Dveře (pryč)

Takže úplně na rovinu, jo.

   Mé jméno zní Miroslav Mikeš a většina lidí k němu ráda přidává i přízvisko ‘básník’. Tedy Miroslav Mikeš, povoláním a v očích veřejnosti poeta, veršotepec a oblíbený krotitel jazyka. Někteří, trochu hravější a bádavější lidé, mi s úsměvem říkají, že kdyby byla shoda mých iniciálů tvořena písmeny B nebo P, byl bych žijící aliterací, totiž třeba Bohouš Blatný, básník nebo Petr Pěšina, poeta. Hájím se tím, že i MMB má své skryté významy, například Motocykly Mladá Boleslav nebo Magistrát města Brna. Což není taková trefa a shoda, ale já jsem nikdy neřekl, že si vážím poezie víc než motocyklů. Než politiky jistě ano, ale třeba mají v brněnské radnici dobrý bufet, takže i tohle si můžu obhájit. Jsou to funkční a naučené a předem připravené odpovědi na předem očekávané otázky. Takové mi zabírají podstatnou část mozku a myslím, že mi i zanesly duši, neboť si nepamatuju, kdy jsem naposled mluvil jinak. Ne, že bych se v tomto pachtění, tolik viděném a směšně napodobovaném různými celebritami, mediálními postavičkami a sebevědomými umělci, kteří dokáží dlouhé minuty tlachat o své bezobsažné a upoceně a lživě vystavěné tvorbě, nějak vyžíval. Právě naopak, mívám stále více pocit, že mi z obou stran zažívacího ústrojí vylézá to samé, jen v jiné podobě.

   Za svůj problém a životní chybu považuji jakési přestřelení v takovém tom básnickém tápavém pátrání a touze zpříma prohlédnout skrz oponu víček až do středu zřítelnic a ještě hloub, až k nervům, až ke kořenům. Příliš pozdě jsem totiž zjistil, že to, čemu můžeme říkat lidská autenticita, chápání širších souvislostí nebo uvědomění si sebe sama, má v lidském těle nebo v lidské duši svou pevně a biologicky danou hranici, kolem níž by měla celý život oscilovat a zajišťovat člověku jestli ne štěstí, tak vnitřní harmonii. Různí lidé tuto čáru, vkreslenou někde v černotě nevědomí, mají různě vysoko, daleko, tlustou či nepatrnou. Můžou ji najít (když mají dobré podmínky a trochu štěstí) už jako malí, nebo třeba až ve středních letech, poté, co v nejistém a bludném vychýlení z této harmonie dostanou takříkajíc od života tolik facek, že jim zkrátka propleská čumák až před ni. Já tu čáru prostě přestřelil, přelétl, nevnímal jsem ji a popíral ji, rval se s ní a neustále šel vpřed a šel hloub, a k té své hranici uvědomění stál otočený zády. Myslel jsem, že mám pořád dostatek sil, že můžu ještě dál rozkrývat lidskou duši a tvář světa a neposlouchal, co mi říkají mé vlastní útroby, jak křičí únavou a jak podléhají neznámému prostředí, s nímž už nemají sílu bojovat. Jistěže se (poté, co jsem sebe sama příliš dlouho ignoroval) ozvalo moje tělo, moje duše. Zaklepalo mi na víčka a dopadlo na mě celou svou vahou. Od té chvíle si cítím jako tanečník se zlomenýma nohama, který zkouší vstát a pořád padá. Všechno dění okolo mě, vidím člověku až na dno jeho myšlenek a nemůžu se s tím srovnat. To dno vidím docela mělké, a nepamatuju si, kdy by mě někdo svým myšlením nebo konáním překvapil. Zároveň sám nedokážu sebe ponořit do takové hloubky, abych mohl bolest přetvořit v rozjímání, a cachtám se v odporně zanesených mělčinách.

   Jsem básník a veřejná čtení jsou mou hubenou, ale pravidelnou obživou a moje verše připomněly už tisícům čtenářů a posluchačů, jak důležité je věřit lásce a svým snům. Možná působím jako pokrytec, že píšu (vlastně už z rutiny, mám vytvořené fungující vzorce a konstrukce, podle kterých skládám poezii) o takových věcech, když se přitom cítím prázdný jako vypálený kostel ve ztichlé pustině. Ve skutečnosti vskrytu cítím, že jsem neztratil chuť na jediné z toho, že mi ale chybí ty sny, které bych snil a láska, kterou bych prožil. Přesto ale pořád cítím malý kousíček srdce, který je schopen milovat a snít, a který by v případě rozhřešení dokázal vyléčit a obsáhnout celý jeho nemocný zbytek. Je mi sedmadvacet let.

   Jediným opravdu blízkým člověkem, s nímž si můžu otevřeně promluvit a na chvíli si odpočinout od řečí, vedených v konvenci, je Josef  Sokol, kterému nikdy neříkám Pepo, a který se živí módní fotografií. S Josefem jsme se potkali v baru, který byl mezi našima dvěma vysokýma školama a kam studenti z obou chodili na kafe, pivo, na oběd. Seznámila nás kamarádka, oba jsme chodili do prváku. Naše seznámení skončilo okázale, bohémsky a trochu nabubřele, kdy jsme začali o někom z oboru jednoho z nás – nevím už, jestli to byl Bresson nebo Baudelaire, Capa nebo Céline, Saudek nebo Sova – a pokračovali přes holky, sex a lásku až k tématu smrti, v mysli carpe diem a v ruce skleničky já rumu, on zásadně vodky. Dnes už ani jeden neslavíme a pijeme většinou čaj, protože nám je úplně ukradené, co nám protéká hrdlem, a čaj je alespoň zdravý.

   Už dlouho si říkám, že Josef je jako postava fotografa Thomase z Antonioniho Zvětšeniny. Jen poslední tři roky jsou spíše jako nevymyšlený a nenatočený druhý díl filmu, kde se hlavní hrdina rozhodne žít svědomitý a pravidelný život manžele a otce rodiny. Nejde to moc dobře a hladce, výsledek je rozporuplný. Ale Josef jede dál a svazuje a kastruje svou duši, aby to dokázal. To je náš rozdíl; on zatíná zuby, potlačuje bolest a prázdnotu, páchá sobě a ostatním velké bolesti, ale kráčí dál a připomíná obří stvůru nad městem, která i s nejčistším úmyslem každým nakročením ničí a boří. Ale jde dál se slepou vírou, že se jednou naučí třeba jen zlehka našlapovat, že bude chodit po jednom prstíku a mezi ložisky bolesti a trápení zkrátka prokličkuje. Já oproti němu hloupě vzpomínám na vidinu ztraceného ráje a motám se dokola ve stále stejných kruzích, zatímco on se žene vpřed. Uvědomuju si však svou současnou povahu a stav svého bytí, a radši se uzavírám do sebe s určitou útěchou, že možná žiju v prázdnotě, ale je to prostě mé dnes autentické rozpoložení a jen v jeho skrytu můžu přežívat a neublížit. Jen kdybych věděl, že dělám správně, že tím přežíváním a popřením lidství se vlastně nedopouštím mnohem většího přečinu, než je suma bolesti, kterou způsobil Josef všem lidem za všechen čas, který zatím měl.

II.

   Dnes v noci mě uchvacuje jeden z těch pocitů, důvěrně známých všem zhýralcům. Pocit vnitřního chvění, který ale zároveň jistě nevychází zevnitř. Zvláštní postavení hvězd, behemot v ascendentu leviatana, něco takového. Proto po několika dnech samoty ve svém bytě se zataženými závěsy vytahuju mobil z kredence a volám Josefovi. Cítí to taky.

   Jdeme pít, jako vždycky, do ukrytého baru v Holešovicích, v potemnělém sklepě bez oken a bez světlíků. A pijeme jako Rus ve vánici; v teple a suchu a ve tmě, ale stejně jako by nás obestírala jenom zima a vítr. Ani moc nemluvíme, není to třeba a oba to dobře víme.

   Pijeme rum a vodku a o půlnoci platíme a odcházíme na poslední tramvaj.

   Ve voze jako obvykle profukuje a v sedadlech spí převážně bezdomovci. Sedneme se a díváme se z okna na probíhající noční město. Projedeme asi třemi zastávkami a najednou vidíme…cože…cože…

   …vidíme jak chlápek skočí po holce. Drobná holka, pěkná, vypadá docela zvláštně. A on jí vrazí jednu ránu hřbetem ruky do tváře. A druhou do břicha, zaťatou.

   S Josefem se beze slova zvedáme, úplně cítím, jak se naše tuhá, zamrzlá krev rozehřívá a během vteřin dosahuje varu. Už jsme se společně několikrát rvali, jsme docela sehraní. Já ho chytnu za rameno a škubnu, on se otočí a Josef mu vpálí klouby prstů rovnou ránu do nosu. Chlápek se zapotácí. Chytám ho mezi lopatkami a za temeno a švihnu s ním dopředu, přes nasatavenou nohu. Chlápek padá k zemi, tramvaj zastavuje, lidi kolem civí a je všeobecný rozruch. Vyskakujeme s holkou z vozu.

–        Díky, fakt jste mě zachránili. To bylo neuvěřitelný, říká a vypadá fakt zvláštně.

–        No, co říct… oba nevíme…

–        Nejsem totiž vůbec z týhle země, víte.

–        Á, cizinka, začínám se chytat na nastolené téma, Josef přikyvuje.

–        Ne, kdepak. Vůbec nejsem z týhle planety. Jsem skutečná cizinka, povídá.

   Tak jsme narazili na magorku, to se teda povedlo. Josef kroutí hlavou. Pak se nám ale otevřela, a to doslova. Skutečně byla cizinka. Nabídla nám, jestli se nechceme podívat po vesmíru, prostě někam jinam.

   Podívali jsme se na sebe s Josefem. Promluvil:

–        Prostě někam jinam se mi zdá dost dobrý, řekl.