Šestnáct /Město/

V Noře dneska budou hrát The AFC, jsou fakt drsní, křičela trochu nahlas do telefonu Brusna, a tak jsme teda šli. O The AFC jsem nic nevěděl, a kromě Brusny o nich asi nevěděl nikdo, takže to jako obvykle skončilo jen u nás dvou. Nikdo by nešel každopádně, protože Město se dusivě převalovalo a v zatáčkách skřípělo tramvajema a všichni jako vždycky seděli doma a zvolna tuhli, vysoušeli se a měnili se na egyptský mrtvoly nalepený na tapety. Tak jsme šli sami a měli i láhev kejrumu v brusnině batůžku, protože slizká paní z bezčasé večerky v malé ulici vedle autoopravny znala naše matky a dávala na dluh, pokud jste snesli proud úlisných narážek a vynucené konverzace o škole a těch bolševickych svinich co tam někde furt sedi.

Někdy jsme se takhle celé hodiny šourali ulicemi cestou ze školy, protože doma tě čekaly jen stále stejné počítačové hry a co bylo ve škole?, a tak se kluci před ještě novotou smrdícími supermarkety hádali o cigára, šoupali v prachu bílýma teniskama, snili o posilovně a každej z nich je každopádně už všechny přefikl nejmíň třikrát.

Okna tramvají tupě hleděla do tváře nehezkým mladým matkám, penzistům a okšiltovaným chlapům jedoucím z ranní šichty, a Brusna snila o životě jinde a jindy a já snil o životě jinde s Brusnou, kterou jsem po letech potkal jako strhanou servírku v brněnské kavárně, kde s vystouplým břichem roznášela vlažné kapučíno.

Tramvaj smrděla a na zastávce s námi vystoupilo pár typů, od pohledu poslední máničky na Moravě, zamířili stejným směrem a já věděl, že hned za dveřma mě Brusna začne seznamovat s někým jako Mára, Špenát nebo Kejbl a budu muset pít bramborový rum a tvářit se, že mi to chutná.

Ale za dveřma se v kouři jen tupě převaloval ten stejný mrtvý oteniskovaný dav jako venku na chodníku a úspěšně v sobě rozkládal ty, kteří ještě nepochopili, že být jiný není možné ve Městě, které tě i s tvou alternativou nechá bez povšimnutí a bez kopance sedět na chodníku, protože samo má svých starostí dost.

Pivo v kelímcích bylo moc studené a říznuté vodou a našimi nedospělými krky teklo bez radosti a bez účinku, pivo jen kvůli pivu a slova kvůli slovům, zatímco na malém pódiu snili svůj metalový sen dva kluci s kytarama a jeden u bicích, jenže každý o dobu jinde a všichni nesnesitelně špatně. To jsou Totální Vakuum, jsou super, sem s nima jednou byla na jedný akci v Olmíku, švitořila Brusna a já mručel a přes nudná letní odpoledne si doma pěstoval svoje bledé bicepsy a uvažoval, který z toho nekonečného zástupu zarostlých kytaristů si šáhl na prsa a komu dovolila víc a proč mně ne a nakonec dodal, no jo, šikovní kluci.

Někdy jsme takhle v Noře sedávali celé hodiny a doufali, že se něco stane, někdo se porve, bude tancovat na baru nebo alespoň zvracet, ale nestalo se nikdy nic, jen občas Pidižvík, malý uhrovatý kluk za barem tence křičel na někoho, kdo mu říkal Pidižvíku, což se stávalo dost často, ale to sranda nebyla a jít jinam nemělo cenu, protože jinde nám nenalili a taky by tam neměli velký starý větrák u stropu, který rozháněl kouř a tak nám nenačichly pytlovité kalhoty a doma nám neokrájeli kapesný.

Malý sál se konečně trochu naplnil a zašuměl a pod světla nakráčeli AFC, americká garážovka na turné po Starém světě a najednou to bylo špatný a zároveň dobrý, protože rachot z hlavy dobře vytloukal tu jinak neodbytnou myšlenku na beznaděj Města tam venku, kde nebylo možné být s někým proti někomu a místo krve nám dali malinovku a vyvrátili totemy, aby se kmeny uchlastaly v rezervacích, a zpěvačka měla černou paruku a malý prsa a ječela a škrtila se šňůrou od mikrofonu, byla divně hezká a mě napadlo, že dneska by to s Brusnou mohlo vyjít.

Stála u baru s vysokým tlustým klukem s řídkými vousy a tvářila se tak, že mi bylo hned jasný o co jí jde. Tohle je Michal, kámoš ze Zlína, taky hrozně ujíždí na AFC, super, ne?, tak si dáme další pivo... a seděli jsme ve třech u zapopeleného stolečku, Brusna byla ještě moc mladá na to aby jen trapně nemlčela, já hrozně chtěl někoho bít jenže jsem nevěděl koho a jak a tak jsem jen vstal a odšoural se těsně k bednám, přebít to všechno kvílením malé Američanky.

Dohráli, ozval se krátký potlesk a hvízdání a místo přídavku všichni začali podezřele rychle vyklízet hospodu. Tlačenice u dveří mě sebrala s sebou a venku všichni stáli a zírali na ohňostroj, který o kus dál spustili při slavnostním otevření nového marketu s pračkami z druhé ruky, tušil jsem, že čekající rodinky se tam právě otočnými dveřmi hrnou obstarat další dluhy, celá to bylo tak blbě neskutečné, rakety barevně prskaly na oranžové noční obloze, a u zdi stála opřená Brusna s kámošem ze Zlína, jazyk v jeho krku a ruku v rozkroku, a mně bylo čerstvých šestnáct a za koncert jsem dal týdenní kapesné a vztekem mi vlhly oči.

Hospoda byla prázdná, tlusťoch v kostkované košili rozmontovával bicí a u baru se o půllitr opírala malá Američanka v černé paruce. Hi, you guys were really cool, zaznělo ze mně zoufale a ona se ke mně s úsměvem otočila. Thanks. I’m Nicky, Milwaukee, Wisconsin, řekla mi po americku. I’m Charlie, from here, you know..., a opilou hlavou mi projely všechny dny které určitě přijdou, plné coly a hranolků a sexu na zadních sedadlech jejího chevroletu tam v Milwaukee, Wisconsin, a Nicky se zatím zase s úsměvem odvrátila a začala zvracet  na pidižvíkův vyleštěný bar.

Doma čekala jen večeře ve vystydlé troubě, dunění starých hodin v setmělé kuchyni a krátká klukovská postel. Ráno byla neděle, vzbudil mě soused, už potřetí za týden sekající trávník před domem, a pak matka zadělávala těsto na bábovku, já jí ucucával rum a myslel na to, co spolu ti dva zrovna dělají v Brusnině velkém prázdném bytě zatímco její rodiče ryjí v hlíně na chatě, a všechno se mi před očima šouralo jako trapný film co nás na ně pravidelně hnali ve škole, aby naši učitelé mohli chvíli umírat i bez nás.

A bylo úterý, seděli jsme v Noře, Pidižvík pucoval bar, já mluvil, Brusna mlčela, pak něco odsekla a přisunula ke mně další pivo, a já chtěl být zlý a tajemný a dospělý a jako vždy to zase nevyšlo, a trapnému filmu dobíhaly titulky.

Dny šly a bolely prázdnotou, s Brusnou jsme se šourali ulicemi a v batůžku byla láhev kejrumu, protože divná paní dávala na dluh, a Brusna snila o životě jinde a jindy a já snil o životě jinde s Brusnou, a naši rodiče snili o tom co z nás vycepujou. Země šla od úspěchu k úspěchu, pytlovité kalhoty vycházely z módy a maturita byla daleko, jenže to bylo k smíchu, když se Město pořád převalovalo ulicemi, na rumištích u tramvajových smyček na jeho okraji se odstřelovaly důlní věže, oteniskované davy čekaly na podporu a ráno vyrážely na ranní šichtu do sídlištních výčepů, naše totemy hnily v olejových lagunách, lidi v tramvajích měli oči jako rtuť, padal jemný déšť šedý jako Město samo, z vlhké omítky starých domů lezly německé nápisy ulic, vosy ze shnilé hrušky, a každý zoufale utíkal a jako v každé noční můře byl zase stažen zpátky a požírán černou věcí beze jména.