Pro lásku černých očí... II.

Probudilo jej lehké klepání na dveře.

" Ano," řekl rozespale.

" To jsem já pane, Vašek."

Daniel vstal a přehodil přes sebe deku.

" Vstup prosím."

Statný štolba vyplnil rám dveří ihned, jak rytíř domluvil, přesto si ale Daniel stačil všimnout pana Martina, stojícího na stráži před jeho dveřmi. Vašek došel ke krbu, obrátil křeslo čelem k Danielovi, sedícímu na židli u stolu a se zabručením do něj padl.

" Je čas se připravit pane."

" Spal jsem dlouho ?"

" Vcelku ano, bude téměř deset. Přišel jsem, abych vám pomohl s oblékáním."

Daniel se zatvářil překvapeně.

" Ty ?"

" Zdá se vám to zvláštní pane ? Možná se starám o koně, ale kdysi jsem byl panoš. A jak se zapíná zbroj si ještě pamatuji."

Štolba vstal, otevřel truhlici a rozložil na postel jednotlivé kusy brnění. Mezitím si Daniel oblékl spodky a tuniku, přes kterou, s Vaškovou pomocí, přetáhl drátěnou košili. Následoval prsní a zádový plát, kryty ramen, loktů a boků. Jako poslední si natáhl kožené kalhoty s našitými kovovými plátky tak, aby alespoň zčásti zabránili zranění nohou. Zbraň neměl žádnou, neboť ty obdrží až z rukou velmistra. Daniel Vaškovi vděčně potřásl rukou, rozhlédl se po místnosti, které již několik let říkal domov a otevřel dveře. Bratr Martin stál na stejném místě jako předtím.

" Jsem připraven," řekl Daniel.

" Pak mne tedy následuj," odvětil mu Martin, v jehož hlase byla stále patrná trocha italského přízvuku. Mlčky prošli síní Přísahy, mlčky sestoupili po Soudném schodišti na druhé nádvoří. Zde je již očekával kruh rytířstva, ocel vedle oceli, meče v rukách, připraveni zasáhnout, konalo-li by se bezpráví. Uprostřed kruhu stál velmistr, oděn v bílou róbu, splývající mu z širokých ramen k odhaleným kotníkům, symbolizující vtělenou spravedlnost. Bratr Martin chvíli pozoroval dění kolem a pak pokynul Danielovi.

" Je čas jít. Nechť zvítězí ten, kdo bojuje za pravdu. Nechť zemře ten, kdo se oddal lži."

Zároveň s Danielem, vyrazil z druhé strany i Artur. Stanuli uprostřed ve stejný okamžik. Velmistr oběma požehnal znamením kříže, pak vytáhl malý plátěný pytlík a nabídl jej Arturovi.

" Žalující strana ma právo první volby."

Artur předstoupil, sňal okovanou rukavici a zalovil prsty ve váčku. Po pár vteřinách předal velmistrovi útržek pergamenu.

" Palcát a štít," přečetl velmistr nahlas.

Davem to zašumělo. Samotný palcát není moc dobrá zbraň, ale v kombinaci se štítem se stává smrtícím nástrojem. Teď byla řada na Danielovi. Stále mlčky, vložil do velmistrovy dlaně svou volbu.

" Bradatice."

Mnozí dali najevo svou účast hlubokým povzdechem. Sekera byla proti Arturově výzbroji ve velké nevýhodě.

" Poklekněme a pomodleme se za spravedlnost dnešního souboje," zahřímal velmistr. Rytíři řádu svatého Bulwaie jako jeden muž klesli na kolena a desítky hlasů splynuly v jeden, prosíc o čistou a neposkvrněnou pravdu. Po mši se oba bývalí přátelé vzájemně pozdravili, uklonili se velmistrovi a kamenému kříži na severní stěně nádvoří.

" Nechci s tebou bojovat," vydechl Daniel," je to jenom lest, jak nás rozdělit !"

Artur potřásl hlavou a v tu chvíli se mu do očí vrátilo staré světlo přátelství, záhy pohlcené temnotou nenávisti.

Ocel bila o ocel. Zbroje obou byly již zprohýbané a potlučené. Arturův štít, z poloviny prasklý, snese jen pár ran, než se rozpadne na dva nepotřebné kusy. Daniel roztočil sekeru, až se změnila v okem neviditelný kruh smrti. Už už chtěl zaútočit, ale tu mu, snad vlivem osudu, podjela pravá noha a Daniel zakolísal. Artur, vidíc svou přiležitost, vyrazil do útoku. Daniel se však bleskově vztyčil, vyhnul se tupé hlavici palcátu a udeřil přítele plochou stranou čepele do hlavy. Artur se stihl krýt štítem a možná Bůh, možná Ďábel způsobil, že se sekera jaksi podivně odrazila a zasekla se Arturovi hluboko mezi krk a pravé rameno, drtíc kosti, přetínajíc svaly a tepny.

" To nééé," vykřikl Daniel a pustil topor.

Artur, ochromen bolestí, klesl na koleno. Naposledy švihl rukou, ve snaze zabít vraha své lásky. Hlavice, vykovaná do tvaru hvězdy, ohnula přední kryt helmy, zlomila čelist a roztříštila nos. Kousky kostí vnikly až do mozku. Daniel se zapotácel, rozhodil ruce v zoufalém gestu a pomalu padal k zemi. Byl na místě mrtev.

Artur zemřel o pár minut později.

Pohřeb byl prostý, bez zbytečné slávy. Velmistr pronesl krátkou řeč, ve které vyzdvihl činy obou rytířů.

" Nechť odpočívají v pokoji. Nyní jsou v rukách Božích."

Drobná postava se probíjí vichřící ke svému cíli. Míjí jednotlivé hroby, razí si cestu kupředu, krok za krokem. Útlá ramena zahalená černým pláštěm, v rukách svírá knihu, vázanou v rudé kůži. Snad dračí ? Pár slov, nesených větrem. Nahánějí mi husí kůži.

" Ani smrt nás nerozdělí, lásko moje. Pomsta bude dokonána."