Pořád a pořád stejná jiná Zahrada

Kdysi dávno jsem napsal báseň - tehdy tichou a plnou vzpomínek na elektrické osvětlení které blikalo v zahradě. Kdysi dávno jsem napsal báseň - tichou a bylo to v zimě. Stromy obalené -ojíněné a šlo se jich dotknout a vypadalo to že se možná vracejí zpět do listů tak jak to má být. Stromy chtěli být listy a sníh je zapadal a padal a vracel se vzhůru protože vločky když padají tak pomalu jak jen dokážou šimrat na nose jsou vlastně zpomalenými stroji. Byla zima a chladivá kamenná podlaha pana faraře ledová kamenná ulice Starého Města jeho fary a jeho slečny jakožto starého zákona která se o něho starala a samozřejmě se s ním nikdy nemilovala i když ta představa --- nad houpajícím se elektrickým světlem nad okem božím - na půdě nebo ve sklepě kde je cítit každá plíseň a každé vyschlé dřevo jež dopadá v prachu na ramena a za zády jsou staré obrazy které se rozpadají pod letitostí Albrechtic že smeteš a v pomalých záblescích slunce skrze trámy umdlévá zpět k zemi když stará mladá slečna táhnoucí ve směru zástupů sedí na panu faráří a rozkoší sténá a za opratěmi jsou slunce a nebo také lidé někdy koně --- je asi správná jak říkávala babička. Byla zima a Staré Město úpělo pod přívaly sněhu možná přestárlé tepny možná jenom umdlévající srdce - letmý pohled kalných očí co na tom - co na tom každý si všimne něčeho jiného - i na smrti. A byla zima a už ani nevím kolik mi bylo - temná chodba fary byla ledovější než vítr venku. Vcházel jsem do dveří a hledal pana faráře abysme si mohli potřást rukama. Protože on měl ten nejsilnější stisk na světě. Je to tak! Važně víc než kdejaká baba jaga nebo vodník! Asi od toho jak do něho komunisté kopali a snažili se mu vyrazit zuby - myslím že si mysleli že je to zlato nebo pravda nebo otázka pravdy sám už nevím. Zcela jasně si pamatuju ten stisk. Ta hrubost rukou v kterých šlo zahlédnout hudbu novosvětskou a též kouř cigaret a upřený pohled také práci která smekne člověkem nastranou pokud před ní nepoklekne a nepokloní se a nedojme se. Pamatuji si na ten stisk který svíral knihu a dokázal se proměnit v kapající vosk - ano ten který je všude na zemi v kostele a lidé po něm šlapou - snad je to měsíc po kterém lze lehce našlapovat a nohama v prachu a do kráterů a moří plných nářků možná i odpuštění. Měl stisk a už nedokázal zatnout - jenom urputná snaha v očích a hraná bolest rukou: "Teda pane faráři vy máte pořád stisk!" Nakonec tedy ten stisk dokázal být stejně ledový jako zdi fary a stejně teplý jako rozněžněná slečna usmívající se a nalévající do skleniček vaječný koňak. Byla zima a tentokrát byl zmrzlý a jenom pomalu u roztopených kamen tekl do skleničky. Jako ten vosk. Jako hučící kamna.

A pak se chlastalo a nadávalo a chlastalo a bůh zrovna nebyl doma. Nechtěl pohlížet na ticho v obrazech které jenom němým pohledem čekali až vše půjde spát. Chlastalo se a ja obcházel všechny ty obrazy a prohlížel si je. Byla v nich magie a utrpení. Později jsem pochopil že to bylo pouze utrpení. Ovšem před jedním obrazem jsem se vždy zastavoval. Byl to Jonáš pojídající velrybu. V jeho útrobách plavala a okusovala žebra z vnitřní strany. Jonáše to samozřejmě velmi lechtalo a proto se tak často smál. Jonáš a útroby velryby. Koukal jsem na ten obraz a smál se s ním a z kuchyně na mě dopadalo světlo z vaječného koňaku - svítilo a svítilo a lechtalo. Pak tma. Možná pod velkou duchnou promítaly se mi obrazy svaté neděle - svatého příjmání - klečely jsme s bráchou na kolenou a modlili se. Nevěřili jsme jenom jsme to chtěli zkusit možná i udělat radost panu faráři. Vím že mě studily kolena a bylo to příjemné protože za okny padal sníh a zahrada si chtěla zakřičet: "Ouuuu tady jsem! a kde jste vy? mé milé zahrady?" Křičela ale nemohla se dovolat a tak zmlkla a nechala se zapadat sněhem. Pak jsem na ní zapomněl a nechal ji být ať si zarůstá a zapadá - snad jen - skutečně jsem potkal svého prvního schizofrenika. Žil a už není ale myslím že už s klidným svědomím si mohu říct - "dokážu ti zamávat a nebrat to vážně."

To podání ruky Staré Město po jeho kostelech se trmácíme a hledáme hospic kde leží pan Farář a slečna a už se spolu nemazlí Vlastně o sobě už neví je to jenom kousek světa taková malá vzpomínka která se ztratí a neprohodí ani nashledanou prostě přestane být a ten svět s ní. Ale pamatuji si co mi slečna řekla: Víš muži jsou zarostlí a mají pustou duši vysvlečenou dokořán." Prostě jenom kousek znebe. Naposled jsem viděl pana Faráře - ležel na své posteli z které se občas pomočil a museli mu utírat pokálenou prdel. Možná žil a za očima tam za tím pohledem se odehrávalo všechno to co si dovolím napsat a i to co si vymyslím. Seděli jsme u něj - asi nás nevnímal. Pamatuji si že za okny padal sníh - byla zima a tohle byla jeho poslední modlitba. Kdysi dávno jsem napsal báseň o zahradě. O zahradě pana faráře kde jsem se procházel v labirintu své. Ovšem lhal jsem. Žádná zahrada nikdy neexistovala. Pouze ten stisk a zahrada uvnitř v mé hlavě. Ostatně každý jsme si svou zahradou tak co na tom. Podal mi ruku a snažil se zatnout a zahlédnout - snažil mi naposledy zmačknout ruku jako chlap jako ten ideál kterým někdy někde byl a já předstíral a všiml si radosti v jeho očích a já předstíral.