Bílý zub

"Tak, pěkně otevři pusu..."
"Aaaa..."
"No, dobře, pro dnešek můžeš jít. I když...Počkej, dejchni na mě ještě."
"Chaaaa"
"Tak jo, běž se koukat na ty svoje kačery..."
To víte, babičky. Ráno vám uvaří nádherně přeslazený čas, natřou chleba pořádnou vrstvou sýra, a pak vás vyšlou do kachlíčkové výrobny na americké úsměvy. Kdepak zuby, to je vizitka člověka. Přece nebudeme chodit s tak oranžovýma zubama jako Vrťálkovic kobyla. No, že jo?

Zuby jsou pořádní výrostci, jen co je pravda. Nejprve mají cosi spolčeného s mlékem, pak na chvíli opět vezmou kramle, aby přivedly svoje starší brášky, kteří se mazlí s naším jazykem až do smrti. Respektive do té doby, než předají štafetu porcelánovým diskobolům nebo umělohmotným klapačkám.
Zuby mají cosi společného s komunisty, nacisty...možná i Mao-ce Tung by si je mohl dát do znaku. Již od mládí v nás totiž vyvolávají pocit, že oni jedině oni nám dávají ten nekonečný prostor pro zhmotněnou svobodu v podobě mluvy, vyjádření názorů a prezentování svých myšlenkových pochodů. Opíráme o ně svůj jazyk a v podivné fyziologické rošádě ze sebe vydáváme řetězce zvuků, kterými se navzájem dorozumíváme. Tedy občas.
Přitom nám nedochází, že pokud máme něco, tak říkajíc lidově na jazyku, vždy nám to narazí na babičkovsky bílé zuby. Svět je příliš velká pavučina, než aby se jimi naše slova mohla proplést., otisknout do objektivity a demonstrovat na posvěceném piedestálu  velkého prozření. Slovo nebylo stvořeno k pravdě, ale ke společnosti. Podobně jako zuby. Jenom je poprskáme kusem naší duše, vnitřního pochodu. Snad proto si tak trochu bereme vážněji, pokud na nás někdo vyplázne jazyk, ukáže modrou jedničku nebo nám plivne pod nohy. Zkrátka, projev, v němž naše bílá ústní cenzura na chvíli usne, okolo sebe rozsévá alespoň zlomek niternosti. Kdo se líbal po francouzsku, jistě ví, o čem mluvím. Rovněž novopečené maminky asi tuší, co mám na mysli. Jejich bezzubá robátka dávají totiž velmi naturalisticky najevo své pocity. Proč? No protože nemají zuby, to je přeci jasné...