Kapka svědkem

Jednou tak v podvečer v životě, který se zdál být poklidný...

Pod černou oblohou
jako dekou přikrytou
odlesk vzdálený
rychle se míhá.

Zář je však zarudlá
kalí ji strach
když kapka jediná
stéká zas.

Samotná odpadá
od ostří utíká
vzápětí další
z řezu uniká.

Bez tlaku bez dechu
jen tak si bruslí
jednou se sveze
a pak se pustí.

Stopu však zanechá
důkaz jasný
že zúčastnila se
podle vraždy.

S lehkostí svědomí
bez hříchů ulehá
na holou zem
jako ta druhá.

A jejich cesta
po ostří skončila
dotekem svým
rty smočila.

Stopa čerstvá
na kovu usychá
kolem nikdo
ani ta kapka ... nedýchá.

Čepel zářivá
jako poušť osychá
dotyk krve
její chlad rozdmýchá.

Pod temnou oblohou
ostří už nezáří
teplem krve
se nabaží.

---