Dědičnost

      Dědičnost

TÁTA už je skoro na druhé straně řeky Léthé. Ještě dokáže dojít na balkon, ale trpí při tom jako zvíře. Z bolestného mlčení ho dokáže dostat jen malá Markéta. Ta toho ještě moc nenamluví, ale hrozně se rozčiluje, když jí někdo nerozumí. Čím má táta méně života, tím víc ho má ona.

Dnes ani nevstal.Je celý šedý a vypadá v té posteli hrozně malinký. Doktor Václavík mu ve dvanáct píchnul injekci a řekl nám, že už tu bude jen chvíli. Nabídl nám, že jestli budeme chtít, tak že ho může nechat umřít v nemocnici. Táta ale chtěl vždycky umřít doma.

Probral se až v půl sedmé večer. Markéta když viděla že má otevřené oči, tak k němu vlezla do postele. Chtěli jsme ji vyhnat, ale táta to nedovolil. Špitali jako dva mimozemšťani a matka to obrečela.Malá u něj usnula a děda ležel s očima otevřenýma, těžce dýchal a vypadal, že už mě ani nevnímá. Přenesl jsem Markétku do postýlky a upravil polštář.Měl v očích prázdno a ledový, nezúčastněný klid. Díval se skrze mne jako bych nebyl. Markétka byla asi jediná, která tu noc spala.

Bylo půl jedenácté dopoledne když mi máma zavolala, že táta umřel. Zamknul jsem šuplíky, šéfovi zavolal co se stalo a jel domů. Bylo mi při té cestě domů, jako bych se brodil ledovou vodou.Máma se choulila v křesle s Markétou na klíně a měla ubrečené oči. Jana neustále někam odbíhala a zase se vracela. Bylo ticho a nikdo nemluvil. I ta Markétka jen seděla a držela babičku kolem krku. A já pak všem tátovým a ostatním známým zavolal, že táta už není.

Pohřeb byl obrovský.Ani jsem netušil, co má táta známých. Vlastně měl. Na pohřbu bylo snad tři sta lidí.Kondolence trvala dlouhých deset minut.Stáli jsme se sestrou vedle matky a občas ji přidržovali, aby se nesložila.A pak se všichni nejbližší sesedli u nás. Barák byl plný lidí. Jana a sestra kmitaly jako placený personál v bufetu a já rozléval tátovu vzácnou slivovici.Tu měl jen pro dobré kamarády a pro sebe.Strejda Mirek si najednou, z ničeho nic, vzpomněl na to, jak tátovi odmítl řezník Vondráček zabít prase. To jsme byli se sestrou ještě malí, když mu v noci jeho bývalí spolužáci Pepík, Standa a Zdeněk pomalovali prase šedivými pruhy. Ráno táta s Vodráčkem otevřeli chlívek a oba byli v šoku. O této tajné akci nevěděl ani Vondráček. Natož táta. A Vondráček pak prohlásil, že zebry neporáží. Že je poctivý řezník a má divoká a obzvlášť exotická zvířata moc rád.

Dodnes se tento příběh vypráví, jako dobrý a hypotetický vtip.Jen v kilometrových a časových dálkách se jména pozměnila nebo zapomněla.On to klukům za svůj život mnohokrát vrátil.To uměl skvěle.Ale to už jsou jiné příběhy.Vzpomínání vytrvalců skončilo až ve čtyři ráno. Poslední čtyři mušketýři byli po ránu na pokraji alkoholického zhroucení. Smutek i únava z nich přetékaly na všechny strany. Vždyť už ani oni už to do nebe neměli daleko. Já a Jana jsme šli rovnou do práce a ségra musela spěchat na vlak.

Příštích pár dnů řádila Markétka jako pominutá. Nic na ní neplatilo. Nikoho neposlouchala. Bylo to s ní k nevydržení. A pak jednoho odpoledne přišla chvíle, kdy nás šokovala nově naučeným slovem. Vynořilo se z ní jako z hluboké studny. Chvíli mi to trvalo než jsem pochopil, od koho ho má. Poslední, co náš táta Markétu naučil, bylo jeho poslední poselství světu. HOVNO. Tátovýma rošťáckýma očima se na nás co chvíli dívá a vysílá  slovo do světa. A my nevíme jak jí to odnaučit. A občas, čas od času, nám při něm zaslzí oči. A já mám chvílemi dojem, že mají oba pravdu. Co svět světem stojí. Někdy to za to doopravdy stojí.

Naše MARKÉTA je tvrdohlavá po dědovi. Poraďte nám přece někdo. Co s tím? Ségra……