Hluboko v nás...

Její jasnozřivé oči

střeží naše kroky

Kráčíme slepě...

Její jemný sluch

naslouchá našim myšlenkám

Zášť a závist...

Její generační paměť

zná téměř vše

Co s tím...

Její prastará mysl

si ví rady

Nežádáme ji...

Její dravá ústa

nás volají

Jsme hluší...

Její krásná duše

nám dává sílu

Neumíme ji použít...

Jen někdy,

když už nemůžeme dál

Doufáme,

že by –

snad?

– mohla být

Chceme,

aby byla!

Sníme

o její pomoci

Ve svých úzkostech

si ji vypláčeme

Ve svých starostech

si ji vymodlíme

Ve svých touhách

si ji vyprosíme

A pak – když nám pomůže...

Proč si ji nevyzpíváme?

Proč ji neoslovíme?

Proč jí neotevřeme svou duši?

Stydíme se přiznat si ji?

Stydíme se jeden před druhým,

že i my ji máme?

Je starší než lidstvo

A my jí zapíráme...

Tma, vlhko, teplo, bezpečí...

Tam někde

hluboko

v nás

bydlí

naše

INTUICE