Pohádka?

Zahlédla u řeky zase to světélko. Zastavila se. Clona z večerního soumraku ji bránila

rozpoznat  zda je to muž, nebo žena. Postava seděla na břehu. Jak se přibližovala, dostávala zřetelnější obrys. Strach ji sice doprovázel, ale zase nebyl tak veliký, aby jí zabránil přijít té záhadě na kloub. Už poněkolikáté zahlédla v těch místech blikající světlo.

I když si vzpomněla na maminčin zákaz, že se nesmí bavit s cizími lidmi, zvědavost  ji nutila postupovat tiše blíž  k řece. Stoupla na suchou větvičku, ta praskla a člověk který byl od ní už jen pár kroků zvedl hlavu a podíval se směrem k ní. Usmála se. Byl to muž, to už bylo jasné, protože měl vousy a na hlavě  čelovku. Tak se tomu říká …a v klíně blok.

Rozesmála se nahlas.

,,Co se směješ?“ zeptal se jí naoko přísně a sundal si světýlko z hlavy. Ona ale  zahlédla takový jiskřičky v jeho očích a věděla, že tenhle ,“Rumcajs“jí neublíží.

,,Tuhle baterku jsme koupili k vánocům babičce. Když chodí v zimě krmit králíky a potřebuje volné ruce, aby mohla nabrat v kůlně seno.“ Rozesmálo ho to také.

,,Jak to, že se ještě couráš venku?“

,,Máme  prázdniny.“ Stála už docela blízko něho. Podstrčil  jí svůj batoh:,,Sedni si.“

Sedla si vedle něho a podívala se na něj zblízka. Měl delší vousy, takový neupravený ale vlasy zastřižený nakrátko. Sklouzla očima na blok a uviděla, že v ruce drží tužku.

 ,,Co tu děláte? Co to píšete?“

,,Nejsi náhodou moc zvědavá?“

,,Jsem,“ odpověděla klidně a vyčkávala.

,,Píšu povídku.“

,,Povídku?“ vykulila na něj trochu oči. I v té tmě  se dalo rozeznat, že jsou tmavé.

,,Proč ji nepíšeš doma? Ty nemáš kde bydlet?“

,,Mám, „ odpověděl a usmál se na ni . Plynule přešla z vykání na tykání a jemu to bylo opravdu milé:,, Jen nechci, aby to doma věděli.“

,,Proč to nesmí vědět? Ty nejsi spisovatel?“ Znova se zasmála nahlas.

,,Proč se směješ?“

,,No, spisovatel by asi nepsal ve tmě s baterkou. Spisovatel má jistě psací stůl a asi i počítač, nebo psací stroj. Maminka říkává, že lidi teď jen píšou a vůbec nečtou.“

,,A jakou knížku jsi četla naposled ty?“

,,Saška maminkou.“

Zauvažoval nad tím kolik jí tak může být let. Deset? Možná víc, možná míň…čert aby se v těch holkách teď vyznal. Prsa nemá žádný…tak to ji moc nebude.

Ale je to treperenda a vůbec se nebojí… bát by se trochu měla.

,,Ty se nebojíš? Co kdybych byl loupežník?“

,,Rumcajs?!“ vyprskla

Byla neodolatelná v tom svým smíchu. Začal se smát taky. Nešlo tomu dětskému projevu odolat.

Najednou zvážněla:,,Taky někdy píšu. Píšu si deník. Když je mi smutno. Když se mi nechce, nepíšu ho, ale to pak je, jako kdybych ty dny přeskočila.“

Proč si může desetiletá holka psát deník?

,,Jak jsi na to přišla, psát si deník.?“

,,Dědeček mi to poradil.Říkal, že to je príma, psát si důležité věci, že pak na ně člověk nemůže zapomenout.Taky tam píšu svoje přání. Když jsou přání napsaný, líp se splní. Stačí si na ně pak jen vzpomenout, když padá hvězda.Podívej...“ zvedla hlavu k nebi.

,,Támhleta hvězda je mýho táty. Maminka to říkala. Nevím jaký to je souhvězdí, ale je jeho, protože je největší a maminka nikdy  nelže!“

Podíval se na ni. Zvedla se a dívala stále na tu hvězdu.

Ne, dnes už nic nenapíše. Strčil blok do batohu a pak ho napadlo:,,Máš tužku?“

Podívala se na něj:,,Tužku?“

,,No, tužku na psaní…“

,,Mám tužek plný penál.“

,,Jenže tahle, tahle je kouzelná. Píše pohádky…a skoro sama.“ Podával jí svoji obyčejnou tužku, kterou před chvílí psal do bloku. Vzala ji do ruky :,, Vždyť je okousaná.“

,,Ano,  správně.

Každá tužka,

 která píše skoro sama,

 musí být trochu okousaná..“

Vzal kolo, které měl opřené o strom a pomalu šel s tou dívenkou směrem k jejímu domovu.

,,Napíšeš mi pohádku?“ zeptal se jí.

,, Zkusím to….“

Stál chvíli u plotu, než za ní zaklaply domovní dveře. Pak se podíval nahoru, na nebe, sedl na kolo a jel domů. Bylo to divný, ale najednou měl pocit, že vlastně nikdy…už nikdy nebude sám.