Oceán

Jako obloha ztmavlá půlnočním žárem

tak jako paprsky dosud nenarozeného slunce

stmívá se v myšlenkách zářivých

a duše tváří se zoufale

noc je mi přítelkyní co poslouchá

když kráčím cestou písčitou

zahalenou pláštěm oceánu

své šaty svlékám tu hroznou mříž

s níž mizí i zábrany

opilá slovy a snad trochu jím

pospíchám... vzdát se vlnám

už necítím strach

tajemno nevzbouzí už respekt můj

tak ztrácím se pod hladinou

snad zachrání mě a snad ne

nevím, co přála bych si víc

jsem ale tak svobodná, už nechci nic

ať objímá mě pouhá voda

nad hlavou třpytí se mi měsíc

a stříbrem tím kéž všechny jeho hvězdy září

a já jsem jednou z nich...