Haló, pane!

Haló, pane!

Haló pane!

Co pro vás mohu udělat?

Můžu vás hladit po vlasech,

konejšit vás a říkat vám

spinkej, chlapečku můj malej...

Můžu vás jemně kousat do krku a do ucha

jako kočka, kterou vám táta s mámou pouštěli ráno do pokoje,

aby vás probudili co nejněžněji.

Můžu si s vámi posílat tajná psaníčka;

Podávat vám je za zády

na kouscích linkovaného papíru

o něž oškubu svůj sešit ze čtvrté třídy.

Mohu dělat uraženou šestnáctku

a s předsunutým dolním rtem

si fouknout odspodu do vlasů.

A pak se schovávat za záclonou —

— najdete-li okno,

pod kterým byste na mě chtěl čekat.

Mohu s vámi jít k Metuji

kde se vysvlékneme do posledního kousku odhodlání

a v horkém letním dni vás nechám lechtat mě její chladnou vodou.

A nebo se mohu sama stát řekou,

do níž se jednoho zářivého rána ponoříte.

A potom ještě vánkem,

který vás osuší, až vystoupíte na břeh.

Vánkem, větrem, vichřicí, bouří, krupobitím...

A až vás tohle všechno přestane bavit,

stanu se zas zpátky malou holkou

a nechám si od vás vypravovat pohádky...

Tu o Popelce, tu o Karkulce, tu o Růžence,

tu o ovečkách...

A když ani po té poslední nebudu chtít usnout,

můžete vzít proutek, ohnout mě přes koleno

a ...

I noční košilku můžete vyhrnout —

— jestli mi nějakou oblečete.

Mohu vám růst před očima,

jestli se chcete dívat.

Ale jestli nechcete, budu taky.

A mohu se bát i těšit na to,

jak teď zas vy budete čekat schovaný za záclonou.

A pak se vám smát a nebát se najednou ani trochu,

že ten proutek někdy opravdu dopadne.

A ztrácet se a objevovat

a ztrácet vás a objevovat se(be).

A zmizet, ale nezmizet

a zůstat ale nezůstat...

...a jednou se vrátit zase menší,

abyste mě mohl hladit po vlasech a říkat

Spinkej, maličká...

Haló, pane, proč utíkáte?

Počkejte!

Jsem přece vaše...

Kdo já to vlastně jsem?