"VOLEBNÍ"

     Bylo po poledni a já jsem jako jindy odcházela od mámy. Navštěvuji ji denně mimo víkend, kdy odjíždím na chalupu, abych jí posloužila. Je nemocná a některé úkony už sama nezvládá.

     V ten den bylo hezky, ale velké vedro, které mi nedělá dobře. Jela jsem tedy trolejbusem a vystoupila na náměstí, abych si poseděla u fontánky ve stínu stromů a přitom byla mezi lidmi. Navíc se tam konal volební míting jisté naší politické strany, takže náměstí bylo plné lidí, stánků s propagačními materiály, stála tam i obligátní nafukovací věž pro skotačení dětí a stánky s občerstvením. Poslouchala jsem spíše zurčení vody ve fontáně, než proslovy, které se linuly z podia. Dostala jsem žízeň a tak jsem si zašla ke stánku s občerstvením pro malé pivo. Dnes bylo za pouhých 5,- Kč, což mě potěšilo. Jako důchodce s penzí pod 6 tisíc, vítám snížení ceny u čehokoli.

     Vystála jsem řadu a koupila si malé pití u mladé, krásné, prsaté, skoro nahé hostesky. Jiná, mladá, krásná a prsatá hosteska prodávala na protější straně grilované klobásy s houskou. Také za pouhou pětikorunu a tak jsem neodolala a zašla i do řady u tohoto stánku. Přede mnou stál starší člověk. Přestože bylo vedro, byl oblečen docela teple, na hlavě naraženou čepici, na zádech ruksak. V tom horku dost zaváněl, bylo jasné, že je to člověk, který žije na ulici. Vystáli jsme tedy řadu na klobásu a onen muž se zeptal krásné, mladé, prsaté a skoro nahé hostesky, kolik stojí jedna porce. "Pět korun", říká ta slečna. Muž na to nic neříkal a jen toužebně hleděl na grilované klobásy. Po chvíli z něj vypadlo"tak, děkuji" a vybočil z řady, aniž by si cokoli koupil. Bylo mi jasné, zrovna tak, jako té slečně, že nemá ani těch pět korun na to, aby si jídlo koupil. Bylo mi úplně nanic z toho s jakým arogantním výrazem ta slečna čekala, jak se ten ubožák zachová. Nechápu, proč mu tu klobásu nedala zadarmo!? Bylo jisté, že by peníze za tu jedinou porci nikomu nechyběly. Vedle stánku byl stolek u něhož seděli ti, kteří roznášeli propagační materiály. Cpali se klobásami, zapíjeli je pivem a bylo jasné, že je také neplatili. Koupila jsem tedy dvě porce a rozhlížela se po onom muži, abych mu jídlo dala. Bohužel, už jsem ho v tom davu lidí nemohla najít.

     Stála jsem bezradně uprostřed náměstí, v rukou jídlo a pití .Cítila jsem se úplně hnusně!
Úplně mě přešla chuť. Kdybych nebyla vychovávána k tomu, že se jídlem nesmí plýtvat, asi bych to všechno hodila do koše. Takto jsem si šla sednout opět na své místo u fontány a na silu a na moc, jak se u nás říká, jsem to do sebe nasoukala. Možná by mi to tak nevadilo, kdyby ten člověk byl opilý, ale u něho bylo evidentní, že má hlad a touží jen po jídle.

     Dodnes na tu situaci nemohu zapomenout. Musela jsem se z toho vypsat. Snad mi bude lépe. Stejně ale nepochopím, proč se lidé k sobě dnes tak chovají. Vždyť nikdo z nás neví jaká neřešitelná situace ho donutí k tomu, že bude potřebovat pomoc jiných.