Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUž to začíná být úsměvné...už delší dobu
10. 03. 2009
11
20
2722
Autor
chci_slyšet_tvoje_ticho
Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych snad psala o někom jiném. O někom, kdo se mi více vryl do paměti, koho jsem znala lépe, na koho jsem se více těšívala, koho bych měla raděj, kdo by mi více chyběl. Nikdo takový není. – I přesto, že se to stává čím dál větším klišé. Nikdo takový není. Na nikom jiném mi nikdy víc nezáleželo. Máš pořád to prvenství, které mě táhne zpět pokaždé, když potkám někoho nového, někdy trochu tobě podobného.
Někdy si říkám, že bych toho asi měla nechat. Že se z minulosti nežije. Že říkat k nebi dobrou noc a dobré ráno by se asi nemělo.
Už vím, proč se říká, že lidi přijdou po smrti do nebe. Že se stanou jeho součástí. Protože když člověk umře a někoho tu nechá, tomu dotyčnému se pak zdá, jako by byl ten mrtvý všude kolem něj, v každém jeho doteku. To ten mrtvý se stane celým jeho nebem. Někdy se zapomenout nedá.
I ty si teď celým mým nebem. Nebem bez východu, kde se plní všechny touhy masochistické duše a někdy i víc.
Vlastně je to jedna velká teatrálnost. Snaha procítit si všechno až na kost. – A hlavně ať to hodně bolí prosím. A ať mě všichni litují. A ať mě to třeba zabije a pak mě zase všichni litujte a ....a ať to prosím hodně bolí.
Možná jsem taková, že jsem chtěla být herečka. Děda vždycky říkával, že herci nemají duši. Že se stali svými rolemi a ztratili přitom sami sebe. Tak se mi teď chce trpět.
Možná, že se jen příliš bojím toho, že když tě přestanu vidět v každém novém ránu, přestaneš mě mít rád. Že ti budu nevěrná. Že na tebe jednou zapomenu.
Když se mi ta bílá rakev vzdalovala do ohně, myslela jsem, že už je to napořád. Že mě a smutek oddají a já už nebudu muset s nikým mluvit o tom, že mi není nejlíp.
A když jsem ti tam nesla ty růže....chtěla jsem tě pohladit. Chtěla jsem tě pohladit jako všichni přede mnou a po mně, jenže jsem se bála, že když na tebe sáhnu a ucítím tvoje studené tělo, uvěřím, že si vážně umřel.
Nikdy nebudu vědět jistě, jestli někde pořád jsi, jestli se ještě někdy setkáme, jestli se mnou každé ráno snídáš. Drží mě to nad vodou, věřit. A tak si každé ráno stavím svoje vzdušné zámky z bramborové kaše.....fantazie ze zlosti. Ze zlosti sama nad sebou. Ze zlosti už jen z principu.
20 názorů
chci_slyšet_tvoje_ticho
11. 06. 2011
Nebezpečné... no jo, kdo se bojí, nesmí do lesa :o)
Ale chápu - dalo by se říci, že spousta lidí na to nemá, protože nemá pevné základy sebe sama... ale je to jinak. Podstatné jsou biologické a prvními lety v rodině dané základy. Když člověku haprují neurotransmitery nebo když nemá vybudovanou jakousi základní jistotu vazby... tak je rozumné, když se raději včas chrání.
A nejde "na základě poznatků"... ono to je vcítění, vhled.... to se těžko vysvětlí... asi to nejde bez reálné zkušenosti, stokrát ti někdo může vysvětlovat, jak se plave, ale dokud nejsi ve vodě - nevíš nic....
chci_slyšet_tvoje_ticho
11. 06. 2011
Aha - jako obvykle, snaha o jednoduchost a stručnost vytvořila rozplizost. Takže myslel jsem to takhla: Když někoho miluješ, vytváří se v tobě cosi jako jeho stále dokonalejší zrcadlový obraz. Po čase se přistihneš, že přemýšlíš dvakrát - nejdřív za sebe, a potom za toho druhého... Najednou se na všechno díváš dvěma typy pohledů. Pochopíš jinakost. Možná téměř přijmeš dva způsoby myšlení. Záleží na tom, jak dlouho to trvá, jak otevření jste... ale v podstatě to může pokračovat do nekonečna, tedy pardon, do smrti, ale vlastně ne, ono se to přepíše do dětí :o)
A když se ti poštěstí takhle do sebe "zabudovat" víc lidí... oni prostě neumřou. Memeticky jsou doopravdy v tobě...
Takže kolikrát někoho miluješ, tolikrát jsi člověkem.
Sebe sama musíš samozřejmě mít ráda taky - protože ten druhý se k tobě nedostane jinak, než tebou samou, jiná cesta není - a když se nemáš ráda, nezkoumáš se, protože se bojíš, co dalšího bys ještě na té zrůdě mohla najít.
A bez reciprocity se samozřejmě daleko nedojde. Kdo se nezná, nebo spíš kdo se není ochoten poznávat... nemůže doopravdy milovat...
chci_slyšet_tvoje_ticho
10. 06. 2011chci_slyšet_tvoje_ticho
10. 06. 2011
Jenom snad, doplň si na jsi v "uvěřím, že si vážně umřel." Jinak překvapivě vyzrálé. Jen tu a tam bych nějakou větu vypustil. Tip.*
chci_slyšet_tvoje_ticho
14. 03. 2009Naveky_tajná
11. 03. 2009chci_slyšet_tvoje_ticho
11. 03. 2009chci_slyšet_tvoje_ticho
11. 03. 2009chci_slyšet_tvoje_ticho
10. 03. 2009
"procítit si všechno až na kost"
cítím...ale na hlubší kritiku si netroufám. posílám z madridu pohlazení voňavé od jarního sluníčka