Vzpommínka na Kuchař

Ten den nikdo nevycházel z domu dál než na zahradu, sousedé se občas po chodníku, přes trávník, či přes plot navštívili, ale příbuzní zůstávali na svém. Každý si hlídal svůj klid, kterého bylo po dlouhé době naráz tolik. Nezáleží na tom, jak k tomu došlo, jestli skončila válka, vybuchl černobyl, přišly povodně a nebo jen po dlouhé řadě pracovních dnů přišel státní svátek. V ten nápadně poklidný den jsem se rozhodl navštívit svou rodnou vesnici, abych si připomenul dětství, což ovšem znamenalo nejprve se přesunout autem z okraje Brna na okraj Prahy.

Připadal jsem si v té atmosféře poledního klidu jako kacíř, a popravdě by mne za kacíře každý přísnější kněží musel označit, kdybych mu vyložil své náboženské názory. Vtipné je, že by mne tak mohl označit kněží jakéhokoli náboženství, nejen toho, ke kterému křestem náležím. Každopádně Neděle nebyla, takže ono kacířství je v souvislosti s mým vyprávěním skutečně jen vzdáleným přirovnáním. Právě takováto roztěkanost myšlenek, která mne poslední dobou zachvacuje, vedla mou mysl k čatějšímu vzpomínání a k dalším a dlaším úvahám o minulosti. Zatoužil jsem podívat se do Kuchařských uliček, jsou asi jen čtyři, znovu si vylézt na zídku Kohlíkovic zahrady a dávat při tom úzkostlivý pozor, abych se nepořezal o pivní střepy zapuštěné do jejího hřebenu. Jsou tam? Slza napovídá.

Mohl bych vyjmenovat další příklady - a možná, že by to nebylo od věci, dnes právě jsem uvažoval o takovém směru psaní básní, ve kterém by popis byl povýšen docela až na samotný vrchol hromady. Na chvíli mi připadalo, že zajít v detailnosti popisu až absurdně daleko musí v jedné chvíli otevřít více, než jen realistický obraz popisovaného předmětu. Nefunguje to, sami to můžete vyzkoušet: přílišné množství slov v příliš dlouhém čase zaměstná pozornost natolik, že samotný popisovaný objekt začne pomalu mizet. Po chvíli jsem měl doslova pocit zahlcení se prázdným jazykem, který sebou v puse příliš mlátil, až jej chřtán začal považovat za potravu. Chtěl jsem proto opustit popisovaný okap přikovaný k domu rudou objímkou, ale stačilo odvrátit hlavu a ihned přišly vzpomínky na něj. Stačilo by se v tu chvíli jen zamyslet nad budoucností, nad svým stářím, vnoučaty, a pak si vzpomenout na sebe v pětadvaceti letech u okapu - před deseti vteřinami - abych pocítil nostalgii.

Mohu zkusmo uvést ještě jeden příklad vzpomínky na dětství v Kuchaři. Stavěli jsme bunkry. Nepamatuji si přesně, jestli jsem nějaký sám z větší části postavil, ale jsem si jistý, že jsme s bratrem alespoň v jednom řádili. Měl okno ze čtyř suchých proutků. Deset metrů od něj vedla vodu škarpa.

Bohužel celá tato vzpomínka je natolik éterická, že naprosto netuším, kam se v Kuchaři, či za Kuchařem jít podívat, abych ji, řekněme, ohledal. Přesto jsem tam v ten nezvykle klidný den zajel. Jen jsem si na to chtěl zavzpomínat.