Malá mořská víla

Stela byla prostitutka. Nevadilo jí to. Stála v potemnělé zakouřené místnosti a dívala se na Marka. Měl nakrčený čelo, vlasy mu padaly do očí a soustředil se na svoje karty. Občas mrkl na Stelu a naklopil do sebe ferneta. Ostatní hráči u stolu občas pronesli ňákou pokrovou hlášku, jinak neříkali nic. Kouřili a pili kafe, někteří se na Stelu semtam podívali, ale nikdo se neusmál. Stála tam jako nějaká věc, jako něco, co zavazí, a občas někdo zkontroluje, jestli to tam zavazí ještě pořád, nebo už se to ztratilo. Přála si aby už byl konec, zároveň ale věděla co přijde.
Všichni složili karty na stůl. Konec hry.
"Kotě, je mi líto, prohrál jsem tě." Houkl Marek směrem ke Stele, a nejistě se usmál. "Budeš muset jít tady s Kačerem."
Kačer se zazubil. Byl to tlustej týpek, věčně spocenej. Živil se tím, že kradl dráty. Prodával je do sběrných surovin, a co vydělal, to prochlastal. Chodil kolíbavým krokem, protože měl jednu nohu kratší, a proto se mu říkalo Kačer.
Stela dokouřila cigaretu, hodila ji na zem a zašlápla ji. Trochu víc přitlačila, rozdrtila ji špičkou boty. Měla vztek.
Kačer vstal ze židle. "Do piče, to sem měl dneska ale kliku, se z toho asi poseru." Podíval se na Marka. "Kurva mladej, škoda žes nevsadil ňáký chechtáky. I když todle taky není špatný." Sjel Stelu chlípným pohledem.
Jasně, že Stela mohla udělat něco rozumnýho. Mohla se například sebrat a odejít. Ale byla vytočená. Marek se k ní nechoval hezky, vlastně v poslední době to byla dost bída. Měla ho ráda, chtěla aby si jí vážil. Jenomže on se k ní pořád choval jako ke kurvě. Strašně ji to sralo.
Kačer se dokolíbal ke Stele. "Tak dem, prcino, ne?" Teatrálně jí nabídl rámě. Stela se podívala na Marka. Seděl, díval se na ni, ale neřekl nic. Rozhodla se, že mu ublíží. Pak si budou kvit. Zavěsila se do Kačera a odešla s ním.

Když ráno otevřela oči, chtěla je zase rychle zavřít a nebýt. Ležela v tmavým pokoji, vedle ožralýho prasete. Kačer chrápal a smrděl chlastem. Jeho hnusný zpuchlý tělo nebylo ničím zakrytý. Stela si vybavila útržky včerejšího sexu. Moc si z toho nepamatovala. Časem se zdokonalila v mazání paměti. Vždycky když to s někým dělala, poslala svoje vědomí někam daleko. Aby nevědělo. Odcvakla ho jako patentku. Její tělo pak všechno dělalo automaticky. Jenom s Markem to bylo jiný. Kdoví proč. Nikdy se nechtěla zamilovat. Říkala si, že láska je na hovno. Že de stejně všem jenom o sex. Láska je hloupá, a milovat můžou jedině slaboši, co se potřebujou na někoho pověsit. Myslela si to tak donedávna. A bylo jí tak dobře. A pak musel přijít Marek a rozházet jí celej život. Kurva sakra. Kdyby nikdy nikdo žádnou lásku nevymyslel, necítila by se teď tak mizerně. Posadila se na posteli. Nohou přitom skopla flašku, která stála na zemi. Oblíkla se, zapálila si cigaretu, vlasy stáhla do culíku a vytáhla z kabelky mobil. Byla na něm zpráva od Marka: "Nedelej to." Stela si povzdychla. Trochu pozdě.

Hned od Kačera zamířila do hospody. Potřebovala kafe, nutně. Objednala si preso a zapálila si cigaretu. Měla čím dál horší pocit. Nevěděla, jestli je naštvaná na sebe nebo na Marka, nebo na koho vlastně. Proč s ním sakra včera vůbec někam chodila. Měla být v práci. Všechno by pak bylo v pořádku. Posranej den. Přemýšlela, jestli ten blbej pocit zaplaší, když si koupí nový boty. Mohla by to zkusit. Zapípal jí mobil. Zpráva od Marka: "Sukala si s ním?"
Bez přemýšlení odpověděla: "Ne." Možná tím ještě něco zachrání. Kdo nelže, je blbec.
Sotva to odeslala, telefon zvonil. Vzala to.
"Proč mi do prdele lžeš?" Ozvalo se místo pozdravu.
"Já nelžu." Řekla Stela suše, ale už jí bylo jasný, že to nezachrání, že je to zkrátka v prdeli.
"Teď sem mluvil s Kačerem." Vypálil Marek vztekle.
"No a co, do prdele? Poslals mě tam."
"Ježiši, Stelo. To by mě fakt nenapadlo, že to uděláš."
"Chtěls to." Obhajovala se.
"Seš snad na klíček? Máš vlastní rozum, ne? Nebo ne?"
"Ne." Odsekla.
"Jaks to mohla udělat? Su z toho úplně v hajzlu. Celou noc sem nespal." Ozvalo se vyčítavě.
"Tys nespal?" Vztekem se napnula jak struna. "A co sem dělala já?"
"Ty vole, tak to nechcu vědět." Chvilku bylo ticho. "Kurvíš se a ještě mi lžeš."
"Že se kurvím víš od začátku."
"Ale tohle je přece něco jinýho. To je.... to je prostě podraz."
Pinkl donesl kafe. Stela típla telefon. Tohle nikam nevedlo. Chtěla si zachovat chladnou hlavu a vyřešit to pak. Někdy. Až to vyšumí.

Týden přespávala u Lindy. Znaly se z práce. Linda byla trhlá, o něco starší než Stela. Bylo jí 34 a na svůj věk vypadala strašně vyžile. Bydlela se svou prašivou kočkou a všude v bytě měla hedvábný šátky. Byly na zemi, byly hozený přes křesla, byly rozprostřený na stole, visely na zdech.
Jednou odpoledne Stelu probudila kočka prašivka. Skočila jí do obličeje. Stela se lekla, kočku odhodila a uvědomila si, že takhle to dál nejde. Že se svým životem musí něco udělat, dát všechny věci do pořádku, a pokud možno zbavit se Lindy, šátkovýho bytu a té hrozné kočky. Nejdřív si musí vyzvednout svoje věci. Pak může přemýšlet, co dál. Bylo to už týden co s Markem mluvila naposled. Strašně jí chyběl. Připadala si, že je sama na celým světě, že i kdyby byla v sebevětším davu, pořád bude osamělá. Vůbec se jí nelíbil pocit, že má někoho ráda. Bylo to tak svazující. Oblíkla se a vydala se do Markovýho bytu.
Byl doma. "Ahoj." Řekl rozpačitě když Stela vešla do obyváku. Opřel se o futra a pozoroval ji.
"Ahoj." Pípla. "Přišla jsem si pro věci."
"Chceš jít pryč?" Zeptal se.
Trhla ramenama. Doufala, že se něco stane, že ji zastaví. Omluví se, prostě něco.
"Bydlím teď u Lindy." Řekla nakonec.
"Zlato..." Řekl potichu. "...nevím co na to říct. Možná to tak bude lepší. Nedokážu ti to teď ňák odpustit. Chtěl bych, ale nejde to."
"Jo, v pohodě." Pokývala hlavou a vytáhla ze skříně sportovní tašku. Hodila tam trička. Pak se v ní něco zlomilo. Podívala se na něho. "Víš co? Není to v pohodě. Ty mi nemáš co odpouštět. Neudělala sem nic strašnýho."
"Lhala jsi mi!" Zvýšil hlas.
"Ježiš, lhala.... seš jak malý děcko. Blá blá blá, lhát se nemá." Rozhodila rukama. "Každej lže."
"Já ne. Já sem ti nikdy nelhal."
"Jo. Nelhal, nikdy si mě nepodváděl, nikdy si mě neprohrál v kartách a nad hlavou máš svatozář. Ach, ať z toho neoslepnu!" Dala si dramaticky ruce před oči.
"Né, nikdy sem tě nepodvedl. A nelhal sem ti. Víš proč? Protože tě miluju. Proto, do prdele, nedělám takový věci."
"Do té situace si mě dostal ty. Bylo by dobrý se omluvit." Trvala si na svým.
"Cože?" Udělal pár kroků k oknu, pak se vrátil zpátky a opřel se o dveře. "Ty seš neuvěřitelná."
"Chováš se ke mně hnusně, prohráls mě v kartách. Co chceš abych jako dělala? Mám se ti omlouvat?"
"Mě ale fakt nenapadlo, že s ním pudeš." Podíval se do země. "Měl sem tě fakt rád. I přes to všechno, že seš.... že... nebylo to lehký. Ale měl sem tě rád, do hajzlu."
Stela dobalila tašku. "Je mi jedno co tady meleš, já na tebe kašlu. Najdu si někoho jinýho, kdo nebude takovej sráč." Práskla za sebou dveřma a až pak ji ty slova zabolely.

Seděla v práci, na baru. Na baru v bordelu. Popíjela long drink, kterej vůbec ale nebyl dlouhej. Vysrkla ho za pár minut a objednala si další. Bylo jí do breku. Samota se v ní rozprostírala a žrala ji zevnitř, jako rez. Možná že rezivěla z long drinků. Kdoví. Dívala se na inzeráty bytů k pronájmu. Ale nechtělo se jí nic řešit. Chtěla zpátky za Markem. Celých deset dní se jí neozval. Copak mu vůbec nechyběla? Byli spolu přes rok, každej den. Bydleli spolu. Měl ji přece rád. Tak do prdele... to mu vážně nechybí? Chtěla s ním mluvit, hrozně mu chtěla říct, jak ho má ráda, a že jí schází. Ale byla na to moc hrdá. A tak se nechala užírat tou rzí. Říkala si, že až zreziví celá, nikdo to ani nepozná. Pak zase bude ten stejnej robot, co dřív. A nikdy už nikoho nebude mít ráda, protože to je pěkně na hovno. Chtěla mít ráda akorát sebe, což ale teď nešlo, když měla za hrudníkem ten temnej hnus, nicotu. Vyhodila ze sklinky brčko a exnula drink.
Na vedlejší barovou stoličku si přisedl zákazník. "Co vy tady, slečno, tak sama?"
Ach bože, pomyslela si Stela. Kdyby aspoň ti chlapi vymysleli ňákou originální větu.

Další večer už to bylo neúnosný. Mučily ji myšlenky na Marka. Přece mu musí chybět. Musí. Tak co se sakra stalo? Rozhodla se, že ňákou hrdost hodí za hlavu. Vykašle se na to. Protože jak se zdá, už nemá co ztratit. Rozhodla se jednat. Koupila víno a vydala se za Markem, vyzbrojená tím nejlepším spodním prádlem. Jestli tohle nezabere, je všechno v prdeli. Jak se blížila k jeho domu, byla si jistá že to klapne. Pak všechno bude jako dřív. Zase budou spolu. Přestěhuje se zpátky. Nerada si to připouštěla, ale potřebovala ho.
I když měla klíče od bytu, zazvonila. Přišel otevřít. Byl překvapenej, že ji vidí, ale zároveň byl rád. Stelu to povzbudilo. Spadla z ní tréma.
Sedli si v obýváku na sedačku, každej na jednu stranu. Stela zaběhla pro otvírák a dvě skleničky. Pak se vrátila a nalila víno. Znovu si sedla na svou stranu sedačky. Nechtěla nic uspěchat.
"Nečekal sem, že tě ještě někdy uvidím." Řekl s úsměvem.
"Vlastně...sem šla tak náhodou kolem." Zasmála se.
"To je dobře, že ses stavila." Podíval se na ni. "Žes donesla to víno, nemám tady už žádnej chlast."
Zasmála se. "Jak se máš?"
"Jo, de to. Koupil sem si teď novej stůl do kuchyně, příští týden ho přivezou."
"To je dobře." Řekla. Přistěhuje se zpátky a u novýho stolu budou spolu večeřet.
"Jak to de v práci?" Zeptal se.
"Jo, normálka. Chlapi otravní jako dycky, znáš to." Ušklíbla se.
"Nemáš to lehký." Přikývl a napil se vína.
"Zlobíš se na mě ještě?" Šla přímo na věc.
"Ne." Podíval se do země. "Proč bych se měl zlobit?"
"Protožes byl nasranej."
"Jo, ale... netrap se tím. Prostě se stalo." Znovu se nejistě usmál.
"Pořád na tebe myslím." Řekla. Byla ráda, jak se celá situace vyvíjí, bude to v pohodě. "Chybíš mi. Chtěla bych, aby to bylo jako dřív."
Zhluboka se nadechl. "Já bych taky chtěl, aby to bylo jako dřív, ale nejde to."
Stelu to vyvedlo z rovnováhy. Napila se vína a znovu si dolila. "Cože? Jak to myslíš?" Řekla nervózně.
Zapálil si cigaretu. Podíval se jí do očí. "Někoho sem potkal. Sem teď šťastnej. Vytáhla mě z nejhoršího. Zamiloval sem se."
Stela cítila, jak se jí luxusní prádýlko rozpadlo na prach. Celá ztěžkla. Nicota najednou vážila tunu. "Co-cože? Děláš si prdel?"
Díval se na ni a neříkal nic. Šrotovalo jí to v hlavě. Určitě si dělá srandu, tohle není možný, je to ňákej jeho blbej vtip. Vždyť ji přece miluje, potřebuje ji. Nebo ne?
"Promiň. Stalo se to tak nějak rychle... ale vím, že takle budu šťastnej." Řekl potichu.
"Cože?" Opakovala Stela.
"Má mě ráda." Znovu se hluboce nadechl.
"Cože?" Zopakovala Stela. Pak se trochu vzpamatovala. "Já tě mám ráda, já sem se přišla za tebou vrátit. Mě potřebuješ. Já sem pro tebe to nejlepší." Narůstala v ní panika. Bála se, že bude hysterická.
"Stelo, proboha, já nechci žádný scény."
"Co..cože?" Neměla slov. Celý svět se jí smrskl na co-cože. Nechápala to. To přece nejde.
"Za dva dny se ke mně nastěhuje. Proto sem koupil nový stůl. Vybírali sme ho spolu."
"Ale... ale já tě miluju." Vysoukala ze sebe.
"Já tě mám rád, pořád, ale nedokážu tě už milovat, za to cos mi udělala."
"Proboha, jak udělala? Co sem udělala?" Zapálila si cigaretu. Klepala se jí ruka.
"Lhala jsi mi. Já to prostě nesnesu."
"Co...? Našel sis někoho jinýho protože sem ti lhala? Děláš si prdel? Děláš si prdel, že jo. Nikoho nemáš, jenom mě zkoušíš."
"Myslím to vážně. Už to nejde vrátit, nezlob se."
"Cože? To jako že je mezi náma konec?" Nečekala na odpověď. "Kdo to je?"
"Neznáš ji. Potkali sme se v baru."
"Potkali ste se v baru a hned se k tobě stěhuje? Seš blbej?"
"Tomu ty nerozumíš. Je mi fakt mizerně, ale nemůžu s tím nic dělat, chci být s ní." Dolil si víno a napil se. "Mrzí mě to. Můžeme být kamarádi. Kdybys cokoliv potřebovala-"
"Ježiši, nic horšího už jsi říct nemohl. Na ňáký kamarádství ti seru." Cítila jak se jí derou slzy do očí. Vstala a rychle vyběhla ze dveří. Pak ven, na ulici. Přála si nechat všechnu bolest za dveřma toho bytu. Jenomže to nešlo. Nikdy jí na nikom tak moc nezáleželo. Nikdy nikoho nemilovala. A když už nakonec jo, dopadlo to takhle. Už nikdy víc. Zůstane zrezivělá a nebude už nikdy cítit žádnej smutek. Nikdy. Chtěla odepnout vědomí, jako patentku, chtěla nebýt, odpoutat se od toho všeho. Ale tentokrát to prostě nešlo. Bolest byla moc velká.

Ta příšerná bolest nepřestala ani za dva dny, ani za týden. Bylo to čím dál horší. Samota, bolest a rezavý srdce. Nic víc neměla. V noci nemohla spat. Převracela tu situaci ze všech stran. Myslela na něho. A na ni. Chtěla mu volat. Pak radši rozbila telefon.

Jednou v noci se ta nicota za žebrama rozrostla natolik, že to Stelu zvedlo z postele. Oblíkla se a vydala se k jeho bytu. Pořád ještě měla klíč. Potichu odemčela. V bytě bylo dost světla z ulice. Pohybovala se jistě. Došla až do ložnice. Leželi tam v objetí. Byl to pro ni hroznej pohled. Takhle tam měla být ona. Vytáhla z kabelky nůž. Stála nad nima jak malá mořská víla. Bála se, že se někdo z nich probudí. Přemýšlela, koho bodne dřív. Dívala se dlouze na ni. Byla tak mladá. Potkali se v baru. Kdoví co měla všechno za sebou. Kdoví proč s ním je. Třeba se prostě chytla prvního chlapa kterej ji chtěl. Třeba... třeba ho vůbec ani nechce. Asi by nebylo fér ji zabít. Možná že za to všechno vůbec nemůže. Marek lehce oddychoval, tvář měl zabořenou do jejích vlasů. Dívala se na jeho krásný tělo. A nemohla. Nemohla něco tak hezkýho zničit. Nemohla do něho bodnout. To přece nejde. Měla si vzít pistoli. Jo, to měla. Bylo by to lehčí. Nedokáže to. Po tváři jí stekly dvě slzy. Jedna proto, že ho chtěla zabít, druhá proto, že to nedokáže. Spali vedle sebe a vůbec netušili, že nad nima někdo stojí. A až odejde, vůbec nebudou vědět, že tam byla. Vstanou a nasnídají se u novýho stolu.
Stela tam ještě ňákou dobu zůstala. Schovala nůž do kabelky. Dívala se na ně a říkala si, jak málo stačilo, aby nebyli. Kdoví kdo by je tady našel. Přijeli by policajti. Všude plno krve. Focení, sbírání důkazů, sepisování protokolů. Byl by tady šrumec, zaměstnalo by to spoustu lidí. Stela by si prostě jenom řekla "teď" a zbavila by dva lidi života. Smutný rodiny, pohřby. Jenomže ti dva by umřeli spolu. Patřili by navždycky k sobě. To nejde. Bylo by to moc dobrý.

Vyšla z bytu. Potichu za sebou zavřela dveře. Když vyšla na ulici, zapálila si cigaretu. Chtěla ňák pohnout s tím zkurveným světem. A někdo by měl zaplatit za to, co se jí stalo. Protože zítřejší ráno nemůže být stejný jako ty předtím. Musí se něco stát. Ani neměla nikoho, komu by se mohla svěřit, za kým by mohla jít.
A pak se vydala pomalou chůzí na druhý konec města. Myslela si, že se jde projít. Město bylo temný, hnusný, tichý a nepřátelský. A ráno bude ještě hnusnější. Proto dělala kurvu. Nesnášela světlo.
Cítila jak kdyby byla celá z kamene. Jak kdyby v tom kameni byl dynamit, kterej bouchne, když něco neudělá. A zničí jí to. Nechtěla se zničit. Teď zrovna se nějak extra ráda neměla, ale stejně. Byla by jí škoda. Tak dlouho se sebou žila. Nemůže se takhle podrazit.
Najednou stála před domem Kačera. Zabouchala. "Kačere kurva vylez, to sem já." Zakřičela potom. Dlouho se nedělo nic. Pak se pohnula klika. Dveře se otevřely. V nich stál Kačer ve slipech a v nátělníku. Promnul si oči. "Co tady doprdele děláš? Kolik je?" Byl příliš ospalý a taky ožralý. Nevšiml si, co Stela drží v ruce.
Bodla ho do břicha. Nůž v něm zůstal. Stela odstoupila o dva kroky. Kačer hodnou chvíli vůbec nevypadal, že se něco děje. Pak se podíval na nůž co měl v břiše. Pak na Stelu. Potom už to šlo rychle. Klekl na kolena, pak padl na zem.
Stela ho jemně kopla do ramena. "Ty za to můžeš." Řekla.

V parku si sedla na lavičku a zapálila si cigáro. Měla dobrý pocit. Udělala to správně. Pro Kačera už další ráno taky nebude stejný jako ty ostatní. Pro Kačera už totiž další ráno nebude.

---