Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOzvěna
17. 04. 2009
6
25
1686
Autor
chocky
Tisíckrát přehraná Ozvěna
Tisíckrát umíral a tisíckrát znovu zažíval vzkříšení při poslechu té skladby. Sonáta, s dechem života, tak veselá a při tom tak smutná. Příjemná a tulivá jako lež, a přímá, ostrá a suchá jako pravda. Ta skladba, byla jako jeho život a on si to stále více s přibývajícím věkem uvědomoval.
Lechtivé tóny klouzaly po staromládeneckém pokoji. Po staré almaře, kde měl po včerejší noci na hromádce naházené staré desky, po koberci s tmavou skvrnou vyšlapané cestičky mezi kuchyní a křeslem, odkud každý večer sledoval nic neříkající pořady v televizi. Jemné molové tóny piána otevíraly šuplíky plné zažloutlých fotografií a nahlížely do naftalínem provoněných skříní, se společenskými šaty na nichž ulpěly tmavé krůpěje vína. V dobách, kdy ještě mělo víno chuť a dny letěly stejně rychle jako jehla jeho gramofonu, která večer co večer, noc, co noc naběhala tisíce kilometrů aby zaplnila samotou smrdící pokoj.
V gramofonu hrklo a jehla poskočila na desce, kouzlo bylo pryč. Deska dohrála.
Vstal, oblékl se, došel k přístroji a chvilku váhal, než jehlu gramofonu znovu nastavil na začátek. Vždy, když odcházel, nechával byt zaplněný hudbou. Připadalo mu to milé a domácké opouštět domov zaplněný zvuky, které tak důvěrně znal. Dobře věděl, že než sejde ze třetího patra dolů po schodech a přejde věčně uspěchanou silnici, deska dohraje a byt se ponoří do ticha. Na druhé straně ulice je však hostinec u Maříků tady na něj zase čeká symfonie hlasů, smíchu a cinkání pullitrů - věčný menuet s nemněnými nástroji.
"Jdeš dneska pozdě Jaroslave, už ti spadla pěna," přivítal ho hostinský.
"Buď už nemám tu rychlost co sem míval a nebo mě ho naliješ vždycky dřív," odvětil s úsměvem a porušil tak krásné vnitřní ticho, které měl tak rád.
Hostinský Honásek mu odpověděl jen ukazováčkem mířícím k hodinám, které ukazovaly přesně šest.
"Dáš si guláš a nebo tlačenku?"
Sedl si na své místo, kde už na něj čekala smíchovská dvanáctka a letmo přejel pohledem hospodu.
"Dneska nic."
Hospoda byla dnes poloprázdná. Několik zedníků, kteří za sebou při cestě na záchod zanechávali drobky schnoucí malty, jakýsi muž v saku neustále kontrolující mobilní telefon, dva stálí hosté a přísně se tvářící mladík sedící u stolu v rohu vedle oprýskaného žebroví ústředního topení.
Krátce po šesté se zedníci pustili do mariáše.
Jaroslav Jarabý seděl u stolu a nechal se unášet pravidelnými nárazy karet o stůl. Symfonie hlasů a zvuků hospody najednou dostala pevný řád stejně jako skladby německých autorů. Vše se podřídilo pravidelným úderům karet. Hudba téhle chvíle byla rozložena na čtveřici taktů udávajícím rytmus. Cinknutí pullitru o porcelánový tácek, vrznutí dveří, tlumený rozhovor přesně rozříznutý na čtyři doby, šoupnutí židle a tlumené říhnutí. To vše tvořilo barevnou kakofonii tónů, která se líně povalovala po sále.
"Promiňte, " zaslechl nad sebou.
Zvedl oči a zjistil, že zamračený mladík stojí u jeho stolu.
"Mohu si přisednout?"
"Seděl jste myslím u topení," odpověděl mu.
"Já, no, totiž, můj známý mi říkal, že jste znal Stanislava Hadače, toho hudebního skladatele...."
"No a?"
"Píšu absolventskou práci, a jako téma jsem si vybral právě jeho," usmál se a bez otálení přisedl.
"Stanislav Hadač, mladý muži, nebyl žádný hudební skladatel nýbrž člověk, který se hudebním skladatelem stát chtěl. Jestli však nazýváte hudebním skladatelem člověka, který složil jednu sonátu, potom jsem ho tedy znal. "
"No to je skvělý, tak se do toho můžeme, pustit."
Mladík vytáhl z tašky sešit, propisovačku a položil si je na stůl před sebe.
"Můžeme tedy začít. Tak jak dlouho jste ho znal."
"Podívejte se, za prvé jste se mi vůbec nepředstavil a za druhé je mi vaše absolventská práce úplně ukradená."
"Jé promiňte, zase se chovám jako blbec. Já jsem Jan Pleticha."
Jaroslav Jarabý podanou ruku nepřijal, na místo toho ji zvedl a objednal si další pivo.
"Oni mi to říkali, že se mnou nebudete chtít mluvit. Tak promiňte nechtěl jsem se vás votravovat. Chtěl jsem jen pár informací," odvětil uraženě Pleticha a rozevřel si na klíně tašku, aby tam vrátil sešit i tužku.
"Kdo je to oni?"
"Pan hostinský a lidi tady v hospodě, jste prý rád sám."
"Nejsem samotář, jen mám rád ticho."
"Tak promiňte," řekl s vstával od stolu.
"Počkejte. A co jste o něm vůbec chtěl psát? Vždyť ho vůbec neznáte."
"Jenom jsem něco zaslechl," řekl Pleticha.
Jarabý si chvilku mladého muže prohlížel pak se mu svezl pohled k pěně čerstvě natočeného piva a znovu neochotně promluvil.
"Stanislav Hadač, byl člověk, který se marně celý život pokoušel živit se hudbou, ale bohužel mu to nikdy nevyšlo. Měl zvláštní dar ať, zahrál cokoli, bylo to jako by hrál stále stejnou skladbu. Něco jako, když nějaký hudební skladatel vyčerpá nápady a pak už jen vykrádá sám sebe. Měl velmi charakteristický prstoklad a ať na svém klavíru rozezvučel Mozarta nebo Bacha, byl to vždy Hadač. Nebylo to proto, že by hrál špatně, byl vynikající pianista, ale spíše proto, že se dokázal do skladby natolik ponořit, natolik jí vnímal, že ji pochopil a zahrál po svém a přitom přesně podle not.“
Napil se rozhlédl se po hospodě.
„Když posloucháte v klidu někde nějakou pěknou hudbu, máte určité představy. Každá hudba na vás nějakým způsobem působí. Hudba jako taková má obrovskou, neuvěřitelnou moc."
Pleticha si tiše přisedl opět vytáhl tužku a sešit a začal si dělat poznámky. Jarabý pokračoval dál ve vyprávění aniž by si toho všiml. Měl jen pocit, že celý ten příběh, který schovával v té neotlučenější krabici někde vzadu té tolikrát ohmatané nádoby, které někteří říkají paměť, musí ven. Možná ten čas nastal právě teď.
"Měl velmi výjimečný dar, dokázal svou okamžitou náladu ukrýt pod tóny, které hrál. O něčem takovém sní miliony muzikantů. On to nevědomky dokázal, a díky tomu ho jako hudebníka nikdo nezaměstnal. Když měl špatnou náladu, dokázal do těch krásných lehkých tónů, jaké uměl jen Vivaldi vložit svůj smutek. Na koncertech pak lidé začali plakat. Jako muzikant byl vyřízený. Nikdo ho nechtěl zaměstnat a přitom by to byl tak výjimečný skladatel."
"Kde se narodil?" vložil se do vyprávění student.
"Ale no tak mladíku. To je přece úplně jedno kde, nebo kdy se narodil. Nemůžete přeci dílo umělce posuzovat podle toho, jak a kde žil. Neptejte se mě, jak a kde žil. Je to jedno, protože za něj nemluví jeho život, ale to, co dokázal."
"Tak aspoň kdy umřel."
"Před rokem."
"Před rokem, myslel jsem si, že je po smrti už dlouho..."
"Svým způsobem umřel už před třiceti lety. Přesně v den, kdy přestal hrát."
"A proč toho nechal."
"Myslím si, že poznal, že už to nemá smysl."
"Smysl!? Měl prý obrovský talent a přitom složil jen jednu sonátu a ta se navíc nikdy nehrála, protože se ztratila partitura."
"Neztratila se."
"Jak to, otec mi celý ten příběh vyprávěl. Pamatoval si ještě doby, kdy Hadač chodil hrát na klavír do fary, aby nerušil sousedy. Pak se po celém městě rozšířila pověst, že složil nějakou geniální skladbu."
"Ano, ano," pokýval hlavou starý muž. " a jeden člověk ji dokonce slyšel. Když Hadač zjistil, co se mu skrývá za notovou partiturou, na které celý rok pilně pracoval, radši po celém městě rozhlásil, že se ztratila."
Starý muž se napil, a znovu přejel pohledem celou hospodu. Pak si znovu přísně přeměřil svého spolustolovníka.
"A co jste o něm chtěl vlastně napsat.? O talentu, který se ztratil někde na smetišti? Nebo o člověku, který se stal na svých patnáct minut slavný. Všechno by to byla jen slova. Za Hadačem stojí jeho skladba a myslím si, že můžeme být všichni rádi, že jich nenapsal víc."
"Proč toho tedy nechal, už neměl sílu komponovat dál?"
"Blbost. Zhrozil se. Dostal ze své práce strach."
"Strach?"
"To co se mu podařilo stvořit, je něco nepředstavitelného," vyhrkl najednou na mladíka chraplavě. Chytil ho za ruku tak pevně až mu zbělely klouby na vrásčitých prstech.
"On stvořil Ozvěnu. Já, jenom já jsem jediný člověk, který ji slyšel celou. Mám ji dokonce na desce. "
"Vy jí máte na desce?"
"Ano, mám," pokýval pyšně hlavou a hned si uvědomil, že tajemství, které celých deset let tajil před celým světem vyzradil prvnímu, kdo se zeptal.
"Jak se vám ji podařilo získat?"
"To je přeci jedno," mávl energicky rukou, a pevně bojoval s přesvědčením, že si alespoň část svého tajemství uchová. Něco v něm se však dralo ven. Něco ho nutilo se konečně někomu vypovídat a tu po léta zaprášenou historku vynést na světlo, sfouknout prach a naleštit na ní chromování.
"Uklízel jsem tenkrát jako student v nahrávacích studiích, když mě to napadlo. Hadače jsem znal a tak jsme se spolu jednou domluvili, že spolu v noci uděláme tajné natáčení. Těsně po dvanácté jsem usedl za nahrávací pult a Hadač rozezvučel Petrova za sklem.
To, co se tenkrát stalo dokonale změnilo celý můj život. Hadač začal hrát svou skladbu a já, já se propadl do jeho hudby, nebo co se to se mnou vlastně stalo. Když dohrál, našel mě naprosto bez sebe. Nedokázal jsem se nějak vrátit do normálního vnímání. Vše mi znělo jako hudba, pronesené lidské slovo, vrznutí dveří, byl jsem prostě úplně mimo. Narychlo jsme pak pásek přehráli a zmizeli. Já se pak až po letech rozhodl zajít do Loděnic a nechat si tam za letité úspory vyrobit na základě té nahrávky několik desek."
Náhle se mu ulevilo. Celá pravda byla venku, konečně to někdo ví. Konečně po těch letech může někomu říci co se vlastně tenkrát v šeru nahrávacího studia stalo. Co se stalo s ním, jak ho to změnilo.
"Ta skladba, je jako dynamit. Vytrhne vás ze sebe, propere vás a pak převráceného zase vrátí. Je úžasná a děsivá zároveň. Má v sobě obrovskou sílu. Změnila mě celého a já si stále kladu otázku jestli je to dobře nebo ne."
"Já bych ji chtěl slyšet."
"Ne, to bych si nikdy nemohl vzít na zodpovědnost. Seberte se a běžte domů, tam si vyberte někoho jiného než Hadače a napište o něm tu svou práci. Nechte Ozvěnu Ozvěnou, ta skladba je nebezpečná věc."
"Ale proč?"
"Vy to nedokážete pochopit," vykřikl najednou na celou hospodu. Hluk v sále utichl.
"Prosím vás"
"Ne a běžte. Vůbec jsem vám to neměl vyprávět!!!"
Vstal, došel k pípě a zaplatil. Ještě než vyšel ven v hlavě mu vířil rej výčitek. Po dlouhá léta se to snaží tajit, chránit ostatní před tím co Ozvěna dokáže a teď to řekne právě jemu. Když odcházel, dobře věděl, že mladík přijde, že je schopný chodit každý den jen aby ho přemluvil, aby si mohl poslechnout Ozvěnu. Myslí si že uslyší kuriozitu a přitom netuší co to s ním může udělat.
Jakmile za ním však zaklaply dveře hospody přestal plně vnímat své myšlenky. Přes silnici projelo auto. Jak projelo kaluží, voda skropila chodník před jeho nohama. Byl to tak zvláštní zvuk. Zdálo se mu, že slyšel kapky dopadat na chodník všechny přesně za sebou a každá při dopadu vydala jiný tón. Vše se to slilo v jeden bombastický akord, který doprovázel zvuk kovově bublajícího naftového motoru, který umíral v dálce. Ulicí prolétl náhlý poryv podzimního větru a někde poblíž vrzly pootevřené vchodové dveře. U popelnice zamňoukala kočka a za rohem zacinkala tramvaj.Starému muži se v uších rozehrál viktoriánský chorál dnešního podzimního večera. Stál na kraji chodníku, plakal a poslouchal smyčcové trylky větru v korunách. Vše ho najednou naplňovalo obrovskou euforií, každý zvuk, který slyšel. Vrznutí podrážky na chodníku, zapraskání starého a unaveného kloubu, šustění igelitového pytlíku, který kolem něj proběhl v marné naději uniknout větru.
Pomalu přešel ulici, otevřel dveře a stoupal po schodech nahoru. Věděl, že jakmile se za ním zavřou dveře bytu, zaplní svůj život opět zvuky a barevnými tóny.
Možná, že to bylo tím, že žil celá ta léta sám a teď si najednou začal svou samotu uvědomovat. Možná, že v těch očích v hospodě viděl svou dychtivost. Ať to bylo jakkoliv, ve chvílí kdy jeho bytem proběhl hysterický výkřik zvonku vstával, s radostným očekáváním. Ta chvíle, než došel ke dveřím mu připadala jako věčnost.
Stál tam Pleticha. Tak bezelstně se vyptával zda by mu Ozvěnu nepůjčil, že mu ji hned zítra vrátí. Vytahoval z tašky nějaké papíry a chrlil na něj místa, která Hadač navštěvoval, kam chodil do školy, a na který klavír hrával. Poslouchal ho. Smysl jeho slov mu pomalu unikal, ale jejich zvuk poskakující po schodech a obtáčející ohmatané zábradlí na chodbě domu ho unášel. Už dávno si zvykl na to, že melodie, která zní za větami, je pravdivější než smysl slov.
"Tak pojďte dál," řekl mu.
"Posaďte se a mlčte. Máte co jste chtěl. Ještě než vám tu skladbu pustím musím vás varovat. To, co s vámi ta skladba udělá, je něco, co vás ovlivní na celý život. Takže si to dobře rozmyslete."
"Pusťte to, vždyť je to jen hudba," řekl mladík a vyndal si svůj bloček a tužku na poznámky.
"Jak chcete..."
Starý muž se otočil ke gramofonu. Obřadně vyndal ze skříně desku a položil ji na talíř. Něžně přiložil jehlu a stiskl start. Jehla se rozběhla po vrásčité ploše a v reproduktorech tiše zapraskalo.
První tóny klavíru proběhly netečným pokojem. Jemné molové takty jako by rozechvěly všechny barvy hudby. Něžně hladily staré zažloutlé záclony a teple stékaly po rozích pokoje plných pavučin. Melodie se roztáčela uprostřed pokoje jako podzimní vítr a vtahovala do sebe vše, co bylo v dosahu. Výr se pomalu zvětšoval a zvětšoval až do sebe pohltil i překvapeného mladého posluchače. Najednou si uvědomil, že je uvnitř. Stal se součástí té sonáty. Umíral a znovu zažíval vzkříšení. S každým tónem mu explodovaly všechny buňky v těle. Jeho vnímání se rozmělnilo na milion malých částí, které všechny každým pórem vnímaly Ozvěnu a skladba je rozstřelovala do všech koutů pokoje. Každý takt, každý tón se zařezával do jeho vědomí silou řeznického nože a hned na to rána zarůstala, aby vytvořila nový prostor pro nový zářez. V každé barvě té melodie slyšel svůj dětský pláč, první dětskou lásku, první zklamání, světlo i tmu dětského světa a duševní únavu dospívání. S každou notou se mu znovu přehrál celý život před očima a zároveň ho každý tón znovu a znovu vracel na začátek. Jako každá ozvěna však byl pokaždé ten návrat o něco tišší. Ve chvíli, kdy Ozvěna pomalu, ale tiše slábla, ztratil sám sebe a jak se zvuk tiše vzdaloval odcházel s ním.
V gramofonu hrklo a deska dohrála. Kouzlo bylo pryč. Ticho objalo pokoj.
"Myslím, že vám dám jeden exemplář sebou, budete ho potřebovat, " porušil to krásné ticho starý muž stojící u gramofonu.
"Já už musím jít," řekl a vstal. Jeho hlas mu připadal najednou strašně cize.
Na chodbě si ani nerozsvítil a co nejtišeji sešel schody, bál se vydat jakýkoli zvuk.
Venku na ulici kolem něj projel noční autobus. Jak projel kaluží, voda skropila chodník před jeho nohami. Byl to tak zvláštní zvuk. Zdálo se mu, že slyšel kapky dopadat na chodník všechny přesně za sebou a každá při dopadu vydala jiný tón. Vše se to slilo v jeden bombastický akord, který provázel zvuk motoru a hlasů v autobuse pomalu umírající v dálce.
Mladý muž přešel ulici. Na prsou svíral gramofonovou desku, těšil se domů a věděl, že všechno už teď bude trochu jiné.
22.3.2009 v Příbrami, městě ozvěn
25 názorů
Mě teda docela mrzí, když sem někdo dá dobrou povídku, a pak ani nenakoukne, co mu kdo píše. Natož aby si třeba opravil gramatické chyby :-) Autorovi by taky trochu mohlo záležet na vlastní tvorbě, ne?
ad zmatek v nominacích - to bych neřešil: nominovat budu co mě napadne, odmítám studovat, jak se kdo přihlašuje... při vyhlášení nominací se to pak dá zkontrolovat naráz, jestli to nejsou jen mrtvý duše
To je fakt, strojařům nic vysvětlovat nemusíš, oni mají daná pravidla a o žádné pochopení jim nejde :)
Tak já ta pravidla ještě přepracuju. Ach jo, proč nejste strojaři. Všechno vám člověk musí vysvětlovat.
Přístup podporující aktivních Písmáky chápu a v důsledku s ním souhlasím. Je sice škoda, když kvůli tomu přijde nějaké lepší dílo - jako tohle - o publicitu, ale z dlouhodobého hlediska má pro server opravdu cenu podporovat Písmáky i na úkor kvalitnějších, ale zároveň "cizejších" textů. Je taky pravda, že by to mělo být někde v propozicích PM zmíněno: že to není ani nejlepší povídka v republice, ani nejlepší povídka na internetu, ale nejlepší povídka od funkčního Písmáka.
Vidíš to moc příkře. Prostě to funguje tak, že někdo nominuje povídku, já požádám o svolení a když ho dostanu, tak povídku nominuju. Že z toho plyne i tato situace si můžeš snadno domyslet. Nic víc v tom nehledej. Když někdo nestihne tento měsíc, tak jistě stihne ten další. Vždyť to není poslední povídka, kterou napsal. Nejde tu o život, abys musel takhle zarputile bojovat o každý detail. Zkus to vidět jednoduše, jako to vidím já:
povídka -> nominace -> schválení -> hlasování
Nehledej v tom prosím kličky a záludnosti. Vždyť je to tak prosté.
To je další věc.
V PM chceme podporovat aktivní autory povídek na Písmáku. PM jsem založil kuliva tomu, že sem chodili publikovat autoři, kteří rozeseli své texty po všech literárních serverech a tady ani nekvákli. PM je tu pro Písmák. Pro mě prostě nemá smysl podporovat sebelepší texty, když tu autor nechce dlouhodobě působit a rozvíjet se a spolupracovat. Ano, povídka může být super, ale k čemu je to zdejším čtenářům a autorům? Chodí sem čtenáři, kteří tu nikdy nebyli registrováni a jenom si čtou své oblíbené autory. Pro mě to je vzpomínka na moje Písmácké dětství, kdy jsme se četli, psali pro sebe a hráli si s literaturou. Písmák je Písmák, není to saspi ani literra, má svou tvář, a tu tvář tvoří autoři, kteří tu jsou, ne ti, kteří tu nejsou. PM je dlouhodobá záležitost, ačkoliv se ti to asi nebude líbit, smyslem není najít každý měsíc zbrusu nové lidi (za každou cenu), naopak je důležité, aby se autor dlouhodobě snažil.
Nominace do Povídky měsíce rozhodně.
(jen proboha udělej korektury, než se sem dostane víc lidí)
Tak avi ještě jednou. Mám tady výhrady, ale v zájmu větší konkurence bych i nominovala.
"Výr se pomalu zvětšoval a zvětšoval..." - alespoň z tohohle výra udělej vír, to si ten text fakt nezaslouží :-)
ale jinak zajímavá povídka.
Květoň Zahájský
30. 04. 2009
Mně se povídka hodně líbí, až mi je líto, že v ní je tolik pravopisných nešvarů - ne že by pravopis byl klíčový, ale tady je to obrovský nesoulad - hluboký obsah, neotřelé obraty, ale až bohémský odpor k dodržování pravidel pravopisu.
Nejsilnější mi přišel začátek, kdy se vynořuje hudba jako maskovaný dravec, který klouže po bytě, otevírá šuplíky, ale dokáže člověka i zbavit motoru a udělat z něj samotáře. Ústřední postavou povídky je hudba, žijící hlavně z živlů vody a vzduchu - běžní lidé, nehledající smysl života (hudby), plují pod hladinou a jsou v nevědomosti relativně spokojení, ale ti odvážlivci, co vyplavou na povrch, jsou prudce smeteni. Buď dostanou strach, nebo pochopí, že jsou bezbranní a bezvýznamní.
Opravdu používáš zajímavý obraty, netradiční metafory. Trochu slabší se mi zdá scéna z hospody - nejvíc mi nesedí, že člověk, který (jak říká) hledá ticho, vůbec do té hospody jde. Ten dialog pak není úplně špatný, ale v kontextu vyznívá hůř než zbytek povídky.
Tip.
No jo no. Asi k tomu nemám ani úplně co říct - líbilo se mi to, myslím, že je to dost dobré. A ano, myslím, že je to nezaslouženě opomíjené čtenářstvem, což je častý msítní nešvar, na druhou stranu si za tu svojí věc člověk musí trochu bojovat - název sice samosebou si ideálně povídá s textem, ale není lákavý. A holc je to o ten fous delší než se běžnému čtenáři líbí - i dyž uznavám, že dýlka příběhu přesně vyhovuje. Nejsilnější mi možná přišel začátek - popis všech těch jemnejch, dobře odkoukanejch a procítěnejch detailů, to bylo až přímo profesionální. Hudba dohráající v bytě, když odchází, pak ty krátký výstižný popisky v hospodě. Pro mě pak přišla snad lehká stagnace v tom dialogu - ty skvělý detaily trochu ustupukou, na řadě je příběh. Byl zajmavej, i nadprůměrnej, snad jsem od něj ale čekal o fous více, nebo něco jinýho - třebas trochu bližší ještě popis toho skladatele, trochu ho zhmotnit, víc načrtnout vztah s tou hlavní postavou - ale uznávám, bylo řečený, že za něj mluví jeho hudba, jen jsem snad čekal přec jen, že promluví o sobě i on. Pak samosebou prolnutí tý hudby s popisem, taky dosti dobré, takže možná mi oproti zbytku přišli slabší jen dialogy, mooožná charaktery postav. Ale možná je to jen dojem, uznávámtu povídku jako nadprůměrnou, snad si jí eště někdo přečte.