Dvojníci - 1

Kapitola 1.


„Einer von euch mogelt,“ řekl hauptmann Gawron a šlehl si bičíkem po holínce. Jeden z vás podvádí.
Strýc František klidně ležel a díval se na svůj terč. V jeho desítce byla jedna velká díra. V sousedově také, ale malá. Gawron se dalekohledem podíval na terče, pak na oba střelce s krátkými, světlými vlasy, s širokými rameny v šedivých košilích polní uniformy wehrmachtu.
„Aufstehen!“ zavelel.
Oba vyskočili a zůstali před ním stát v pozoru, své mauserovky u nohy. Kapitán Gawron si prohlížel jejich chlapecké tváře. Pořád si nebyl jistý, kdo je kdo. Mirek měl trochu kulatější tvář.
„Wir werden sehen,“ pověděl. Uvidíme.

Stáli v vypjatým hrudníkem ještě ve chvíli, když jiní dostříleli a odešli do ubytoven. Kapitán Gawron si ťukal bičíkem do dlaně. Kdo ví, kde jej sebral. A k němu černé rukavice z jemné kůže. Na valu za nimi už byly vyměněné terče.
„Bitte schön, noch einmal. Einer nach dem anderen.“ Tak ještě jednou, a jeden po druhém. Každému podal nový zásobník.

Strýc František zvedl pušku. Byla to nová karabina K98k, jen trochu pozměněný model té, kterou měl doma táta, ještě z první světové. Cítil její hladké bukové dřevo na tváři, houpal ji jako dítě. Kdysi dokázal z osmdesáti metrů ustřelit bažantovi hlavičku. Vestoje, na povel kapitána téměř bez míření vystřelil. Gawron se dalekohledem podíval na terč a přikývl. Pod knírkem se mu začal rýsovat úsměv. Bradou ukázal na Mirka: „Stellung!“ Mirek zalehl.

František se díval na hlaveň Mirkovy pušky. Jako by ji chtěl přimět, aby směřovala tam, kam má. A aby se vůbec přestala chvět. Mirek přimhouřil levé oko. Na čele mu naskočila žíla. Tenký proužek potu mu stékal z čela na obočí. Tam zůstal chvíli stát, začal bachratět, vytvořila se velká kapka a hrála všemi barvami. Pak pukla a zalila mu pravé oko.
„Ein Schuss Feuer frei!“ Pal!  zařval Gawron. Mirek sebou cukl - a vypálil.
Gawron se usmíval a řval dál:
„Vier Schuss Feuer frei!“
Dostřílel. Vstal, postavil pušku k noze a vyčkával.
Gawron ukázal na Františka bičíkem a řekl: „Wegtreten!“ Odchod.

Když procházel brankou, než zašel za živoplot a vydal se ke kasárnám, zůstal stát a ohlédl se. Mirek držel svou pušku nad hlavou a dělal dřepy. „Auf, ab, auf, ab,“ odříkával Gawron. Stál rozkročen, a jeho holínky odrážely paprsky zapadajícího slunce.
„Radši běž,“  řekl mu frajtr u branky. František přikývl a odvrátil se.

Cvičili tak už tři měsíce. Když se vraceli do kasáren špinaví a upocení, když dávali do pořádku své zbraně i uniformy, nevynechal Mirek ani jeden večer, aby nepostál u okna a nedíval se do tmy čím dál delších večerů. Kamarádi si přestali Mirka všímat. František se jednou k němu přiblížil a podíval se mu přes rameno. Za plotem, pod mizernou pouliční lampou, se něco pohnulo. Stála tam malá ženská postavička. Se šátkem na hlavě, opřená o hůlčičku. Zvedla paži a zamávala. Mirek ožil, taky malinko zamával, ale jen tak, aby to nikdo z kamarádů neviděl, a postavička se vzdálila.

Teprve když se František vyšplhal na horní lůžko a vlezl pod deku, uslyšel zdola:
„Mama.“ Mirkův táta i starší bratr už stačili padnout.
Když zhasli světla, když už se odevšad ozývalo pravidelné oddychování, přeříkával si svou polskou modlitbičku. Teprve pak dokázal usnout.

Bylo po večeři a Mirek se pořád nevracel. Když se za plotem rozžehla lampa, vyhlédl z okna. Stála tam. Jen co jej zahlédla, zamávala. Bez rozmýšlení zamával zpět. Po chvíli ještě jednou zvedla ruku, otočila se a odcházela přes ulici.

Ve tmě uslyšel kroky. Mirek se vrátil a těžce usedl na židli. František chytil Mirka pod paží a postrčil jej ke sprchám. Při světle měsíce pak seděli vedle sebe na posteli. František rozebral Mirkovu mauserovku, vyčistil ji, namazal, a zase ji poslepu skládal. Podíval se Mirkovi do očí. V každém viděl jeden malý měsíček. Mirek čistil svá bagančata.
„Byla tady,“ řekl František. Mirek přestal leštit a vyčkával.
„Nic nepoznala,“ dodal František.
Mirek se krátce podíval na kamaráda, přikývl, a pak se dal kartáč opět do pohybu.

„Franc?“ ozvalo se ze spodního lůžka.
„Co je?“ odpověděl František, aniž by otevřel oči.
„Jutro wyjeżdżamy,“ řekl tiše Mirek. Zítra odjíždíme.
Podíval se přes okraj postele Mirkovi do tváře.
„Odkud to víš?“ zeptal se.
„Od hauptmana.“
„A on?“
„Jedzie też.”
„Kam?”
„Na zachód.” Na západ.
Strýc František dolehl na polštář.

Ze spodního lůžka se do ticha ozvala polská modlitbička:
„Ojcze nasz, który jesteś w niebiesiech, święć się imię twoje...”
Františkovi se stáhlo hrdlo. A pak zašmátral v paměti, polkl, a přidal se:
„Otče náš, kterýž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé...“
A z hloubi sálu odpověděl ještě jeden hlas:
„Vater unser, der du bist im Himmel, geheiligt werde dein Name...“
Jejich hlasy se mísily pod vysokým stropem jako pod klenbou kostela.
„Amen,“ řekli skoro současně.
A pak už spali.

_________________________________________