Pomsta

   Rozsvítilo se světlo; bodlo mě do očí, ostré, bílé, děsivé. Ztuhnul jsem, srdce mi vyskočilo do krku a zaseklo se tam; celé tělo se proměnilo v kámen a drtilo žaludek, plíce.

   Uviděl mě okamžitě; musel. Já…stál jsem uprostřed místnosti, stál jsem tam jako sloup, vyděšený, šíleně vyděšený. V hlavě mi vířily myšlenky; utéct… kam?? Proběhnout…kolem něj…vysmeknout se mu…? Ale on mi stejně vidí do očí… Ví, kdo jsem, a ví…

   V ruce jsem držel kanistr s benzínem; vůbec jsem ho necítil, ale věděl jsem, že ho držím. A slyšel jsem – anebo si jen představoval, že slyším – jak poslední kapky padají k zemi.

   „Co tady děláš?!“ vykřikl. Trochu zbledl; v očích měl překvapený výraz, zatím spíš zmatek a úlek než vztek. Kdybych do něj teď vrazil a proběhl ven… mohl by mi to dokázat??

   Jenže já se ani nehnul. Záchvěv hrůzy minul a dokonce jsem cítil na okamžik podivnou úlevu. Takže tak…ano.

   Kdy jsem se do ní zamiloval?

   Kreslil jsem si její tvář. Znal jsem ji do detailu nazpaměť. Myslím, že bych jí dokázal nakreslit už i poslepu.

   Tužka běhala po papíře a za okny pršelo.

   Dneska jsem na ni myslel intenzivněji než jindy. Možná to bylo tím počasím a mojí beznadějnou náladou, která se táhla už od rána. Hned jak jsem otevřel oči, hned v prvním nádechu – vzduch byl nasáklý něčím smutným, deštivým.

   Neděle.

   „Proč se nejdeš projít?“ zeptala se mě máma po obědě.

   „Je tam hnusně.“

   „V poslední době sedíš pořád jenom doma.“

   Naštvaně jsem se po ní podíval. Proč mi nedá pokoj? Vždyť…! …Vždyť má pravdu, jasně, věděl jsem to. Jenže já neměl chuť nikam chodit. Sám.

   Sám.

   Nejhorší bylo, že jsem si uvědomoval, že si za všechno můžu. Kdybych dokázal být aspoň trochu jiný. Ale já to neuměl.

   Nemám žádný smysl pro humor. Nikdy mě nenapadne nic vtipného, a když někdy něco přece jen řeknu, tak se všichni tváří divně anebo se smějou, ale je jasné, že se smějou mně. Ne tomu vtipu.

   Taky jsem strašný srab a neodvážím se nikdy provést něco zakázaného. Na školním výletě jdu spát radši hned v deset, aby mě učitelka nenachytala a já neměl problémy. Taky se bojím pít alkohol, že se pak třeba udusím zvratky, jak nám říkali, že se může stát. Nepoužívám taháky. Učím se na písemky, protože se bojím dostat trojku na vysvědčení.

   Kdybych byl Monikou, taky bych si sám sebe nikdy nevšiml.

   Jenže to není vůbec jednoduché s tím něco udělat, když jsem já pořád já, když nemůžu utéct z tohohle těla.

   Takže dneska odpoledne nikam nepůjdu.

   „Co tady děláš?!“ vykřikl znovu; už mu všechno došlo, už si stihl v hlavě srovnat myšlenky, už stihl začít zuřit. Vrhl se ke mně, vyrval mi z rukou kanistr; podíval se mi do očí - Musela to být vteřina, možná ani ne. Ale ten jeho výraz…směs šíleného vzteku a bolesti; zachvěl jsem se… A pak jsem dostal ránu; pěstí přímo do nosu. Zatmělo se mi před očima, asi jsem vykřikl, nevím.

   Okamžitě mi začala valit krev, přitiskl jsem si ruce k tváři. Přišel další úder a další. Sesunul jsem se na kolena; slyšel jsem jeho rychlý přerývavý dech. „Ty zkurvenej hajzle, ty hajzle!“  

   Pak mě nechal být; odstoupil ode mě o dva kroky, jako by se najednou vyděsil toho, co dělá. A já jsem klečel na zemi a cítil, jak mi mezi prsty proudí horká krev.

   Kdy jsem se do ní zamiloval?

   Nevím. Ale vím zcela jistě, že když jsem ji tehdy, před více než třemi lety, uviděl, jak se u školy líbá s tím klukem, tak tehdy už jsem ji miloval.

   Jmenoval se Marek. Bylo mu šestnáct.

   To jsem se někde doslechl a vrylo se mi to do paměti; vypálilo se to kyselinou. Marek. A je mu šestnáct.

   Jména těch, co přišli po něm, už kolem mě jenom tak proletěla.

   …Obrázek jsem skrčil a vyhodil.

   „Zvedni se,“ řekl.

   Ale já jsem se ani nehnul, krčil jsem se na zemi.

   Podřepl si ke mně. „Cos tady dělal, ty blázne?“ říkal. Jeho hlas zněl teď nešťastně, skoro zoufale. „Pojď, zvedni se.“

   Odvedl mě do koupelny, sám mi opláchl krev a podal mi ručník.

   „Chtěls mi to tu zapálit? Proč?“ ptal se. „Proč?“ Jeho hlas zněl tak zoufale, že jsem měl pocit, že se každou chvilku rozpláče.

   Neříkal jsem na to nic. Otíral jsem si tvář; dost to bolelo.

   „Ach jo,“ povzdechl si. Posadil se na vanu, schoval hlavu do dlaní. „Proč mi tohle děláte?“

   Nudné nedělní odpoledne se blížilo ke konci. Venku se pomalu setmělo, ručička na hodinách oběhla další kolečko.

   Máma ve vedlejším pokoji pustila zprávy.

   Bylo mi trochu horko, tak jsem otevřel okno.

   Vlhký a studený vzduch mi začal proudit do pokoje. A zase na mě padl ten zvláštní smutek.

   Pak jsem slyšel, jak máma vyhrkla: „Proboha!“

   Podíval jsem se na něj. Tohle byl můj vrah. Mladý muž, sotva třicet. Kolikrát jsem se na něj díval z dálky s pocitem největší nenávisti? A teď byl přímo přede mnou…a vypadal najednou úplně jinak.

   ,Tragická dopravní nehoda se odehrála na křižovatce mezi obcemi Sedlice a Dubňany, kde se střetlo osobní auto s motocyklem. Nehodu nepřežil osmnáctiletý řidič motorky a jeho šestnáctiletá spolujezdkyně, řidič osobní auta vyvázl jen s lehkými zraněními…‘

   Psali, že je nevinný. Ale já nic z toho neviděl. Protože on JI přece ZABIL!

   Napadlo mě to hned první noc. Protože někdo to udělat musí! Někdo ji musí pomstít! A najednou jsem věděl, že jsem to JÁ, kdo to musí udělat.

   Krev mi mlátila ve spáncích; sevřel jsem pěsti a pevně stiskl víčka.

   Cítil jsem, jak všechna ta bolest, ta roztavená pálivá láska, ve mně tuhla v ocel!

   Pomstím ji! …A s tím jsem usínal. Rozhodnutý.       

   Dlouho jsem ale nevěděl jak?!

   A pak jsem viděl v televizi, snad v nějakém kriminálním seriálu, žháře – benzínem zapaloval dům. Zářivé plameny šlehaly do výšky proti modrému nebi.

   Zničit ho. Vyhnat ho odsud. Zničit ho!

   Mezitím, co jsem na něj zíral, se on zase sebral. Postavil se a podíval se mi do očí. „Co kdyby tady byla Hanka s malou?!“ začal po mě křičet. „To bys je taky zapálil?!“

   „Ale já…“ chtěl jsem se hájit, ale slova mi uvízla v krku. Já samozřejmě věděl, že jeho žena i dítě tu nejsou. Už dlouho tu nejsou, bydlí teď u babičky. Proboha, nikdy bych tady nelezl, kdyby tu někdo byl, já…

   „No nic. Zavolám policii a…“ Podíval se na mě. Skoro jako by je ani volat nechtěl; jako by jen vyhrožoval. „Kolik ti je?“ zeptal se pak.

   „Patnáct.“

   Smutně se usmál. „Co bys z toho proboha měl?“ zeptal se. „Řekni!“ 

   Mlčel jsem.

   Nebylo těžké se dovnitř do domu dostat. Rozbil jsem okno a pak už ho snadno otevřel.

   Jenom odvaha trochu kolísala. Ale před očima jsem si udržoval její obrázek; tak dokonale známý, tolikrát nakreslený, její nádherný obličej, její úsměv… Slíbil jsem si, že to udělám!

   Představoval jsem si, jak se teď na mě dívá.

   Slíbil jsem si, že to udělám pro ni.

   Jenom lehce se mi třásly ruce, když jsem otvíral kanistr a začal rozlévat benzín po místnosti.

   „Pomsta? Říkal sis: Zničím ho, hajzla. Vyženu ho odsud…jo?“

   Když jsem nic neříkal, pokračoval: „Koukej… Jseš totální hajzl. A taky pěkný blbec. Myslel sis snad, že ti to projde? To ti to stálo za to?“

   „Nevím,“ vykoktal jsem. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel.

   „Řekni mi, co bys z toho měl?“ zeptal se znovu. „Myslíš si snad, že jsem je chtěl zabít? Myslíš si to?“

   Zavrtěl jsem hlavou.

   „Tak proboha proč?“ jeho hlas zase sklouzl do zoufalejšího tónu.

   „Nevím,“ vykoktal jsem znovu. Chtělo se mi brečet; a snažil jsem se ze všech sil ovládnout.

   „Nevíš, hm. Jo…“ díval se na mě. „To je nejlepší. Jasně…“ otočil se a díval se z okna. „Ale víš co? Možná škoda, žes to nedotáhl do konce, žes to nezapálil. Aspoň by mě tu už vůbec nic nedrželo…“ začal se smát. „Pro tebe je to všechno tak jednoduché. On přežil, kamarádi jsou mrtví. On je zkurvený vrah, svině, která zaslouží nejlépe podřezat. Ale na to si zase netroufneš… Tak aspoň nějak si vybít vztek, co? Potrestat ho. A pomstít dvě nevinné oběti… Svět může být tak jednoduchý. Tak přímý. Je to až neuvěřitelné.“

   „Já…“ věděl jsem, že musím něco říct. Ale neměl jsem sebemenší tušení co. Najednou mi všechno to, co jsem udělal, přišlo nesmyslné. I když ještě včera jsem se cítil hrozně hrdě se svým plánem. Měl jsem pocit, že tím strašně moc dokážu. A najednou…jsem byl naprosté nic. Úplný blázínek… A stál jsem tady před člověkem, kterého jsem ještě včera z celého srdce nenáviděl; nenáviděl tou nejšílenější nenávistí, jaká existuje. A teď se na něj bojím podívat…

   „Já ti vlastně rozumím. Ono je to jednoduché tahle uvažovat. A navíc…kamarádi by tě poplácali po zádech, že? Kdyby se dozvěděli, jaký hrdinský čin jsi proved. To by bylo super. Konečně bys patřil mezi ně, co?“

   „Ne, já…“

   „Co? Copak ty? Čím se obhájíš?“

   Ale já se neměl čím obhájit. A tak jsem jenom mlčel a přemáhal slzy, i když jsem už věděl, že to bude marné.

   „Jasně. Teď nevíš. Ale když jsi sem šel, měl jsi pocit mstitele lidu, takovej Zoro, co? Stejně ho tady všichni nenávidí, stejně všichni chtějí, aby odsud zmizel. Nejlíp chcínul, co? -  Mlčíš, jasně.“

   Pak se i on odmlčel. Na hodně dlouho. Nakonec si zase sedl na vanu, oči přivřené. „Pořád to mám před očima. Nevěříš? Ten okamžik… Kdy jsem je uviděl; ten náraz. A pak všechno to potom. Neustále se mi to odehrává před očima; a pěkně pomalu, abych si to užil, každičký okamžik! To, jak slabě prosila o pomoc… pořád to slyším. Pořád, chápeš?!“

   Slzy mi vyhrkly z očí a začaly proudem téct po tvářích.

   „Proč se to muselo stát? Proč jsem tak tudy zrovna musel jet? Ještě jsem doma nechal peněženku, vracel jsem se pro ni… kdybych si ji vzal hned, vůbec je na té křižovatce nepotkám… Ale… Prostě se to kurva všechno stalo! I když nechápu proč, nechápu za co, čím jsem si tohle všechno zasloužil! Nemůžu spát, nemůžu jíst, nemůžu žít! A do toho ty a všichni ti další lidi tady a ty jejich zasrané pohledy. A kdyby jen na mě; ale i na Hanku! Nemohla ani zajít do obchodu! Ty pohledy a šeptání za zády. Nesnáším vás tady všechny! Nenávidím vás!“

   Přestal mluvit a já jsem slyšel, jak ztěžka oddychuje.

   „Vypadni,“ řekl mi.

   Nechápavě jsem se na něj podíval.

   „Kurva, vypadni, neslyšíš! Padej mi z očí! Hajzle! Padej!“ Popadl šampón, první, co bylo po ruce, a hodil ho po mně. Nechápal jsem; ale ani se o to nesnažil. Co nejrychleji jsem vyběhl z toho baráku a utíkal, co mi nohy stačily. Až dole ve městě jsem se zastavil. Sesunul jsem se na lavičku v parčíku u kostela a brečel.

   Zaslechl jsem houkání sirény a v další vteřině kolem mě projela dvě hasičská auta.

   …

   Zapálil dům sám.

   Před pár dny měl pohřeb. Tady, na našem hřbitově.

   Jeho žena celá v černém, za ruku držela dvouletou holčičku. Ta ještě nechápala, co se to stalo. Dívala se zmateně po lidech kolem a poplakávala, protože viděla maminku smutnou a nevěděla, co se děje.

   Kreslil jsem její tvář. Té malinké holčičky; její velikánské oči, nechápající, lesknoucí se slzičkami. Pootevřená ústa, kudrnaté blonďaté vlásky…

   Kreslím ji pořád a pořád.