z plískanic
na poli zachumlaná do kabátu
posílám expres dotaz draku
co sílí s větrem nad lesem
a občas v koalici se strašáky
z pšeničných strnišť plaší ptáky
jestli pobral už dost zkušeností
princeznu zda unese
jestli troufl by si
unést úzkost
z krátících se dní
jestli nezalekne se se ptám
v tichu za smrákání
až zůstane s ní sám
ze snů
Dala mi plášť
… ty bez cejchu plaš!
od sebe od dědiny!
beránky
jsou tak jsou jiní
z očí cinkají jim zvonky
svolávají stíny
odcházela když světla ubývalo
jen štěně stulené u nohou mi spalo
na konci světa v ústí vyšlapaných cest
údolím blížil se hluk stáda
jak vlnu na vřetánku měla jsem jej spřádat
a v tenké lince prvně přes lávku převést
jenomže ovce před vodami
řadily se přecházely samy
zůstali jen ti bez znamení
do vysokých trav přikrčeni
čekali
upřeně zírali mi do očí
a já zaslechla jsem melodii
z míst kde pod řasami jim
trvale usídlil se stín
na druhém břehu světla rozžínali
zavřeli ovce do ohrad
a odcházeli byl čas spát
a pro mě jít za zvuky zvonků k horám
před tichem
podle mých pranostik
se na Serváce
na kolejích otevírá ticho
galerie pro utkvělé obrazy
v rohu každého
bys našel stejné jméno
mít šém
hlínu bych
v tvých rukách oživila
kruh by zpíval
a tvary by přerůstaly
do úsměvu
z předčasí
vyprávíš
jak slunce krátí stíny u Uluru
při vzhlédnutí
po stropě ubíhají stopy
potkávacích světel aut
čas před svítáním
hází o zeď minutami
sevřená pod jejich dopadem
se držím blízkosti v tvém hlasu
a mezi chodidly nám leží Zem
z pošty
zapomínám všechny vůně kolem
jako pohlednice došlé z dálky
důvěrně známým písmem podepsané
k večeru vystoupily za polem
obrysy krkonošských hor
ta sněhobílá
před kterou jsem utíkala
se rozvoněla po kyselu
útržky
bezradně řešila jsem vzdálenosti
křičela na tebe že dojdu sama
a prostor k sobě
vymezovala jsem
letem pořád drobnějšího kamení
vzbouzená voda přepadala zpátky do potoka
koupala se ve dvojích rozpacích
Snění pouta nezná
snění
nespoutáš
svévolně
místa i nálady
mění
v něm
bez pout je každý
i ten
kdo
právě není
Neděle večer
v neděli večer se víkend
vlévá do asfaltu cest
právě se z domova
vracím domů
ještě si držím úsměv
už mě pevně svírá stesk
mamince
někdy si oblíkám tvůj kabát
koukám ke hvězdám
a štěkám a vyju
říkala jsi
jednou po mně
neštěkne ani pes
..... když bys věděla!
lákala jsem múzu
bez nápadu v koutku hřiště
tam kde bývá nejvíc klid
při hlídání pískoviště
s tužkou v ruce vábím múzu-
ne a ne se přiblížit
unavená z rad básníkům
po klouzačce si párkrát sjela
pak ale stejně- ze zvyku
líbala malým dětem čela
a šeptala jim do oušek
jak se staví hrady z písku
vzpomínka
nad pole s vysetým ozimem
posílá vítr dopisy drakům
oči si před slunkem cloníme
divíme se pohodlným ptákům
mít křídla poletíme výš
toužení tří neposedů
po létání po nadhledu
po výškách končících vesmírem
pěšky se k domovu vracíme
tím pomaleji čím jsme blíž
...
pomalu projdu stavením
kde vybavím si každý odstín
nátěrů pod tím posledním
rozsvítím tátovu lampu
maminčinou sbírkou zazvoním
naposledy
až nad vesnicí otevřu bránu
tiše přiznám se
že daný slib nesplním
cesta domů
v ozvěnách
strun a dřeva balalajky
vracím se domů
kola se zdraví s každým pražcem
rytmus přechází do srdečního tepání
když poznávám první kopec
břehy řeky
věže města
a tenhle strom…
zrak běží napřed
pěšinou u kolejí
cesta domů
oči uši srdce dokořán
skoro nedýchám
Schůzka s Ikarem
nad úzkým údolím
mě fascinuje káně
letem krouživým
-
tančí
s dalším kolem
nespěchá
ani neotálí
co chtělo lovit
už mi neodhalí
ví že o něm vím
-
sním o létání
o plachtění
stejně mistrným
doteky
i hladina se rozčeří
když se jí dotkne kámen
i probuzená voda
chodí v kruzích
chvíli trvá
nežli najde cestu
ke zklidnění
nostalgická
babička pracovala
já pod stolem do kapsy
jsem schovávala
spadlé štrasové kamínky
jako obyčejně znělo pokojem
A léta běží…
pak v noci dlouho nešlo spát
poprvé hryzalo mě svědomí
…
ozvěny
vycíděný dům vonící
po hřebíčku a skořici
vše jak má být v tenhle čas
jen úklidem rozvířený prach
nejspíš mi sedl do očí
a trochu mě v nich tlačí
když večer
při puštěných koledách
slýchávám zpívat třetí hlasy
které nikdo jiný neslyší
z října
zrak těká po fasádách
na rozích zvolní
a přechází
po oknech klouže
až vtažen otevřeným
zastaví
u dvorku za domem
zdi s břečťanem
studny s vykovanou mříží
v místě kde se kdysi zastavil
i čas
z května
Martine
tři braši chytli tvého koně
a do stáje ho odvádějí
podívej jak jdou
za zády jim rozkvétají sady
a přilétají rorýsi
až ve stání jej opatříš
prosím
důkladně zavři dveře
víš?
jestlipak víš
ty která znáš číst
že mnoha čarám v dlaních
lidí tvého města
na konci vepsán
stejný den?
rozlišíš včas dopad
posledního přesypávaného písku?
a přepisovat se pokusíš?
prší
v břízách se rozšeptal déšť
sílil ke tvému nadšení
a společnému ústupu
.
z pramenů vlasů stéká voda
na dno cesty do potoka
v němž boty promlouvají žabí řečí
a plují rozsypané borůvky
.
před chalupou pod deštníkem
vartuje náš táta synku
ještě si v louce namoč povylezlý šos
schyluje se k vysoušení vodníků
volání z dálky (východní)
když žluva vítala den nad místem
kde sedával pár mandarínských kachen
tobě ulpělo ve vlasech chmýří vrby
z níž trhala sis snítku před cestou
z rudě vykvetlého keře
neslo se kukaččino volání
a branka těžkla v rukou
ten kukaččin hlas
ti stále ještě zní
pod Řípem
jsou i dny kdy na dohled Řípu
pod javory narazíš na nosorožce
až do domu tě proženou
ale když večer vylezou
z rozválených trsů meduňky a máty
jsou zkrotlí
a své misky kaše vylížou dočista
z tišin
pro kurzor vypálený do očí
ostražitost ztrácíš
já štika chycená tvou udicí
pytlačím tvůj čas
z tišin tě vyvádím do peřejí
tátova škola
ve starých neckách na potoce
zkoušela jsem šidit čas
slyšet byl smích
z úst mých dětí
smála jsem se s ním
na hrázi učila synka
zahozenými starostmi
sedmkrát plesknout o hladinu
Jitřní vítr
večer ses ohlásil
po červánku
teď jsi tu
na cestu nekoukáš
včerejší emoce
nejitříš
všechny je za chvíli
rozfoukáš
z července
v noci jsi s Annou
pozavíral okna
z kterých jsme přes den
vyhlíželi úrodu a Vánoce
prý odešel jsi zamračený
Jakube
ráno bude teplo v pokoji
a ptáci ze snů nevyruší
z nedochvilnosti/ pověry
prostranství utichá
i dech
i den
zato oči křičí
pod přístřeškem přebíhají rozkývané stíny
kaluže rostou
z nich vystupují zkrabacené vrásky
a rozostřený nápis
Čelákovice
ze Dvora
na louce pod lesem
jsme poslouchali kukaččiny věštby
a počítali nahlas spolu
už nevěřím čarodějce ve větvích
na stráni dávno sedám sama
přesto počítám
Míše
za kostelem kdosi skupil mraky
snily jsme při pohledu na ně
o křídlech
nikdo by nehádal
že nahoře se čerti brali
až když začali si připíjet...
bez křídel louku jsme přeletěly
na ptačí frekvenci zrychlil se nám dech
zase jsme si snily
o čaji vařícím se v pokoji na kamnech
příbuzná
den se běží schovat do noci
po jeho patách zbývá nad kopci
v mracích rozvířený prach
a ona sotva probuzená
už zase cítí strach
přimknutá k bramborové nati
ještě odpočívá zatím
na hrudi stálou připomínku smrti
na patře včerejšího medu chuť
zná zvláštní kouty noci
a vědomě je míjí
už dávno netěší ji
pro osamění pocit
později usazená za skly
v záplavě lákavého světla
hloupá ještě víc se deptá
poslouchá zvnitřku zjihlé hlasy
než zpátky na pole se vrátí
vnoří se k ránu do ponura
jen sama sebe bude trápit
jak bílá vrána noční můra
hadí
slova jak hadi sluncem líní
linou se ti z úst
přestože každou chvílí
s hlasitostí sílí
přes jazyk pokroucené
myšlenku neunesou
pomalu střízlivíš až k tichosti
a spánku
-
tiše si tiše tiše syčím
jazyk mi pozvolna zas srůstá
jen moje ruka
jako trávou had
až k tobě večer přijdu spát
proplétat vlasy se ti bude
a uloží se v teple
na tvých prsou
ze mlýna
večer si pro klid v duši
uši ucpal darmo sílíš hlas
do noci naprázdno zní
Krabate!
místo něj do tvého mlýna
vešla Eli ta jež všemu rozumí
a mele mele vše
na jemný prach
už haldy jsou ho
jen do pytlů posbírat
o snech
zahřívám a hýčkám hnízdo nadějí
zůstává při tátově jabloni
nad terasou vysbíranou
z maminčina pole
i slunečnici zase sháním
bude čas sypat sýkorám
x22x
vracím se domů-
pod vrstvou myších bobků
úsměv babičky
x23x
„Už jenom kousek!“
Po žebříku šplhají
břečťan a chlapec.
x24x
„…a třetí, čtvrtý...“
zapadající slunce
na oknech vlaku
x21x
Spálený kraj-
odkládám koláč
na cestu.
svítání
s přesností jednoho pražce
vlak nahlas sčítá vzdálenosti
a příčně půlí čas
nalevo leží noc
v ní dům kde ještě všichni spíte
a mně
se cesta prudce stáčí doprava
břečťan
jako břečťan
srůstám s každou zdí
při které se usadím
a nemohu se odtrhnout
těch pout už nic nezbaví mě
kořenů drobných
upnutých v té stěně
pořád zbývá nespočetně
kříšení
po cestách strun drobím
pletýnky ze včerejška
mravencům mezi pražce
pod jejich kroky flažolety
tišší nežli déšť v listí bohyšek
přetečou hráze uší
ve vlnách tepů
naplno rozezvučí se
vrstvení
ke jménům vrytým do kamene
se snažím vybavit si tváře
vracím se domů
jsi ve dveřích
můj chleba a sůl
Lunochod
v časech
kdy ještě v mlází
kličkovaly lunochody
maminka sedávala
na našich bundách
čistila hříbky do košíku
a večer se divila
kde se na polštářích vzalo
tolik jehličí
po kapkách/ z Bozkova
stopy těch několika kapek
jsi zvěčnil
v podobě obrazců na hladině
ostatní zachycuje čas
v přesypu
ze stalaktitů do stalagmitů
opuka
do barevných pruhů polí
místy rozpadá se zeď
opuka postupně se drolí
dál v oranici drobné kousky napoví
odkud je kámen z něhož stojí
okolní zdi a budovy
kdosi vyzdvihl jej do výšky
z níž pomalu se vrací zpět
od pastvin
už od pastvin slyším ji cítím
údolím se řítí
drápy se zarývá kořisti do srdce
vodu zpět do kapek tříští
na skaliska letící
Divoká Orlice
pohádky
míza zastavená trnem mrazu
spí celá říše s ní
i šípky podél tratí
na opadaných větvích pučí sníh
-
botky nezabky si nazuj
zahradu proběhni
až slunce paprskům se ztratí
budou nám lampy ve vyhřátých pokojích
pokojně svítit na pohádky
nezaroste
vstavače kdysi poklepané hůlkou
zase pokvetou
vydám se tvou pěšinou stejně
možná pomaleji než tenkrát dovolily tvoje nohy
dnes už mi zastavení neobrací oči v sloup
večer na půdě rozložím do sít
co jsem nezapomněla
provoní dům
za oknem
táta žehlil
štětcem na opěrné zídce
miluju tě Libunko!!!
ve zdi začíná růst tráva
ta láska přetrvává
ve vybledlé barvě
zazimování
v květináči domů
jsem přinesla léto
- mezi listy
ibišků dracén
se hřeje za sklem
a tiše žasne
nad proměnou
stromů na nudisty
hádám se kvůli němu
s manželem každý den
když květináče přeskakuje…
pak se s tím stavem spokojí
tak ať si teda přezimuje
- v pokoji
jen musím za odměnu
častěji oblékat ty
krátké letní šaty
kruhy
panelák silnice i škola
zdávaly se větší
z téhle cesty
léta vedla domů
na lavičce u hřiště
odhadnutou výšku stromů
odečítám od času
naposled rozbitého kolena
a místo kluků
klubko pocitů se pere
v průsečíku kruhů
s proměnlivým poloměrem
tátovi
s miskou hrachu
o dům zkoumám tvé oblíbené přísloví
odskakuje a padá
většinou do záhonů
třeba z nás ještě něco bude
třeba
z kopců
do času
rozvěšených zvonků už jen pár dní zbývá
s muzikou zpíváš Káčo
pak doma do ticha roční prach rozdýcháš
hlas přejde po notách na půlnoční
se draním peří prý počkáš na Barboru
havíře bezpečně vyvedla z dolů a teď se půjde mýt
až za pár dní chmýří
začne vám zpod rukou lítat
vyjdu ho uvítat s dcerkou ven
pro větvičku z višně
z útržků z bábina povídání
21.1.
Je leden. věta holá
jak zimní pole beze sněhu
Anežka prostovlasá
na skřivana volá
zkouším rozpoznat hlas
v němž hledat se dá zelenání jara
už dlouho tajím dech
a u pusy mi chladne pára
kroky Anežky jež odchází
v břečťanu vítr kapky deště
a večer touhu živí
z rukou si zimu hlínou smýt
sweetání
škobrtám přes pohozená slova
a každou chvílí čekám svítání
v něm v domovině uprostřed
za labyrinty vět
tvé teplo a klid
Proměny
po podlaze třetí lodi běží stín
vzduch zpívající peřím zbloudilého ptáka
umlká na jednom z krovů
od ticha k tichu sem tam krok
vedle zdi kam promítá se svítání
před cestou vzhůru vždycky zastavím
z hloučku nedospalých dole
dnes kdosi křičí neodkladné vzkazy bohu
netuším zda slyší s probouzením strojů
chrám pokaždé se promění a mizí
myšlenkám křídla netrhám
volně se rozvíjí
a některá má sílu vzlétnout
ostatní zatížené slovy
padají hromadí se na zemi
mimo brod
vraceje se po balvanech
rozhlížíš se nad vodou
která se už dávno vzala
oslněný silou proudů
necháš oči odpočinout u břehů
kde překvapeně objevuješ
dříve nezpozorovaná místa
-
a stává se že noha po kameni sklouzne
a ta dávná voda namočí tě od hlavy až k patě
a zebe a hřeje
a hned tak nevysychá
Žárlivá/ z tvé tváře
pod prameny vlasů
kousek níž
dvě rybky
jedna pluje blíž
ta druhá zlehka
utíká
netvař se
že se tě to netýká!
kam zase šilháš
miláčku?
Dneska jsem děsně lhala
a bůh mě asi slyšel,
protože se mi rozbil deštník
a celou cestu domů
mě fackoval vítr a děšť.
Vesmír
dobobtnalo ticho
velký třesk
mikrosvět roztočený
kolem hrnce s fazolemi
varem vytrácí se jed
v přechodu do fáze
kdy začínáme měknout
Zvětrávání
nadšeně vykládáš
a ve mně roste pocit
že vidím stavět
další babylonskou věž
pouštíš se do oslnivých vizí
na chatrných základech
přestávám rozumět chtít
na druhý konec světa
budeš muset sám
z dubna
mezi pupeny vyhledávám květní
toulám se v jejich čase budoucím
a přitom sněženkám už těžknou stvoly
zbrzdit? nejde
i rehkové se namlouvají v letu
Návraty
obsahem lahve
zaplnit místa
přerůstající v bludiště
flaška v tašce čeká
na návrat vymytí
na plnící linku
ustrnutí ve snech
o vratnosti člověka
O štěstí hlavonožců
jsem modrooranžový hlavonožec
pět rukochapadel ovládám z propojených očí
nos ztrácím pod kolohubým úsměvem
uši se nevešly na papír pokračují na stůl
a dcerka se pyšně chlubí
svojí krásnou maminkou
vysypeš slova ze šuplíku
a stopy stínů zmizí
zastoupí je šepot otázek
zbavit se genitivních vazeb!
koho čeho?
vesmír
ve změti bodů naznačená souhvězdí
a snad mléčná dráha
mně a cigaretě vemlouvá počkej
emisní mlhoviny dostanou i tebe
průvodce
vesmírem ve špinavém okně
nádražní haly
x13x
turisté fotí
v dopoledním oparu-
tóny zvonkohry
x16x II.
Přes pavučinu
koukám se do kraje-
Pořád prší!
x18x
Hromada prádla-
při žehlení vyprávím
o cestě na Říp.
guru
tiše skoro šeptem prozradil
že kdesi pod odkazem ... /Google is your fiend
našel řešení
teď v lese stromy objímá
zkouší hackování energie
a z kapsy na prsou
ho nepřestává masírovat zvonění
Mlha
zahalila mě do sebe
smazala cestu
já ji nehledala
jen při pohledu
nad záplavu bílé
zůstaly zčásti opadané
koruny stromů
nikdo neviděl
jak posbírané listí
tryská a padá
pouze kdosi stejně ztracený
mohl slyšet dětský smích
a znáš i cestu prostých pousmání
když někdo strání válí sudy
a slova za ním vlají
jako draci za patami dětí
Snídám smích
Týna snídá,
i nos a oči
pijí z hrnku
mezi loky
posílá plicím vzduch,
mně úsměvy
dnes ráno
nikam nespěcháme,
jenom my
snad
se mi podaří
udržet ten smích
z listopadu
Elito koníčku můj
kde nechala jsi zbytek stáda?
i ty si hledáš cesty které vedou výš?
když mi půjčíš záda
nahoře bezpečně se usadím
ne nepřestanu vzhlížet vzhůru
oči přivykají oslnění
ještě se mhouří ostří zří
i nejjasnější body na temně modrém pozadí
svou září přisvětlují souputníky tvoří souhvězdí
až k nim se jednou připojím
důkladně posvítím si na vás
co se o podobné pokoušíte níž
---
podzim už domaloval
listy jsou na zem popadané
na bílé pláni posledního papíru
už přemrzla i pustochuť
sólo
pod lampou
se třpytí kousky stříbra
živější než rtuť
---
na zítřejší ples
si s hrablem
zkouším kroky tanga
máme sólo
a v záři pouličních reflektorů
se na vlasy snáší
nejkrásnější konfety
krajině
Jako by tobě krajino
nahrnuli k nohám
vzácný dar-
celou horu orné půdy
teď na podzim
pro tvůj klidný spánek
však až se krajino
po zimě probudíš
další kus tebe
se už nezazelená
a starý úvoz i lipová alej
budou kratší
opět se posune město
tebou dál
ke mně blíž
bez nadhledu
vyrvaná z podhoubí
z toho na čem lpím
hledám rovnováhu
v tom zmatku
kolem sebe plácám
šátrám čeho se zachytím
a padám
až se zas postavím
vrostu ještě někam?
v noci
ovečky myšlenek
stěží pochytám
když ohrada je pobořená
rozutíkají se
poplašené vytím
i já se bojím
ty zvuky zaháním
psem Brufenem
to co ve tmě čeká dnes
přežvykuje navštívenku
s otiskem mého jména
řeka slov
když naslouchá řece vět mlčí
učí se v proudu udržet
v tišinách řeči znepozorní
houpe se na vlnách
o svém si sní
pak v náhlé změně
tok dostává spád
skoro se topí
a tolikrát ještě
nepochopí
že stále je nutné
hladinu číst
nepodcenit sílu
klidných míst
kde bez bystření
co skrývá se na dně
nezahlédne
otisky
palačinky!
otisknutý okamžik
tvá zástěra tvé pohyby
smažím a obracím
volám děti
sním
být tím
kdo leze z boudy
běží kopcem dolů
a nechce být tím posledním
u talíře
v dešti
chybějící pláty mědi
nezadrží déšť
skrápí obnažené zdi
postupně podléhají
zchátralé budovy
stíní monstrum
hltící živé prameny
pocit zmaru
a dvě slavná jména
Kyselka a Mattoni
minimalismus
odrazy očí tápou
po dveřích zrcadlových skříní
v pokušení zotvírat
uložené city
objekty vzdušné
až těžko nadechnout
viklan
moje kočka
ještě pořád hřeje záda sousedovi
po letech už ho zase zdravím
poslední
kdo si vzpomíná
na řev cirkulárky před svítáním
na původní barvu naší chalupy
Dušičky
v odlescích svic
které v sobě rozsvěcím
se jako ve stočeném chvojí
přítomné váže s minulým
vzpomínky doléhají
stejně jak kdysi dlaně
nejbližší
na tom rozčíleném náměstí
jsem hledala cestu
na které po pár krocích uslyším svůj krok ulička
vedla slepě zpátky do chvíle
kdy na kočičí hlavy dopadala esa
v dopadu pleskla ozvěna vyhloubila díru
ze zvyku zavřela jsem oči zacpala si uši
pod kroky křupaly mi mléčné zuby
z nich střípky ryly nové symboly do zbytků es
pravost už nikdo nezkoumal
hloučky v dýmu míru každý nafouknutý nad tu svou
pod vlivem všeobecné nálady
nacpala jsem taky vypůjčenou fajfku
ale ty už jsi tu nebyl
rozcestník
nahoře na kopci jsem pochopila
moje cesta směřovala dolů
a ty jsi pokračoval do Ixtlanu
-
soustředím se
stezka má nezřetelné okraje
na každém kroku doufám
v nalezení Člověka
na větvi
za zraky upřenými na zahradu
procitá ze snů o vonícím sadu
prý mraky třešní! plodů révy!
kdeže! sníh! a ten se nejí
sníh! a dosud nepoznaný chlad
peříčka v pozoru stejně nejde spát
už teď mám nemoc nejspíš čapí
i zobák v rytmu kastanět si mlátí
a vole prázdné děsněj chlap!
„když španělského ptáčka lapají
pěkně mu štěbetají zpívají“
pak v těsné dutině se mačká
zatímco lhář si tluče špačka
(až vzadu v koutku tam kde hučí míza)
a zvenčí fučí! kéž by jenom bríza!
s láskou je utrum! dokud bude hlad
po nocích bude se jen špačkovat!
ze snů
obloha otevřela oči
Bůh ví ke komu tak září
zatím co já hledám v snáři
„pootočil se“
„chtěl něco říct“
z pohybujících se úst
jsem nevyčetla nic
pohled se úžil
přecházel k rukám
a pak se ztratil
zmatený z probuzení
těká zpátky
Písmák