rozstřel

Stála tam na druhé straně barikády už dvě hodiny. Za chvíli se setmí a to jsem zvědav, co pak bude dělat, pomyslil jsem si do dlaní. Jdi domů, ještě tě s náma uviděj! řvali jsme na ni. Jdi si k nim! Jdi se s nima vyfotit! To byla ta druhá strana našeho odporu, radikálové, vrhači kamení. Nejraději by ji pověsili za nohy a... Nikdo nechápal o co jí jde. Komu skutečně náleží. Jakou roli hraje její postava v tomto lokálním konfliktu.

Jak jim jednou povolíš, už se jich nikdy nezbavíme. Jan Procházka ví o čem mluví. V 50. letech zastával přesně jejich pozici. Jan, teď už vysvlečený do plavek, vykonal ukázkovou šipku a jeho zpocené tělo zajelo do chlorované vody. A pokud jim nepovolíš, oni si povolí sami. A v tom případě uznej, že mám pravdu. Novotný nereagoval, seděl u bazénu se sklenicí ničeho a pozoroval tu svou starou krůtu, kterak roznáší hostům občerstvení. Takže doporučuju někde povolit, někde vyčkat do sjezdu, kde se snad tyhle věci budou řešit, někde říct -ale s nějakou noblesou v hlase- takhle to pánové nejde. Na obloze ani mrak. Sucho, prach. Ty dny se nedalo dělat nic jiného než spát při otevřeném okně, při otevřených dveřích. Při otevřených žilách, narákosen tím nejdivočejším sedativem.

Nebo smrdět u bazénu v prezidentově vile.

A pořád tam tak stála, snad neschopná učinit jakékoliv rozhodnutí. A když už chtěla přelézt na naši stranu barikády, místo střelby se ozvalo za jejími zády: Už odcházíš? A sama?...Podíval jsem se do průzoru ve tvaru zvonu. Tak pozdravuj tam u vás!