Oidar

Prolog

Stála ve sklepě a asi vůbec nebyla kouzelná.

Jelikož už si jí dávno nikdo nevšímal,

dalo by se to překvapení, jež se v ní mohlo skrývat,

ke kouzlu snad aspoň přirovnat.

Oidar

Čelo, nohy, boky,

dveře, rohy, klíč.

Vrznutí — jako by se protáhla;

jako by chtěla promluvit.

Prach, pach, housle,

budík, hodinky, holinky,

klobouk, plášť do deště

a starý přítel až na polici vzadu!

Ano, ten, s nímž sis v mládí tak rád povídal.

Nebo možná jen naslouchal jeho hlasu...

Spí už tu dlouho?

Jak se budí staří přátelé?

Jako princezny — tenkrát — polibkem?

Nebo — jako dnes — rovnou hledat knoflík?

Cvak místo ospalého zívnutí.

Cvak po mnohaletém odpočinku.

A ticho místo zaprskání reporoduktoru;

místo Růženčina prvního vzdechu.

Budiž světlo? budiž slovo? Nejsou baterky?

Tenkrát nebyly

(to proto jsi ho tu nechal spát).

Teď jsou jich plné regály.

Za kolik korun jde pohnout světem o čtyřicet let zpátky?

Cvak — šumění, syčení, chrapot... hlasy, HLASY!

* * *

"Seš tu někdeé?!" zalehlo ti v uchu;

A ty by ses nejradši neozval, ztratil, propadnul,

jen abys mohl být ještě chvíli sám,

se svými vykouzlenými hlasy, ve vlastním světě,

s přáteli i nepřáteli,

smyšlenými, živými nebo neživými;

stačilo otočit knoflíkem...

"Skoč mi pro petrželku!"

"Ale mami, v rádiu zrovna..."

"Pohádka? No tak já si pro ní teda dojdu sama..."

"Dones mi na zahradu motyčku!" zalehlo ti ve druhém;

"Ale babi...," vymlouval ses,

protože jsi zrovna dekódoval důležitou depeši

z Morseovy abecedy.

A v jejím staccatu jsi tušil jediné, cos chtěl zachytit

.../- - -/...

Snad právě teď je to opravdické volání o pomoc;

tolik jsi přece chtěl někoho zachránit

(a teprve pak myslet na slávu; na odměnu).

"No jó, ty můj malý radisto, je tady rýč..."

"Podej mi kleštěéé, mordyjé!"

Jako by si je dědek nemoh` strčit do kapsy, než tam lez`...

"Dědo počkej,

v rádiu zrovna říkali, že budou lidi brzo chodit po Měsíci!"

"Tak to já teda musím počkat —

— jestli tě tam jednou taky nezahlídnu..."

Věřil jsi mu;

to až dnes víš, že tam už se taky nepodíváš,

a že nepočkal.

"Nepůjdeš do krámu?"

To neznělo jako příkaz.

Spíš jako prosba, přání.

"Měď..." Možná dokonce jako hádanka.

Pak ti došlo, že v neděli má být k obědu králík;

A že tátovo měď je kup-rum, a znamená to,

že by taky radši zachraňoval, než

— on to slovo neměl rád —

a že potřebuje odvahu, posilu, útěchu...

"Rádio si vem s sebou, písničky můžeš poslouchat po cestě,"

vystrčil tě za plot, jako by tě odháněl.

Jako by nechtěl, abys viděl,

jak bere jednoho od ostatních z králíkárny.

Jako by nestál o tvé rady —

— kterého ne, a kterého... taky ne

(občas si stěžoval, že jim dáváš jména).

Tak už upaluj, popohnal tě hrubě;

Snad proto, že nechtěl abys poznal,

že tě má rád.

Dal sis rádio do hadrové tašky

a pak ještě do jedné

(aby nenavlhlo, kdyby přišel déšť).

Protože bylo přece tvůj největší poklad, jediný kamarád,

a kamarádi si mají pomáhat a chránit jeden druhého.

To ti říkal on...

A tys tehdy poslouchal, ale neslyšel.

A teď?

Cvak — šumění, syčení, chrapot —

Cvak — šumění, syčení, chrapot —

Cvak — šumění, syčení, chrapot —

Dlouhé, střední, krátké — všechny vlny oněměly.

Taky všichni, jejichž volání tě tehdy tolik obtěžovalo.

Někdo okradl Svět o všechny ty vykouzlené hlasy

a pomoci se nedovoláš; ani morseovkou.

Zítra zase vezmeš hadrovou tašku;

a pak ještě jednu

(aby nenavlhlo, kdyby přišel déšť)

Taky motyku a rýč,

a pod kořeny nejtlustšího stromu, co v zahradě najdeš,

ten poklad zakopeš.

* * *

Stojí ve sklepě a asi vůbec není kouzelná.

Jelikož už si jí ale dávno nikdo nevšímá,

dá se to překvapení, jež se v ní možná skrývá,

ke kouzlu snad ještě přirovnat.