Žně

Byla to rána, ale ten hluk nikdo neslyšel. Najednou kolem sebe přestal vnímat okolí a soustředil se na jednu jedinou věc: pozoroval Magdu jak se kroutí v hluku reproduktorů vesnické zábavy a toho člověka, co měl zrovna ruku na jejím ňadru. Bylo evidentní že ji to není nepříjemné. Ti dva se ve Vladimírkových očích proměnili v odporně velké slimáky jenž zrovna vykonávají akt páření. Vzduch nad vsí se už o pár stupňů ochladil, ale z Magdy stékal pot po kapkách. Její tělo se lesklo v záři všelijakých blikajících nesmyslů; pohled na ni je celkem příjemný … ale teď pocítil že asi bude zvracet. Chtěl se přemístit stranou, aby mohl dopřát žaludku ničím nerušené vyměšování. Nevyšlo to. Než se dopotácel z očí přihlížejících nechal za sebou stopu se zbytků z večeře. Když byl na místě, kde se nemusel obávat posměchu ostatních, vyhrkly mu do očí slzy a on stál nad těmi sračkami a brečel. Vždycky, když zvracel, tak při tom brečel, jako malé dítě když dostane výprask od tatínka nebo když ho něco bolí.

Prostě nedokázal uvěřit tomu, že to všechno byla jedna velká lež. Že to všechno byla jenom bouda, kterou na něho ta děvka ušila a teď byl podveden, využit, zneužit, ponížen, zesměšněn. Pozornost, kterou ji věnoval, respekt a city vůči ní byly teď úplně na nic. Během pěti minut objevil trhliny jeho vztahu a za pár sekund se ta kdysi neotřesitelná železobetonová konstrukce zřítila a nezůstalo po ní nic. Vůbec nic. Vypadalo to vše tak jistě a velkolepě, ale s tou chybou, že všechno postavil na hladinu bažiny. A když ji ten zkurvysyn olizoval obnažený kousek těla ve výstřihu a sahal do kalhot a svými prsty zkoumal její svatyni co patřila pár měsíců jen jemu; všechno se zřítilo pod hladinu bažiny času, který byl tak neúprosný a krutý.

“Chci utéct, chci nebýt tady, chci ji nevidět ani neslyšet. Jsem tu jenom za vola, jsem zesměšněný a to se mám jít teď bavit? Do prdele to ne, jdu pryč. Jak se může ona bavit když já teď tak trpím”, honilo se mu teď hlavou. Tížila ho odporná chuť v ústech tak si koupil kolu a uháněl pryč. Mohl by jí udělat scénu, ale nestálo to za to. Je ožralej, dostal by akorát tak přes hubu. Vladimírek byl vždycky kliďas, ale jenom do určité míry, pak přetekl a nedal se ovládat, tak teď jako poražený jelen ustupuje do pozadí.

Lavička na autobusové zastávce byla tvrdá, ale jako dělaná pro přemýšlení a koukání do hvězdného nebe. V jednu ráno byla akce v plném proudu, ale on už přestal mít důvod se bavit. Takhle pozdě v noci už žádný autobus nepojede. Zvláště ne do takové díry, jako je tato vesnice, ve které Vladimírek, jeho sestra a rodiče žijí celý život a jak to tak vypadá, asi tu dožije i stáří. To mu nevadilo. Mnoho jeho souputníků ihned po dovršení věku zletilosti uhánělo do měst pryč od místa kde chcípl pes. Pro metropolitního člověka tu skutečně nic není. Do města to je deset kilometrů, které se sice vlakem dají stihnout za patnáct minut, ale poslední vlak z města jezdí o půl jedenácté večer a pak až o půl čtvrté ráno, takže buď odejdete z mejdla dřív nebo musíte spoléhat na to že se protáhne do brzkých ranních hodin. Jiná možnost nebyla; jedině – pokud na to máte – svezete se domů taxíkem. Léto tady bylo vždycky krásné. Rodiče z města sem posílali své ratolesti k babičce a dědečkovi a ti malí caparti měli neskutečnou radost s krmení králíků, slepic popř. i prasat a koz.

Před pár lety sem do vesnice hromadně zavítala pevná telefonní linka a ti zdatnější si domů přitáhli i internet. Takže je-li krize a fakt není co dělat a v televizi nic moc nebylo (což je pravidlem), člověk seděl a tlemil do monitoru a hledal něco zajímavého. Tak si každý trochu rozšířil obzor, ale i přes ty všechny modernosti zůstalo vše při starém, stejné pivo, stejná hospoda a stejné kecy v ní.

Vladimírek se procházel po vesnici, aby trochu vystřízlivěl. Bylo už celkem chladno a tak se odebral domů. Ještě si jednu zapálím, řekl si a sedl na schod před hasičskou zbrojnici. Nahmatal zapalovač a potahoval z cigaret, které si kupoval s ohledem na stav jeho peněženky – takže těch nejlevnějších. Byl to fakt zvláštní stav, který zrovna prožíval. Chvilková naštvanost postupně přecházela ve smutek až sebelítost. Kdyby Magda věděla o čem teď přemýšlí asi by se mu vysmála.

Jeho holka – Magda Melárová – (no vlastně to ani nebyla jeho holka, jenom spolu občas spali, Magda se “nechtěla vázat” jak s oblibou říkávala, aby se vyvlekla se spárů Vladimírka) popustila uzdu svým závazkům a ničím nespoutaná se oddávala toku svých citů. Chtěla si užívat života, je přece ještě mladá. “Do prdele s takovým životem.” Postěžoval si Vladimírek sám pro sebe a rozmáčkl nedopalek podrážkou boty. Zvedl se ze země a trochu se mu zamotala hlava, pro jistotu se opřel o zeď a nasměroval své kroky domů, do postele. “Kašlu na všechno, chce se mi spát a doufám, že se mi bude v noci zdát něco příjemného a snad se ráno probudím a zjistím, že to všechno byl jen sen”. Ale on ví že to sen není, byla to jen fráze neukojeného romantika. Ti, jak se často ukazuje, vymírají velice rychle. Realita je neúprosná, ale stejně jako nemůže žít ryba bez vody, nemůže romantik neustále žít ve svých iluzích či snech. Nesmí se snažit žít v oblacích a přitom “zapomenout” na své dýchací ústrojí. Velice často se pak stává, že vyplavou na břeh a udusí se.

Do vesnice stále doléhala hudba a křik mladých děvčat. “Do prdele půl třetí! No to bude zítra vstávání.” Prohodil to jako zaklínadlo proti času, ale pak zjistil, že nějaká postavička stáčí své kroky nenápadně k němu. “Magda? To ne, já chci jít spát, nechci teď o půl třetí ráno nic řešit.” Stála od něho asi dva metry schoulená zimou, ani ten tmavomodrý svetr ji už nepomohl proti chladu. Koukali na sebe a ona věděla, že se teď na ni dívá jako na odporný hmyz. Nemusel nic říkat, na jeho očích šly přesně vidět záchvěvy smutku vzteku a únavy.

“Zas ta stará písnička, proboha ušetři mě toho, nechtěla ses vázat, ale ty jsi neuvědomuješ že je tady riziko, že se někdo může zavázat k tobě. Tohle si říkají lidé už po staletí, je to jejich pojistka ve vztahu, když je to přestane bavit mají jasnou výmluvu – “nechtěla jsem se vázat”. No jasně, ale tahle blbá věta mi přece nezabrání v tom, abych k tobě nic necítil a je to zatraceně sobecké a z té povrchnosti se mi chce zvracet, do prdele neříkej, že jsi za ty dva měsíce ke mně nikdy nic nepocítila, že jsi tak chladná.” Chtěl říct “frigidní” ale jeho mozek pohotově zareagoval a tohle slovo mu do huby nedal.

Ta noc byla stejně chladná jako ti dva blázni co po sobě štěkali na rozbitém asfaltu uprostřed návsi. “Tady nic nevyřešíme Vladimíre, jdu domů. Jsem utahaná.” řekla Magda. Ale když se chystala k odchodu Vladimírek ji pevně stiskl za paži a otočil si ji čelem k sobě. Stála u něj tak blízko, že mohl cítit teplo jejího dechu. Ona se mu však vyškubla. Vladimír nikdy takovej nebyl, snažil se vždy jednat jemně, ale tohle ji fakt bolelo a dostala strach. Magda si uvědomila, že s tím měla počítat. Asi to jinak nešlo.

No sakra, ještě se začnu omlouvat já, to bude něco, myslel si. Rozloučení s ní bylo trpké a naprosto povrchní. Snažil se vypadat, jako že ho to tak moc nevzalo, že je kliďas. Nebylo ale nic nemožnějšího než je tohle. Ještě se za ní otočil a doufal, že ona udělá totéž. Neudělala. Šla klidně a nerušeně dál s hlavou sklopenou k zemi. “Spi sladce miláčku” by v téhle situaci znělo dosti absurdně.

Nepozorovaně se vžívá do linie neznámého ženského pozadí, konkrétně zadku. Na tabuli temně zelené barvy čmárá jeho ruka něco jako rovnici ale stále se neumí dobrat výsledku, všechno se bortí pod návalem algoritmů a diferenciálních rovnic, místností prochází neskutečné množství lidí pověstně známých. Stud, který pociťuje při neschopnosti dobrat se výsledku je obrovský. Nakonec zastiňuje samotný smysl té rovnice. Jakýsi člověk, který pořád přenáší odněkud někam divotvorný psací stroj ukazuje na slečnu s obrovským doutníkem. Vůbec se k ní nehodí (ten doutník). Ten zadek je její a ta rovnice by měla představovat křivku bokorysu a půdorysu jejího zadku. Když tu rovnici nespočítá, nemůže si ani sáhnout, protože ona žádný zadek nemá. Co to je za blbost? Každý má přece nějaký zadek. To je absurdní, mít její zadek na kousku lakovaného dřeva a ona si tam klidně pokuřuje doutník! Ale jestli to spočítám, tak vím přesně jak ten zadek bude vypadat. Představoval si ideální rozměry a křivky ženského pozadí, výsledky rovnic musí podle posloupnosti poskládat jednu vedle druhé, a ty pak vytvoří jeden jediný ideál ženské krásy. Nadšeně se pustil do toho veledíla, chvilku přemýšlel a pak nějaký chlap s velkým kladivem bouchnul dveřmi a sprostě mluvil. Na zemi ležel zničený psací stroj se stopami po velkém kladivu. Všude bylo mnoho součástek se zničeného stroje. To už nikdo nikdy nedá dohromady, pomyslel si. Asi byl pokažený a to kladivo bylo úplně nové… Jak tam stál, díval se na tabuli a zjistil, že píše úplné nesmysly, které zdálky vypadaly velice tragikomicky. Sehnul se k zemi a začal sbírat součástky divotvorného psacího stroje. Ta žena si mezitím zapálila další doutník …

“Vidíš vole, proto žeru raději zeleninu, nic mi nehrozí, je to zdravé a nemusím se za tím plahočit celý den a taky mi nehrozí, že někde uschnu nebo mě sežerou mouchy i se zdechlinou. A vůbec, běž si kam chceš, alespoň tady zbude víc pro mě.”

“Sám tam nejdu, jediný kdo by šel tak je Čmuchal, ale s ním nejdu zase já. Slyšel jsem, že byl s Lízalem. Tomu se stal úraz - fakt hnusný, ještě žil a možná by se z toho i dostal a Čmuchal - to hovado nenažrané - se do něj pustil a chudák Lízal to jaksi nepřežil. Takovej to je hajzl. Ani se tě nezeptá a začne ti drtit hlavu, fakt příjemný.”

Asi bych měl tohle polehávání ukončit, bolí mě palice a smrdím. Půjdu se osprchovat, nažeru se a co bude potom, to se uvidí. Ukončil svůj monolog a pomaloučku se vysoukal z postele. Dohánějí ho události včerejší noci; kdyby je tak mohl vrátit, nebo ještě lépe, kdyby to mohl všechno vymazat ze své paměti. Jenomže vzpomínky jsou asi věčným lidským utrpením a proto je nutné s nimi žít. Jsou tak kruté a někdy doženou člověka až k šílenství. Chtělo by to označit vybrané soubory, zmáčknout klávesu delete a bylo by všechno v pohodě. No nic, vyrážím se smiřovat s realitou, řekl sarkasticky a uvítal nový den ranní sprchou.

Po odpolední očistě následuje oběd a křížový výslech s jeho matkou. Snaží se ten nepříjemný rozhovor ukončit a dojíst poslední zbytky oběda. Šel do svého pokoje s nadějí, že si něco hezkého přečte. Marně, eseje o vývoji postmoderní společnosti vzdal a tak se vrhnul do sci-fi, četl zrovna povídku “Jiná realita” od nějakého českého autora, na jehož jméně mu moc nezáleželo. Ale bylo to prašť jak uhoď. Nedalo se to číst, nedokázal soustředit myšlenky na proud informací, které k němu přicházely ze spleti slov a písmen. Hodně se překonával, ale když přečetl čtyři stránky a ani nedokázal říci o čem onen text vlastně je; zavřel knížku a jen tak čuměl do zdi.

Čekal na něco zvláštního. Na něco, co by jej vtrhlo z kontextu, ale nepřicházelo dlouho nic. I ten displej na mobilu vypadal pořád stejně. Nikdo mu nevolal, ani nepsal. Serou na mě, nikdo mi nepíše, nikoho nezajímám, žádné “jak se máš a co děláš” nebo “je mi líto co se stalo s Magdou”. Já magořím, co to proboha kecám za blbosti, kdo mi má napsat, když se ani neozvu?

V ten krásný sobotní den, kdy kombajny uhání za svojí povinností, děcka řvou, zrovna přichází o to, co má rád a co mu dělá radost. V létě, kdy může jít s Magdou k rybníku, posadit se ven před hospodu a dát si pivo nebo s ní zajít do sousední vesnice na koncert, přijít domů ve tři ráno a nebát se že mu zimou umrznou koule nebo že někde zapadne v závěji; to všechno je pryč. V létě, kdy se dá dělat nehorázná spousta věcí teď nemůže dělat nic. Jsem zklamaný, podvedený a sám. Výborně, zase je tady má sebelítost; pokáral sám sebe.

Hodiny utíkají, ale on pociťoval, že tikají čím dál pomaleji až jediná minuta se zdála být nekonečnou věčností. Propadal se do časové anomálie, jeho tep a všechny tělesné funkce pracují stále stejně rychle – tedy takový měl pocit – ale z pozic nezávislého pozorovatele by se běh jeho organizmu stále zintenzivňoval. Tak by tomu bylo, kdyby ona anomálie byla skutečností. Je zajatcem času, jak dlouho to potrvá, nikdo neví. Bolí ho ruka z toho jak pořád drží mobil a civí na něj. Když zazvoní, cukne sebou; NEPRIJATY HOVOR. Probudil se ze své letargie a když uviděl číslo na displeji, běžel k oknu. Na silnici, která vedla pár metrů od Vladimírkova pokoje stál traktor a z něho koukala známá osůbka “Kurva, tak co? Jedeš?”, zeptal se Tomáš.

Oba mlčeli, když vjížděli na polní cestu, vlek začal pod náporem výmolů v cestě skákat, čímž bylo v kabině ještě více kraválu a méně možností pro vzájemnou komunikaci. Vladimírek obdivoval začátek žní … uprostřed léta … v tomto zapadákově. Toho se nedokázal nabažit. Atmosféra byla poněkud zvláštní daná právě tímto ročním obdobím. Možná že to už má člověk dáno v genech, nebo to je snad v jeho lidské podstatě; když lány obilí, ovsa a ječmene zežloutnou a začne se sklízet, v člověku to vyvolá zvláštní pocit bezpečí a spokojenosti, že je zase co žrát, že je zaděláno na další žvanec, že je zase surovina ze které se vyrobí piva a piva, které se zde pije po konvích. Nevím, jestli to cítíte i vy, ale já ano, možná jsem divný, promiňte.

Vjeli na čerstvé strnisko kolem splašeně pobíhali řvoucí kombajny a když byli na dohled ostatním řidičům, pokývali jim na pozdrav. Tomáš zastavil traktor a oba z něj vyskočili a šli směrem k odpočívajícím kamarádům z družstva. Pár chlapů zrovna odpočívalo ve stínu stromů na okraji lesa. Tomáš jednoho lahváče podal Vladimírkovi, ale po včerejšku se mu do toho moc nechtělo. Nakonec si nalil pivo do krku, protože to byl jediný prostředek, kterým se dal spláchnout ten prach co byl všude kolem. Tohle popíjení Vladimírek vždycky obdivoval, staří fotříci, kterým bylo něco přes čtyřicet takhle mohli vypít pět až osm piv aniž by to ovlivnilo jejich řidičské schopnosti. Sám byl taky velice zvědavý, jestli tahle taky jednou dopadne. Jestli bude mít pupek z piva, jestli bude jíst na snídani buček, a jestli bude mít děti stejné jako je on.

Bylo to skutečně skvostné ticho, co teď naplňovalo tuto budovu. Ale dlouho to trvat nebude, po prázdninách se sem opět nahrnou děti, jako divoká zvěř budou běhat po chodbách, bouchat dveřmi, křičet a popřípadě i rozbíjet vybavení tohoto ústavu jež nesl honosný název: totiž Základní škola. Přes oprýskané okna sem přicházel teplý vzduch s příměsí močůvky smíchaný ještě se zvukem všelijakých dopravních prostředků od aut přes traktory až po sotva pojízdné fichtly (pionýry), říznutí cirkulárkou by se tam taky našlo a to vše krásně zapadalo do horkého sobotního dne. Tahle atmosféra přiváděla Evu do pocitu sounáležitosti z okolím a to pár dní před tím než se sem má nastěhovat se svou malou dcerou a se všemi věcmi co si přitáhla z města. Uspořádala si věci ve svém kabinetě, zabouchla za sebou dveře s nápisem “Mgr. Eva Paverová” a pelášila na vlak.

Byla zpocená a šaty se ji lepily na stehna. Na nádraží to ještě byl kus cesty a ještě v tom horku, to ji nedělalo moc dobře. Míjela stromy obsypané třešněmi, šílené cyklisty co se vyrojili jako houby po dešti. Ještě ve vesnici se stačila pobavit s rodiči svých žáků o tom kdy se bude stěhovat a jestli by ji někdo nešel pomoci. Marně, nikdo se k tomu moc neměl, “mladá učitelka a já ji hned mám pomáhat, sakra co řeknou lidi ve vesnici…” pomyslel si jeden pokrytec.

“Jo. Ještě že jste mi zastavili, v tomhle vedru, to je na infarkt.”

Eva se nakloní přes Tomáše k Vladimírovi a ujišťuje ho, že mu dodávku zaplatí, ale jestli ho to obtěžuje tak …

“To je ženská vole. S takovou, to bych si nechal říct …”

“Druhým rokem učí tady na škole a sehnala tady byt. Chlapče, to je jiný kafe. Ta není jako Magda, ta potřebovala drtiče, ale Eva … ta potřebuje pohlazení, trochu víc něhy. Nepotřebuje aby se na ni někdo vrhal, nechce rozevírat své přirození a pak dělat, že ji soulož baví. Možná ti připadala trochu uťápnutá, ale právě tohle umocňuje její nadrženost a touhu po kvalitním a dlouhém sexu. Není promiskuitní, to bych ji křivdil, ale není ani frigidní.” Přijížděli k sýpce a Tomáš pokračoval: “Představ si její poštěváček …” (a do prdele, říkal si Vladimír) “… to musí být sladká malina, jen se ale k němu tak dostat. Jo a musím tě varovat, jestli máš takové choutky jako já, tak musíš vědět, že má dítě. Asi pětiletou holčičku, je rozvedená a možná je zklamaná, i když má dost starostí s tou malou, tak asi nemá čas přemýšlet zrovna nad tímto. Nemůžu říkat co nevím, já s ní nežiju ani ji moc neznám, nejsem ženská po rozvodu a už vůbec nevím co to je mít dítě. Jedno vím jistě, takový ženský, jako je ona, udělají pro své děti cokoliv. Je to zvláštní ten mateřský instinkt.”

Eva si automaticky sedla na tu stranu vlaku, kde byl zrovna stín, ale protože stavitelé této železnice asi našli zalíbení v obloucích, vlak se otáčel ze strany na stranu a v tomhle pařáku to dokázalo fakt nasrat. Když vlak změní směr, mění se stín v přímý zásah slunečními paprsky a naopak. Už abych byla doma, navíc ty boty zmatlané od asfaltu … Mám žízeň … Už abych to měla z krku. Stehna se jí lepí na plastové sedadlo, unaveně dýchá a kouká z okna na pole, lesy a lidská obydlí co lemují železniční trať. Za pár dní tomu bude říkat “domov” a doufá, že tu bude spokojená … alespoň trošku.