Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mořská pěna

23. 08. 2001

1205

Autor

Jandulle

Melancholický výlet na zšeřelou pláž.

Poprvé ho spatřila u pobřeží. Bylo nevlídně a šedomodrá oblaka se líně brouzdala po nebi, sem tam profukoval lehký, ale podzimně studený vítr. Vlnky v moři šplouchaly a dotýkaly se vyčnívajících menších skalek, které vypadaly jako kamenné rostliny zaseté ledabyle a bez jakéhokoliv řádu. Byla zrovna neděle, poslední den v týdnu, na který by nejraději úplně zapomněla a vymazala ho ze svého života. Až moc dobře věděla, že to není možné. Snad právě proto k němu, k človíčkovi z pobřeží, pocítila porozumění, protože se jí zdálo, že nikdo šťastný by se jen tak nepotuloval kolem okraje moře, v tento čas až příliš melancholického pro normální procházky.

Sešla do vlhkého písku šedožluté barvy a chtěla se mu tak trochu přiblížit. Neměla sice náladu na lidskou společnost, ale cosi jí k němu lákalo. Nějaký vnitřní hlas ji ujišťoval, že on je v podobném rozpoložení, které nepotřebuje pomoc v podobě vlídného slova, ale přítomnost někoho blízkého, s podobnou aurou. Měl na sobě tmavé džínsy, modrý teplý svetr a žlutou pletenou čepici. Byla si jistá, že ví o její přítomnosti, protože široko daleko se nikdo jiný neprocházel ani nedělal nic jiného.

Stále musela myslet na to,co ji sem přivedlo. Důvodem byl naprosté nedorozumění se s ostatními a ztotožnění se s jejich názory.

Zde se nechala hýčkat šuměním moře a hlasitého ticha. Vždy když se něco stalo a ona si potřebovala vyčistit hlavu, podvědomě ji to táhlo sem, k moři, vyvolávající v ní pocity bezpečí a absolutní bezstarostnosti. Sklopila oči a pozorovala navlhlý písek, ve kterém její boty zanechávaly otisky. Něco se zabělalo, sehnula se a do rukou vzala mušli. Opatrně z ní očistila písek. Byla to ta malá mušlička, kterých je na plážích tisíce; hezky tvarované s několika rýhami na zadní straně.

A on byl najednou pár metrů od ní. Sednul si do písku a zdálo se, že očima hypnotizuje celou tu masu vody, ztrácející se na obzoru.

Byl jakoby duchem někde jinde. V jiné dimenzi a naprosto odlišném světě. Měli toho hodně společného. Z ničeho nic s uvědomila jedinečnost okamžiku a také to, že se nikdy nebude opakovat.

Tiše si sedla tak půl metru od něho, podepřela si hlavu dlaněmi a cítila studený písek, který jediný byl pojítkem mezi nimi.

Jsem asi vážně pomatená, pomyslela si. Já a můj velmi realistický pohled na svět se stále rozcházíme. Na jednu stranu si nedokážu představit život bez materiálního zabezpečení, přesnosti a smyslu pro rutinu. Na stranu druhou se stále zmítám v citech. Nedokázala porozumět sobě samé. Děsilo ji to.

Opatrně se na něj znovu podívala. To hladivé teplo a jistota tu byly zase. Velmi příjemné a povzbudivé. Zapomínala na všechny ty zkratové situace, neshody. Prostě je neřešila. Už dávno přišla na to, že věci o nichž hovoříme v minulém čase se zkrátka nezmění ; snad kdyby někdo vynalezl stroj času. Bylo by velice jednoduché zmáčknout tlačítko, které by nás přeneslo do momentů, jen pár vteřin starých nebo desítky let vzdálených. Ta jednoduchost jí vyrážela dech. Možná někdy.

Myšlenky se jí honily hlavou a stále častěji její pohled utíkal k místu, kde seděl muž ve žluté čepici. Najednou vytáhl sešit v tmavě zelených deskách a dřevěnou obyčejnou tužkou do něj začal něco psát. Párkrát jeho oči zabloudily k vlnkám, vytvářejícími lehounkou mořskou pěnu. Jak symbolické!

Jeho ruka kmitala po papíře s takovou rychlostí, že si byla téměř jistá, že zapisuje své myšlenky a pocity. Možná také nápady.

Nápady jak změnit sebe, život, lidi kolem sebe. Už kolikrát se o něco takového pokoušela i ona, ale věděla moc dobře, že je to utopie. Smysluplná- snad. Nemožná- zcela jistě. Skutečně se víc jak mockrát snažila něco napsat. Své niterní procesy, to co ji bolí a to, čemu se nedokáže postavit zpříma a čelem.

Když jí bylo patnáct psala si deník. Věřila, že psaním na papír se její problémy tak trochu zmenší.

“ Jsi naivní. Tak naivní, že se bojím, abys našla to pravou cestu životem”, řekl jí kdosi v tomto věku, kdy stále ještě věřila. Po čase psaní denních zpráv vzdala s tím, že neviděla žádný smysl ve vymýšlení stále stejných slov a frází.

Byla trochu zvědavá, co je ten člověk zač a co vůbec píše. Už se ale vlastně smířila s faktem, že “on” bude jen takovou náplastí pro dnešní zkažený den a motorem, neustále ji pobízející k vyšším výkonům. Pomohl jí?

Nevyřešila sice všechna úskalí, ale dokázala mírně zapomenout. Začalo se stmívat. Vstala, oprášila se od písku a pomalu, krok za krokem, odcházela. Jakoby z ní všechno spadlo.

Nenechala se ničím zmást ani okouzlit, a přesto se cítila mnohem lépe. Najednou za sebou uslyšela zrychlenou chůzi. Otočila se a viděla svého “známého neznámého”, jak jí podává kus papíru vytrženého ze zeleného sešitu. Než stačila cokoliv říct, zrychlil a vzdaloval se od ní. Viděla a pamatovala si pouze jeho oříškové oči.

Podívala se na žlutý, pečlivě složený list a rozevřela ho. Spatřila neúhledné písmo, které cosi vyzařovalo. Snad pochopení. Snad nenávist. Začala pomalu číst. Slovo od slova. Větu po větě.

“ Řízením osudu, možná silou odlivu, byla skutečnost, že jsem Vás viděl v okamžik rozhodující a dělící vše, v co jsem věřil a doufal. Kdyby jste se neobjevila v tu chvíli na tom pravém místě, byl by se můj úmysl změnil v čin, kterého bych už nemohl litovat.

Věřte, že tento list měl být dopisem na rozloučenou. Nejsem si ale jistý, zda další a další dny budou plynout stejně poklidně, jako teď plynou minuty díky Vám. Vaše přítomnost ve mně vzbudila chuť žít a radovat se. Po dlouhé době mám pocit, že nejsem sám. Vím, je to pošetilé myslet si, pouze přítomnost určitého člověka vymění můj život. Za lepší a hodnotnější. Nicméně děkuji. Děkuji z celé hloubky svého srdce.”

Dočetla se slzami v očích a v ten okamžik jí došlo, že už ho v životě nespatří.