Bez srdce

Weev pode mnou uháněla k orgasmu s přesvědčením týden abstinující nymfomanky. Už jsem si zvyknul, jak zbrkle letí za tím svým. Opatrně jsem jí oddaloval finální křeč a vnášel jsem do pohybů pánevní arytmii. Kam se, k sakru, poděla ta naše dřívější synchronizace? Věděl jsem totiž, že já to mám hodně daleko. Držel jsem jí hlavu v dlaních a z blízka sledoval její obličej. Měnila výrazy, snad několikrát do vteřiny a mačkala mě do sebe, tak hluboko, jak to jen šlo. Uvědomil jsem si, že mi znova uteče. Nechtěl jsem jí to pokazit a sesynchronizoval jsem se s jejím odhodláním, udělat si to. Je tak trochu honem honem, jako chlap, napadlo mě.

Když se pode mnou vydýchala ven z nirvány, pomalu jsem ho vytáhnul a hladil ji.
"A co ty?" ptala se s debilním výrazem, který vám pokaždý ta chemická exploze nasadí do dobličeje.
"No, já nic...".
"No, tak jedeme" hodila mi pánví proti břichu, přesvědčená, že já se taky musím udělat abychom si nic nedlužili.
"To je v pohodě, jsem na to zvyklej" myslel jsem obecně, ale vzala si to, dost pravděpodobně, pouze na sebe.
"To je trochu smutný, ne?"
"No jestli to ta kámoška dole ukopne, můžu to zkusit" snažil jsem se frázi zabalit jako vtip, ale znělo to úplně pitomě.
Už jsem jí říkal, že nesnáším sex stylem: "Já už byla, tak se ve mně udělej, nějak to už vydržím".
Tvářila se zklamaně, tak jsem přistoupil na tuhle skoro-onanii a znovu se do ní ponořil. Bylo to přesně jak jsem očekával, unavený, tupý maso. Weev pode mnou skoro ani nezrychlila dech. Dělal jsem všechno pro to, aby se zase chytla a bylo v tom aspoň trochu vášně. Nic! Samozřejmě mi v uších hučelo, jak tohle nesnáším. Na druhou stranu jsem se odhodlal, uspokojit po jejím těle, taky její ego, a když už se rozhodnu, tak to dotáhnu. Pomalu jsem se dostával za hranici, kdy už by se mi nechtělo vracet a ona začínala předvádět svůj hereckej výkon, aby to celý urychlila a nepřirozeně vzdychala. Začínala se mi točit hlava. Moje prohulený plíce pravděpodobně nedávaly mozku dostatek kyslíku. Pořád jsem byl daleko a myslel na to, jak ji to nebaví. Vzpomněl jsem si na Lou, která mě vždycky dokázala vyprovokovat k naprostýmu zatmění mysli, křikem, škrábáním, kousáním, obscénníma hláškama, svým mládím. Měl jsem to rád, miloval jsem jí k zbláznění. Klouzal jsem ve Weev a myslel na Lou, jak uměla dostat mojí věčně přemýšlející hlavu mimo. V duchu jsem se hecoval. Když to na mě přišlo, hladila mě jak malý děcko a líbala na čelo. Pořád jsem se neuvolnil a byl tak trochu v křeči svých myšlenek a vzpomínek. Hladila mě a já jsem hrozně chtěl cítit to, tak jak bych měl, místo toho mi někde v hlavě blikala červená kontrolka a cítil  jsem se zranitelně. Každej je zranitelnej při orgasmu i po něm. Kdybych chtěl někoho zabít, zabil bych ho chvíli po tom, co se udělá. Koukal by jako bezbranný děcko a jen by si tak umřel, s překvapeným výrazem. Byla štastná, Weev se tetelila štěstím, jak se jí to dobře povedlo, ale já jsem věděl, že se to povedlo mě, Lou, mým vzpomínkám. Necítil jsem se vůbec fajn! Stejný obličej, díky kterýmu jsem se udělal, mi připomínal, jak strašně mi bylo, když to všechno hezký končí. Dopíjel jsem právě svůj oblíbenej cocktail všehochutí. Hořko, sladko, slanej guláš v mý přespříliš přemýšlející hlavě.
Zatraceně, já se tý Lou snad nikdy nezbavím. Vždyť, už to je přes rok a pořád se mi vrací do hlavy jako bumerang.
Weev mi dala pusu na spánek, pohladila mě po stehnu a vytrhla mě z myšlenek zpátky do přítomnosti.
"Už pojedu, musím ještě něco udělat doma" v mžiku se oblíkala.
Nastal obligátní chaos v šeru.
"Kde mám podprsenku?"
"Tady!"
"To jsou kalhotky" hi hi hi.
Proboha, to je fraška, obrátil jsem oči vsloup. Naštěstí mě nemohla vidět.
"Dělej, rychle! Jede mi to za 5 minut!" popoháněla mě o chvilku později, když sem hledal klíče, které jsem pohodil na stůl.
"Klidně půjdu sama, v pohodě" snažila se stihnout tramvaj v čas.
"Aaaa, počkej" přehraboval jsem se v bordelu.
"No vidíš, už je mám" zvonil jsem klíčema v dlani a tlačil se ven ze dveří.
"Byl jsem s Petrem ve Futuru, o víkendu a docela jsem se tam zrušil redbullem s vodkou" vyprávěl jsem jí do rychlé chůze, abych překonal postkoitální mlčení.
"Fuj, to je dryják, redbull bych do sebe teda nenalila."
"No jo no, mám to rád, i když tomu říkám umělá hmota" zlehčoval jsem svou náklonnost k naprostému jedu.
"Nemohl jsem potom spát, a čuměl jsem do půl šestý na teleshoping, zoufalost" klesal jsem hloub a hloub do "morální opilecké žumpy", jak by řekl jeden můj sečtělý kamarád-notorik.
"Mě by to nevydrželo srdce" konstatovala věcně.
"No já mám nízkej tlak, tak pohoda, maximálně si ho zvednu k normě" uvědomuju si, že nevydržím dýl jak pár vět, něco nezlehčit.
"Já ho mám právě vysokej, mě by to zabilo, už i kafe se mnou docela dost zacvičí "
"Kafe nepiju zase já, je mi po něm nějak divně, vždycky mi strašně buší srdce, asi sem na něj nějak alergickej nebo co."
"Hm, ty máš i srdce, to je pro mě překvapení" opírá se tvrdě do konverzační marnosti, kterou předvádíme.
Hlavou mi jen bleskne, že na tohle se fakticky nedá reagovat. Naštěstí přijíždí tramvaj a nastává loučení. Loučí se vřeleji než obvykle, já stejně tupě, jako vždycky. Nasadím si sluchátka, mávnu, usměju se, ona se usměje, řidič na to šlápne a je pryč.
Cestou domů mi její afektivní poznámka straší v hlavě a přemýšlím, jestli mám opravdu, takovej chladnej odstup, jak mi naznačila. Chvílema si občas přijdu přesně tak, jak řekla. Bez srdce. Prázdnej! Pravda, ale je, že to mám v hrudníku rozsekaný na sračku. Ona samozřejmě netuší proč, a myslím, že ani nestojí o to, aby znala přesný důvod. A nebo jo? Každopádně to se mnou asi bude ještě boj. Chudák holka. Já pevně doufám, že vydrží. Mám ji totiž, přes všechen strach, docela rád.