (to je v mém případě totéž) a při náhodném pohledu ven (kontrola, zda prší, či co..) mé oko zaregistrovalo dva mladé muže, velice pěkně oblečené - dokonce s kravatou, která dnes nebývá součástí obleků jejich vrstevníků. Vyvolal ve mně - ten pohled - docela příjemný pocit. Dokud ... jo, to je právě to : dokud. Dokud se neozval zvonek a já, protože jsem si jeho hlas dal do souvislosti s těmi dvěma mladíky, jsem vyhlédl z okna a zeptal se po jejich přání. A bylo po dobrém pocitu : mladí jahvité jsou stejně dotěrní a neodbytní jako staří. Nabízeli mi knihy, jejichž obsah rámcově znám z doby, kdy můj bratr byl sedm let členem sekty ( dokud ho jahvitská komunita nezradila). Snad ještě dnes to jeháči, jak jim říká mladší bratr, zkouší na nás jen proto, že tehdy brácha byl jedním z nich. Abych měl od nich pokoj, vzal jsem si od nich velice útlou brožurku s výtahem základních myšlenek hnutí Svědků Jehovy.

V mých představách o autorovi tohoto dílka se vynořuje člověk, který se baví, nebo prostě jen zabývá, uměním ovládat lidi a jejich myšlení pomocí jejich strachů. A protože strach ze smrti, z neznáma, z prázdnoty, je asi největší ze všech strachů, je nabíledni, že právě tento strach je nejvhodnější k rozvíjení učení, úvah, ba i celých filosofických celků, jako jsou náboženství a podobná mysteria. Kdo nemá strach ze smrti je v podstatě deviant, protože strach ze smrti je vyvolán nejzákladnějším instinktem nejen lidí, ale všech živých tvorů a je jen nepatrně modulován úrovní intelektu, darem představivosti. Tento strach si člověk jako entita samozřejmě při své poměrně vysoké intelektuální úrovni uvědomuje a protože ve své blízkosti nenachází nic, čím by tento svůj strach kompenzoval, otupil, vymýšlí si fiktivní představy o smrti, jejích okolnostech, cestách, které zmenšují stress z ukončení fyzického bytí. Většina těch, kteří tvrdí, že strach ze smrti nemají, to stejně většinou jen předstírá a ve skutečnosti má stejné pocity jako ten, kdo se k tomuto předstírání neuchyluje. Jsem hluboce přesvědčen, že strach ze smrti měl i ten, kdo prohlásil (podle mne poněkud teatrálně) : Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého. Dokud si myslíme, že jsme smrti dostatečně vzdáleni, hrajeme si na hrdiny, někdy i v tom místě, kam může každý jen sám : v sobě. Když pak se okamžik smrti přiblíží, pokud je to smrt jako přirozené vyvrcholení života, všechna ta pomocná - uznávám, že velmi humánní - tvrzení, všechny poučky, rady a rozbory jsou k ničemu. Protože - jak pravil jiný myslitel (a tomu už věřím více) - v narození je člověk obklopen lidmi, ve smrti je každý sám… A tak si uměle vytváří společnost : svých blízkých, kteří ho předešli, svých minulých i budoucích životů, Boha.

Jenže - co je, nebo kdo je to - Bůh? Všechny pokusy o jeho perzonifikaci jsou stejně diletantské, jako pokusy bakterie o pochopení výroby penicilinu. Všechny pokusy přičíst mu lidské vlastnosti jsou nejméně stejně nesmyslné, jako tvrzení, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, do něhož se většina omylů, představ a přání pochopit odvozuje. Bůh totiž není dobrý, ani zlý. Bůh je lhostejný a skoro nevšímavý; to jen člověk si myslí, že je středobodem pozornosti a jednání té fiktivní bytosti, většinou představované jako krásný, oduševnělý, důstojný stařec. Nejblíže k jakémusi okrajovému pochopení Boha jsou asi hvězdáři a matematici. I já mám svou vizi Boha, která se liší od všech náboženských doktrin : Pro mne je Bůh vševesmírným mrakem reliktního mozkového záření všech bytostí, které ve Vesmíru kdy žily a zemřely - a možná že i záření nervových a jim podobných soustav těch, které dosud žijí. Svou vizi však nikomu nevnucuji. Ostatně je mnohem více možností existence Boha, které nejsme schopni pochopit jen proto, že nejsme pro vnímání některých možných jevů vůbec vybaveni. Třeba je Bohem sám čas... Proto jsem toho napsal tolik, abych ozřejmil, že nejsem přístupný sice dobře míněným, ale neumělým pokusům mi pomoci tam, kde mi pomoci nelze. Mám dostatek duševních kapacit, abych si názor na poslední věci člověka udělal sám.

Nevím : dnes jsem přesvědčen, že nebudu umírat klidně a do poslední chvíle - v rozporu se skutečností - nebudu věřit neodkladnosti své smrti. Pokud mi bude dopřán dost dlouhý život je možné, že jím budu natolik unaven, že umřu klidně, ba radostně, podobně, jako moje babička, která několik vteřin před smrtí myslela na svého, tehdy již třicet mrtvého muže : …už jdu, Adolfku, už jdu… Takovou smrt bych přál dobrým lidem, ale k takovéto vyrovnanosti se smrtí se člověk nedostane recitací tvrzení, představ a teorií autorů, kteří toho o smrti nevědí o nic víc, než vím já. To dokáže opravdu jen sám život té smrti předcházející, v rámci možností jedince dobře a plodně prožitý.

Nebojím se vlastně smrti, bojím se toho, co bude těsně před ní…