Pavučinec

Pavučinec

I.

Vím, že ho nenávidím. Tu jeho navenek dokonalou povahu. Ten jeho bezchybný charakter. Tu schopnost dělat jen to, co je správné..

Stejně tak jako pokaždé vracím se do toho vzorového domova. Pěkný dům na okraji města v nádherné zeleni. Lepší čtvrť. Doma naklizeno, téměř dospělé děti ve škole. Manžel je v práci a já se vracím z noční  služby v nemocnici. Ze zaměstnání, které jsem vždy chtěla dělat. Ale čím déle se starám o všechny ty žaludky a vředy, žlučníky a slinivky, játra  a střeva, tím více vím, že to pro mě začíná být rutina. Ostatně jako vše.

Sundám si pohodlné hnědé mokasíny, pověsím lehké semišové sako na věšák a tichým krokem se vydávám k ledničce. Otevřu dvířka a vyndám ledově vychlazenou láhev vodky. Netrpělivě otočím zátkou a lačně se napiji. Hřejivé teplo se rozlije celým mým tělem. Rychle si ještě dvakrát notně přihnu a odkráčím do koupelny.

Sednu si na okraj vany a otočím pákou na baterii. Zandám špunt a přidám k horké tekoucí vodě pár kapek levandulového oleje. Pomalu se začínám svlékat. Už nahá doběhnu ještě do kuchyně pro další lok tekutiny, která mě zbavuje napětí, jež prostupuje každý den celou mou bytostí. Cestou zpátky se zastavím u zrcadla. Kriticky pohlédnu na své nahé tělo. „Žádná sláva, holka,“ povzdychnu si a pomyslím na touhy, které se odvíjejí v mých myšlenkách, ale nikdy v mé ložnici. Ale také na jeho slova: „No, zdá se, že na ten aerobic už dávno nechodíš, viď, to bys vypadala jinak.“ Hlavou mi bleskne něco, co jsem kdysi slyšela v nějakém filmu a vrylo se do mé paměti -  prý ač tělo stárne, touhy v něm zůstávají stejné.

Ve vaně cítím uvolnění a tolik potřebnou úlevu. Voda je příjemně teplá a voňavá. Chce se mi hrozně spát. Zavírám oči a hlava mi klesá dozadu. Bum! Jako vždy mě ze slastného upadání do spánku probudí rána do hlavy o bleděmodré dlaždičky. Ač s velkou nechutí, vylézám z vany a navlékám se do heboučkého růžového sametového županu.

A znovu do kuchyně. Tentokrát si naliji do skleničky a zapálím k tomu svou oblíbenou davidoffku. Užívám si té volnosti, pocitu být sama doma a nemuset poslouchat to věčné lamentování, co bych měla a neměla. Jen pomyšlení na něho mi nahání husí kůži. Raději si ještě naliju a vykouřím další cigaretu.

Při cestě do postele mám trochu nejistý krok, ale jinak je mi nádherně. Uléhám s pocitem vymytého mozku. Nechci na nic myslet. Chci už jen spát.

„Tati, jdu ven,“ slyším v polospánku naši dceru. „Dobře, ale do osmi budeš doma.“
„Jasně, tati,“ doléhá k mému uchu a pak už slyším jen zaklapnutí domovních dveří. Má drahá polovička dodává, už jen sama pro sebe: „To možná zastihneš maminku ještě střízlivou.“

Jsem už docela vzhůru. Cítím, že potřebuji na záchod, ale představa, že vylezu z azylu ložnice a uvidím jeho, je pro mě příliš děsivá. Zkouším to ještě chvíli vydržet. Slyším, jak vytahuje vysavač a začíná luxovat. V hlavě se vynořují obdivné poznámky mého okolí, jak jsem se dobře vdala. Jak mám dokonalého manžela. Chytrý, vařit umí, o domácnost se postará, peníze vydělá. A ještě je to pěkný chlap. Dvakrát týdně v posilovně, hraje tenis, chodí běhat. A já jsem ta nevděčnice, která si toho neváží. Strčím hlavu pod polštář a snažím se nevnímat jeho přítomnost v bytě. Ale fyziologická potřeba mě vyžene z teplého lůna postele.

„Ahoj, tak už vstáváš? Zase jsi s tou vodkou pěkně zatočila. A kouřila jsi v kuchyni. Kolikrát ti mám říkat, abys kouřila jen na balkoně. Vždyť víš, jak je to nezdravé pro okolí a je to cítit v celém bytě. Vždyť jsi doktorka, měla bys jít příkladem!“

Cítím, jak mi začíná třeštit hlava. Jak nesnáším ten tón jeho hlasu. V již úplně bdělém mozku se objeví  podivná předtucha, že už to nebude dlouho trvat a budu zase žít jako člověk. Nikým neponižována a nekritizována. Jednou se ho zbavím. Sice ještě nevím jak, ale já na to přijdu. Bez odpovědi zalezu na záchod a nejraději bych nevylezla. Ale musím.
„No to je dost, už jsem myslel, že tam strávíš celé odpoledne,“ slyším Petra z kuchyně. Jdu si do koupelny umýt ruce a obléknu se. V kuchyni dojde k nevyhnutelnému střetnutí. „Ty zase vypadáš, jak to chceš takhle dlouho vydržet?“, ptá se mě nad talířem s ohřátými párky. Při pohledu na jídlo se mi zvedá žaludek. „Nech mě být,“ pronesu tichým hlasem. Natočím vodu do konvice a připravím do hrnečku kávu. S uvařenou kávou odkráčím na balkon a zapálím si. Hlavně, ať sem za mnou nejde, pomyslím si. Však si ho dnes užiji dost. Celou noc.

Vykouřím ještě jednu cigaretu a vracím se zpět do bytu. Zrovna vchází starší syn. „Ahoj mami,“ haleká na mě vesele. „Ahoj, Davide, tak jak bylo ve škole?“, ptám se hlasitě.
„Nic moc, znáš to,“ a mrkne na mě. Usměji se a pyšně si ho prohlédnu. Už je vlastně dospělý. Za týden bude maturovat. V kuchyni prohodí pár slov s tátou a s plným talířem se zavírá do svého pokoje.

Sednu si k počítači a čtu článek o novém způsobu léčení žaludečních vředů. Ale nemohu se soustředit. Raději se odeberu do kuchyně a vrhnu se do přípravy třešňové bublaniny.

„Od koho máš třešně?“ ptá se Petr. „Od jedné starší pacientky, dávala mi je s takovou radostí,“ odpovím, „že jsem z nich musela něco vytvořit.“
„No, jen aby ten výtvor stál za tu námahu,“ neodpustí si další ze svých jedovatostí. Ano, vždyť on je ke mně neustále jedovatý!  Myšlenka bloudící mou hlavou na záchodě má již své jméno. Jed. Vždyť jsi vystudovala medicínu, tak tě přece musí něco napadnout!

Vůně čerstvě upečené buchty posypané vanilkovým cukrem provoní celý byt. „Jů, bublanina, teda mami, ty se překonáváš“, uznale pronáší David. „Já tě plácnu, děláš, jako kdybych nikdy nic neupekla!“ zlobím se naoko a plácnu ho utěrkou. „To abys měl sílu na to, co tě čeká příští týden,“ připomenu mu blížící se zkoušku z dospělosti. „To jsem potřeboval slyšet,“ hlesne otráveně a s kusem ještě teplé bublaniny jde zpátky do svého pokoje.

Krátce po osmé je doma i Tereza. „Dáš si bublaninu?“ ptám se. „Takhle pozdě už nic sladkého nejím,“ odpoví s očima v sloup a prohlíží se v chodbě ve velkém zrcadle. „Dám si jen jablko, podívej se, jaké mám špeky,“ vzdychne. Jako obvykle.

Oddaluji společnou noc v ložnici jak jen to jde. Ještě před spaním si dám pár loků ledově chladné vodky a jdu si lehnout. Sotva se přikryji, sápou se na mě studené ruce Petra. Vím, že jde jen o pár minut, tak se nebráním. Bez jediného polibku, bez nějaké přípravy proběhne to, co jiným činí radost. Mně však již spoustu let jen utrpení. Ještě že je tma a nevidí hořké slzy, které stékají po mé tváři. Vždycky je to stejné. Často přemýšlím, kdy se vše tak změnilo. Ovšem vzápětí mi vyvstane v hlavě otázka, zda to vůbec kdy bylo jiné. Zda jsem někdy cítila něco víc, něco, co jsem prožívala ve svých snech.

II.

Další dny se odvíjí stejně, ovšem s nepatrným rozdílem. Každou volnou chvilku studuji v Petrových mykologických publikacích statě o jedovatých houbách. Vždyť aby mykolog zemřel na následky požití jedu, to se přece jen tak nestává. Potřebuji něco ojedinělého, něco, co bude působit naprosto věrohodně. Je to jediný způsob, jak se ctí vyklouznout z toho podivného spojenectví dvou naprosto odlišných lidí. Necítím ani kapičku provinění nad tím, jakými myšlenkami se zaobírám. Naopak. Cítím divokou radost, když objevím zajímavý článek o houbě s až mystickým názvem pavučinec plyšový. Houba, dříve považována za jedlou, podle posledních výzkumů smrtelně jedovatá. Co je ovšem na ní geniálního je to, že její jed působí až za několik dnů až týdnů po požití. A nelze již žádným rozborem zjistit jeho přítomnost v krvi.

„Pojedeš se mnou na houby?“ ptá se jednoho letního sobotního rána Petr. Sbírání hub je jeho velká vášeň. Však je vyhlášeným mykologem v širokém okolí, dokonce napsal o houbách dvě knihy.

 Dříve jsem jezdívala ráda. Už jako malá holka jsem milovala les, vůni dřeva, smůly a zetlelého listí. Běhala jsem po lese a cítila radostné vzrušení vždy, když se v sametovém zeleném mechu objevila hnědá hlavička. Ale několik posledních let s ním na houby moc nejezdím. Necítím se v jeho společnosti v lese volně. Poslouchám i tam zlomyslné poznámky o svém pití, kouření a nemožnosti v posteli. Vždy na to zavede řeč. Dnes ovšem pojedu. Mám k tomu své důvody.

„Ano, jen se obléknu, počkej na mě,“ odpovím a vytahuji ze skříně staré manšestrové kalhoty a kostkovanou košili. A už vyrážíme. V lese chodíme každý sám, ale jsme na dohled. Tentokrát nehledám hnědé kulaťoučké hlavičky. Soustředím svůj zrak na jiný zázrak přírody. Toužebně vyhlížím sametově plstnatý, zprohýbaný, hnědý klobouk pavučince plyšového. Je poměrně vzácné na něho narazit, ale já mám čas. Když nebude dnes, bude příště. Jednou ho najdu.

Musela jsem několikrát vyrazit na houby, než se mi vzrušením rozbušilo srdce při pohledu na něj. Mám ho! Schovám ho na dno košíku a navrch nakupím pěkné podborováky. Nic jiného totiž nesbírám. Ostatní houby přenechávám Petrovi, který je pozná již na dálku.

„Páni, to je pěkná hromádka,“ pochválí nám úlovek z lesa Tereza. Ale to je tak jediné, neboť houby odmítá jíst. „Připravím maso na houbách,“ oznamuji Petrovi, který opět něco mumlá nad úbytkem vodky v lednici.

Naklepu vepřové řízky, opeču je z obou stran na cibulce a nechám je dusit na kamnech. Mezitím podusím i nakrájené houby. V malém kastrůlku i pavučinec. „Uvařím k tomu knedlíky,“ volám na Petra, který sedí v obýváku a zkoumá jednu plodnici, kterou v lese nebyl schopen identifikovat. „Hlavně ať se dají jíst, ať nejsou jako broky jako minule,“ uchechtne se z obýváku. „Bez obav, miláčku,“ pomyslím si, dnes si dám obzvlášť záležet, aby ti chutnalo.“ Nandám na talíř knedlíky a lákavě vonící omáčku. Přidám k ní měkký pavučinec a pěkně rozmíchám. S kouřícím talířem vejdu do obýváku a dám Petrovi jeho lahůdku k televizi. „Hm, dnes to vypadá, že se to dá i jíst,“ prohodí uštěpačně. Jindy bych se začala i dohadovat, ale dnes se jen usměji a popřeji mu dobrou chuť. Ano, dnes je to přesně takové jídlo, které si zasloužíš, pomyslím si.

Nandám příděl jídla i sobě. Ale ještě předtím dám zbylý pavučinec do malé lahvičky a pečlivě uklidím do mrazáku. Na příště.

III.

„Nechápu, kde se ve mně bere pořád tolik vody“, stěžuje si Petr pokaždé, když se vrací ze záchodu. „Tolik toho zase nevypiji,“ přemítá nahlas. Pravdou je, že ho běhání na toaletu obtěžuje poslední dva týdny i v noci. Pije však více než obvykle, toho jsem si nemohla nevšimnout. Nabídnu se, že mu domluvím vyšetření v nemocnici.

  Laboratorní vyšetření krve neprokázalo nic závažného. Ale sono ledvin odhalilo příčinu jeho problémů. Poškození ledvinových kanálků a hrozící selhání ledvin. „Martino, kdybych nevěděl, že tvůj manžel je známý mykolog, myslel bych si, že se snad otrávil houbami. Ale takto si nedovedu příčinu jeho potíží vysvětlit,“ mluví ke mně vážným hlasem kolega z nemocnice. „Budeme ho muset hospitalizovat,“ dodává.

V nemocnici  přišla horší rána. Ledviny selhaly úplně. Petr musel začít chodit na dialýzu. Další vyšetření ukázalo nevratné poškození ledvin, které již neplní svou funkci. Ani jaterní testy nevykazují dobré výsledky. Konzultuji s kolegy v nemocnici Petrův zhoršující se zdravotní stav a příčiny jeho vzniku. Ale důvody jsou stále neznámé. Zřejmě nabourání imunitního systému a vniknutí zákeřné bakterie s krví do ledvin.

„Jediná šance na jeho přežití je transplantace ledvin,“ slyším ortel na lékařském pokoji. „Zkusíme udělat testy nejbližším příbuzným, to znamená i vašim dětem, Martino,“ hovoří ke mně Petrův ošetřující lékař. „Ano, Milane, udělejte pro jeho záchranu vše, co je možné,“ odpovím.

Navštěvuji Petra na jeho pokoji i několikrát denně. Stále přemítá, jak se to mohlo stát. Vždyť žil tak zdravě. Nepil, nekouřil, sportoval. Probírám s ním trpělivě jeho zdravotní stav a necítím žádnou lítost. Kde se ve mně bere ten cynismus?

Doma se snažím usínat i bez vodky, ale je to těžké. Děti zatím nijak netrpí, neznají ještě vážnost situace.

„Martino, máme hotové testy ohledně dárce ledviny. Nejvhodnější je Tereza. Sama však nejlépe víš, že tělo nemusí orgán přijmout a že určité riziko je tu i pro dárce. Nebudu tě nijak ovlivňovat při tvém rozhodnutí,“ řekl mi při poslední rozmluvě Milan. „Dám ti den, aby ses rozhodla, nemůžeme dlouho čekat.“

Doma dětem řeknu, že bohužel ani jeden z nich není vhodným dárcem ledviny. Zdálo se mi to nebo jsem na jejich obličejích opravdu viděla stopy úlevy?

Druhý den Milanovi řeknu, že nepodstoupím riziko s odebráním ledviny své vlastní dcery. Milan odvětí, že to samozřejmě chápe. Ovšem v registru dárců není zatím vhodný orgán pro mého muže. Vím, co to znamená.

Zemřel necelý týden po této rozmluvě. V pitevní zprávě byla příčina úmrtí selhání ledvin nejasné etiologie. V den pohřbu nechám otevřít rakev k poslednímu rozloučení. Přidám mu sebou na cestu na věčnost jednu z jeho knih, ve které zatrhnu místo, kde se popisují příznaky otravy pavučincem plyšovým. „S čím kdo zachází, s tím také schází. Šťastnou cestu, lásko,“ zašeptám u rakve.