Vlaštovky v propasti

„C´est difficile, n´est-ce pas? Ale nejsem takový tyran a zopakuji to...“ řekl s basovým důrazem na každé slovo Štěpán Rybka, soukromý učitel francouzštiny,  své žačce Kateřině. Docházela k němu čtvrtým rokem (rekordmanka jeho žákovské obce) do malé vilky, která byla oprýskanou vzpomínkou na vznešený sloh první republiky a která uprostřed moderní kolonie uhlazených obytných krychliček vyhlížela jako architektonický omyl.

  Zde se týden co týden kromě prázdnin odehrávaly „francouzské pátky.“ Tak nazýval vážený lingvista Štěpán Rybka schůzky s Kateřinou. V životě se v jiný den nepotkali, jen v pátek v pro sebe existovali a dosud jen za jediným účelem, jímž bylo doučování francouzského jazyka. Pro tato páteční rendez-vous ustavil se jednotný postup. Vždy o třetí odpolední dochvilná Katka zazvonila, Rybka vystrčil nos ze svých spisů, loudavě přesmýkal bačkorami dlažky, otevřel jí, zavedl ji dlouhou předsíní do knižně prorostlé pracovny a beze slova jí pokynul ke stolu s malým prostorem kvapně odhrnutého nepořádku, na který Katka pokorně rozložila učebnice a sešit, jako by sázela nějakou papírovou květenu. Zvídavě čekala, až se pan učitel začne probírat její domácí přípravou, koncovkami participia, préterita a kondicionálu - co jich francouzština nabízí na svém tržišti! Ale on zpravidla nejdřív hledal červenou propisku a šacoval sám sebe v četných kapsách ošuntělého saka, nežli ji s mírným zaklením vzal z aktovky. Teprve s červenou mohli začít.

   Když přišla poprvé, minulo jí právě dvanáct, taková vylekaná žabka v brýlích, s růžovými sponkami  v účesu jako u panenky, dychtivá učit se novým věcem (soukromého učitele považovala za osvěžující paralelu školním osnovám).  Zpočátku jen velmi tápavými slovy se dávala na průzkum nového jazyka, který byl pro ni pralesem nástrah a  pastiček možného ztrapnění. I v ostatním hovoru byla střídmá, jak ji před panem učitelem ji svírala obruč přirozeného ostychu. A Rybka ji v tom stavu přehnaného respektu ještě udržoval. I nejpikantnější gramatické jevy jí vykládal kašírovaně spisovnou řečí a skomírajícím hlasem, jaký užívají kněží nad vykopanou jámou,   a ať ji káral, nebo chválil, málokdy rozryl nějakým vzrušením proud výkladu mdlý jako řeka před vyschnutím.  Těsně před celou pak nadiktoval úkol ze samých zdlouhavých vět (šetřil vteřiny, podobně jedná fotbalový tým ke konci zápasu, je-li ve vedení) Sotva si je dívka zapsala, poskládala sešitovou květenu, pečlivě odpočítala mince do učitelské dlaně a bez pobízení se odebrala předsíní ven z domu. „Nashledanou!“ – „Au revoir!“ vyvěsil za ní pan učitel zplihlý praporek pozdravu, aniž se obtěžoval ji vyprovázet k brance. Poté shrábl peníze do rozklížené peněženky a spěchal se zabrat zpátky do svých štosů.

  Páteční rituál zhruba po tři roky probíhal stejně, oba přijali své role i scénář v něm. A oba se z něho báli vybočit, jako by za nejmenší úkrok hrozil trest. Kolikrát muselo uplynout šedesát minut, aby se stalo něco víc...

  Než tímto mdlým proudem, zahrnujícím zvyk a povinnost,  uplynuly tři roky, a najednou se na žákovské židli otevřela propast, která způsobila vodopád. Kateřina  dorostla patnácti let a najednou nějakým skrytě vykonaným kouzlem přírody stala se bytůstkou, o kterou už jazyky mužů  rády zavadí chlípnou slinou. Štěpán ovšem nemyslel na pohlavnost, jen v sobě pocítil jádro neskonalé něhy, které toužil k umačkání obejmout. Lilie v hrudi, svými šlahouny drtila levou stranu plic. Vrh času před něj postavil hotovou mademoiselle, jíž se náhle stálo za to věnovat.

  To kdysi nevýrazné, ušmudlané poupě přes noc rozpuklo a za klopy ho přitáhlo, aby přivoněl k vyloupnutému květu. Rozsvítilo se mu v hlavě, jako když v komoře léta ponořené do přítmí cvakne vypínač, který užaslému nájemníku prozradí, že světlo tu přece bylo neustále připraveno k zažehnutí, jenže se je nesnažil hledat. Nyní Štěpán viděl a věděl, že svou Catherine potkával ve  snech ještě dříve, než se narodila.

 

  To vše se událo na vzestup jara roku 20--. Těžisko jejich schůzek začalo se přesouvat mimo veškeré gramatické kategorie. Katka si uvědomila svou proměnu do krásy i to, jak působí na Rybku, setřásla obruče respektu a řinčelo to v jejím smíchu i hlásku, který se osměloval zabrousit mimo vytyčené scénáře. Často se jí podařilo i zasmát nad nějakým vtipně znějícím slovem (takových kousků nabízí francouzština nemálo). Jindy se stalo, že se kantora smetanově melodickým hláskem optala, jak se mu vede a co jeho docentura. Rybka zabíral. Tělesná proměna u Katky vyvolala odezvu v jeho duševním uspořádání. Maska strohého pedagoga se mu začala smekat z rozzářené tváře.  Jakmile mu Katka přestala být lhostejnou, Francouzské pátky opouštěly  osnovu sucharské nudy, pan učitel ventilem mírných úchylek zjevoval sličné žačce svou náklonnost.Dostal motýlí křídla, popíjel nektar bláznů z pohárů, jež lapal odněkud z rozložitých trůnů a korun javorů nad jejich hlavou začal se jí dvořit.

   Tentokráte to byl on, kdo si nasadil želízka studu, zatímco ona se jich zbavovala. Trápil ho věkový sráz mezi nimi, nikdy se neucházel o přízeň vlastní žačky a marně si lámal  hlavu, kudy k ní. Zkoušel alespoň nenápadná zpestření výuky. Odhodil mučicí nástroje tabulek a cvičení s papouščím omíláním   koncovek a raději před ní otevíral monografie impresionistů. (Koneckonců mezi nimi bylo mnoho Francouzů). Snášel jí pod nos tituly s vervou chronického knihovníka, a  zažloutlé učebnice s grafy se rázem ztrácely pod malířským hýřením. Za každou pozornost děkovala mírným úsměvem, ve kterém se cukala zrádná shovívavost. Trpělivě listovala  těmito tištěnými ohňostroji, zatímco on svému nadšení dával průchod jakýmsi tancem díkůvzdání,  při kterém jásavě třepal zápěstími a poletoval v plandavém saku jako pylem opilý čmelák, připraven nanosit další dárky do  kalíšku své kopretince. Její odpovědi „zajímavé,“ „originální“ a „to bych také chtěla“ ho ještě povzbuzovaly. Z gramatických sítí ji vyvedl do Souvztažností Charlese Baudelaira. Zatajoval její dech a žíhal  bledost rusalčiných tváří historkami o divokém vztahu Verlaina a Rimbauda. Týden po týdnu rozpíjela se skvrna poblouznění v jeho krvi, až došel k přesvědčení, že Kaťuška jím je rovněž uchvácena, a to v něm nadmulo zdánlivě navždy schlíplou holubí hruď donjuana, jenž se nemohl dočkat dalšího pátku.

  S jakou vervou prosazoval nové zvyky! Když měla přijít, netrpělivě ji vyhlížel, to se podobalo pochodu pomatenců, při kterém změnil vlastní dům v labyrint, popocházel, zamyšleně posouval lehčí nábytek, o těžší se přerážel, pobíhal, nevěda, k jakému oknu dříve přiskočit, z jakého úhlu by ji nejlépe měl spatřit. Poskakoval jako jezevčík, kterému mají přinést slíbenou kostičku, a když uháněl slečně otevřít, musel se hlídat, aby ji nepřivítal s lačně vyplazeným jazykem. Jako ten pes. Rybka ovšem neštěkal, naopak nalezl v sobě galantnost muže. Po třech letech jí začal nabízet přezůvky a také minerálku, aby jí nezadrhlo hrdlo při přeříkávání koncovek. Byl šťasten, když jí rozmar počasí přinutil obléci kabátek, protože jí mohl pomoci do rukávů, tehdy se hnal k věšákům jako vosou štípnutý... Nebo když si všiml, že Katka dopila, neočekávaně, třeba uprostřed zadané věty vyskočil, až kolečkové křeslo za jeho zády odstartovalo ke stěně: „Číšník! Garcon!“ zavolal sám na sebe a minerálka šuměla.  Po Katčině odchodu vždy snažně vyhledával vlhké obroučky míst, odkud pila, a zvolna a s gustem ty skleněné okraje stíral jazykem.  Říkal tomu „polibky do skla.“ A když jsme u té poetiky, na každý pátek pro svou dámu krasopisně opsal jednu francouzskou báseň, již opředl minuto-metry obšírných výkladů.

  Učenec u sebe shledal vážné příznaky zamilovanosti. Rozum a cit se proti sobě postavily na nesmiřitelné váhy, jejichž jazýčky spolu šermovaly. Sladké přebíjelo hořké, krásné bolestné. Rybka věděl, že už nejde pouze o francouzštinu, ale zároveň se pod přísahou vlastní cti úzkostně střežil, aby se jakkoli vyznal té lilii, natož aby se jí dotkl. On jen kroužil a kroužil v bludném kruhu s nedotknutelnou Katkou uprostřed a představoval si, jak v nevýslovném napětí  mezi nimi poletují všechna zakázaná slova jako vlaštovky, z nichž každá byla tou první, s očima slepenýma vlhkou předtuchou  jara, a vlaštovky křižovaly, narážely o sebe a padaly bělavými bříšky vzhůru s žalostným zatípáním, které musel típnout  už v plicích.

 A když  odcházející kroky mademoiselle zatáhly oponu za dalším dějstvím, duševně se hryzal a přemýšlel, zda Kateřina také viděla vlaštovky.

 

  Ale krátce po zjevení mladé dámy nadešly prázdniny a Štěpán nosil hnízdo pláče v hrdle, protože musel Kateřinu na dva měsíce oželet. Právě v této bolestné letní mezeře se stalo, že jeho matka, vdova, žijící v činžáku na periferii, upadla na schodech a zlomila si nohu v krčku; Synovi zatrnulo, když mu volali z nemocnice; toto zranění prý u starších lidí věstí brzký konec. Matka se naštěstí protloukla úskalím složitých zákroků i prodlev mezi nimi a Rybka po tom nemocničním martyriu učinil samozřejmé gesto synovské lásky a vzal ji k sobě. Na rozdíl od svých dvou výrazně mladších bratrů se dosud neoženil, tudíž měl ve vile místa pro  lazaret matek. Uložil ji do menší místnosti, která byla průchozí mezi dvěma většími pokoji, a z níž se dalo vyjít na terasu. Řekl jí, ať se neleká, uvidí-li v pátek v předsíni procházet dámskou návštěvu. „Jedná se o žačku na francouzský jazyk,“ doložil.    „Raději bych, abys už měl nevěstu, sice ti tady promenují samé žačky, ale aby se nějaká chytla, to ne!“ přežvykovala babička s námahou svou oblíbenou výtku svobodnému mládenci.

  „Už mám letos jen jedinou žačku...“ zasnil se, obrátiv bělma ke stropu. 

  „Jen jedinou? To pak není žádný přivýdělek!“ zašveholila matka, pokud jí to povolila poloha v pololeže. Ze své dlouholeté práce v účtárně si odnesla zlozvyk dívat se na věci spíše z peněžní stránky.

  „Mně už nejde o peníze,“ a těmi slovy si odskočil k představě Katky.

  Se všemi ostatními studenty se v červnu bez špetky sentimentu rozloučil, od září se chtěl soustředit už jen na Katku. Ale ani v jejím případě nevnímal, když mu sypala na stůl hodinovou mzdu, sama hodnota státního pokladu se vytrácela proti něžné radiaci té sněhurkovsky křehké  tváře. Naopak by jí byl schopen ještě uplácet, aby za ním docházela stále dál a dál a možná až...

 „Proč ses ještě neoženil? Bylo by tu veseleji... Neříkej, že takhle samotnému se ti tady líbí.“ Celá maminka! Sevřel její hubené zápěstí s žilami černými jak tetování. „Mám jednu v hledáčku,“ uklidnil ji a jeho myšlenka zamířila na Katku jako špička papírové vlaštovky, jíž se chystal popíchnout nezvratnost osudu. „To už jsi říkal kolikrát a byly to samé pindy. Tvé docentury se už asi nedočkám a vnoučat už vůbec ne.“ Natáhla se po hrnku s hořkým čajem, schovával se v labyrintu krabiček od léků, kapání a lahviček trčících jako drobné minarety v tom městečku medikamentů. Podal jí ho.

 „Takhle nemluv, co ty víš?“ Co věděla o jeho francouzských pátcích? O jeho úvahách, v nichž mučil sám sebe, když tančil na vahách, zda se má znemožnit v boji o srdce vlastní žačky, nebo zda povolat zdravý rozum a uchovat svou čest i její nevinnost.

 

  Po prázdninách vstoupila její nožka v bílém střevíčku na misku vah bez rozumu, druhá zasadila mu omračující direkt (nevydržel a pozval ji na zahajovací hodinu už v půli srpna). Byla to lekce z elegance, dostal ji dřív než zahájil povinným „Bonjour, Catherine“.

  Natěšený po absenci Sněhurky, těsně před třetí jako by šlapal po žhavém uhlí, opět ho cosi jako pružina rozkoše nutilo naklusat před dům, kde se postavil  na stráž do otevřené branky a vyhlížel ji. Katka přicházela, ne - připlouvala zpoza rohu ve splývavé sukni s tenkými svěže zelenými proužky, která se na štíhlé žerdi jejího pasu třepotala jako prapor ženství v plné síle, dále na sobě měla bílou blůzku, jíž prosvítala podprsenka té mladé břízky jako dva mléčné lampiony, zato kávová zrnka jejích očí se skryla za slunečními brýlemi. „La petite chat!“ šeptl si pod vousky a dodal „Bon apetit!“ Jediným pohledem by ji snědl! Siluetou se přibližovala budoucí ženě a vzdalovala minulému dítěti, kterým v Rybkových smutných očích donedávna byla. Nikterak po dnešku. Snaživé slunce na konci srpna a její elegance ho přiměly, aby krásku zavedl na terasu. Nechal kráčet před sebou, její chůzí rozvlněné tělo a dostal ho do hlubšího transu, když jej zachytil  parfém, který se za ní vinul jako dlouhý šál, a lámal jeho chřípí a drtil rozum na ubohé třísky bláznovství.

   Na terasu bylo nutné projít místností, kde na masivní posteli z ořechového dřeva polehávala Štěpánova matka, městečko z krabiček od léků doznalo nemálo přesunů. Kateřina způsobně špitla pozdrav. Její hlásek nasákl atmosférou, kterou do zdí pokoje vsálal dech nemocné smíšen se zápachem léků. „Dobrý den,“ zachrčela matka, neboť měla hlavu podloženou třemi polštáři, aby se mohla zabavit alespoň pohledem přes špice plotu na účesy pouličních javorů, které se tetelily hustým listím. Než mohl Rybka nadhodit představovací fráze, pokračovala: „Dobrý den, slečinko,  tak na francouzštinu?“ dívka přikývla, marně se snažíc koutky úsměvu rozptýlit tíseň blízké choroby. „I já se ještě učila francouzsky, zažila jsem ty časy, když na nás posílali vychovatelky. To bylo samé bonjour enfants, ne parlez pas, asseyez-vous dans la chambre, voilà sem a voici tam ha-ha!,“ zbytek věty rozmetala v salvách smíchu, záhy tento smích přešel   v hrozivě trhavý kašel, který jí nejspíše musel rozrývat útroby a bolestivě řezal do sluchu všech soucitných duší. Postel se chvěla, město medikamentů poznalo stolu-třesení. Rybka rychle pomohl Katce z rozpaků a pokynul jí k proskleným dveřím na terasu, sám se pozdržel u matky s otázkou, zda něco nepotřebuje. „Otravná bronchitis. Jenom běž učit, jazyky jsou potřeba, ať se domluvíte!“ vyrážela, pokud jí stačil dech. Syn chytil očazenou mosaznou kliku dveří a zeptal se jí pohledem. Nemám u tebe zůstat? „Ale ne. Jdi učit a klidně se zavřete. Dost možná zase přijde záchvat, nenechte se rušit chromou stařenou.“ Vysypal z víček náklad soucitu. „Maminko...“ Přivřela oči a on si všiml, že v nich dohasíná smích, že ty škvírky začaly plnit vážné myšlenky. Byl by prodlel, ale nemocná ho šťouchla do loktu a ukázala mu k mladé slečně v třepotavé sukni. Kateřina už seděla na terase a poslušně vytahovala papírovou květenu sešitů a učebnic. Na tvář také vyložila potutelný smích, ale jen dokud byl Rybka zády.

 

  Prostor terasy dával úkryt před snaživým sluncem, které už pražilo z druhé strany. Žulové dlaždice zrnitého vzoru byly poseté nachovým smetím lístků, které tu trousily muškáty v truhlících zaháknutých do zábradlí. Jakási daň nepořádku za povinnou okrasu. U kulatého stolu byla přistavena jediná lavice, příliš úzká, než aby se odvážil usednout vedle ní. To už by si je mohl leckdo splést s milenci... Ale ne. Spíše s otcem a dcerou. Hanba! A kam ten slizký balík rouhavé touhy zahodit, abych se od ní neuleptal? Přemýšlel, že by do otvoru uprostřed stolu zabodl slunečník, ale proti čemu? Aby je sjednotil pod svými barevnými pruhy jako pár? Ale ne. Bojí se  k ní i přisednout! Opřel se zády o kamennou obrubu jako Napoleon v zadumání a ze své nízkosti shlížel na dívku v nesnázích.  Zadal jí premiérový diktát, zatímco jemu ta slova diktoval neviditelný našeptávač schovaný nejspíš někde v tetelivých javorech s obsahem propalující žhavé lávy.

  „Peut-être, je vais perdre ma âme...“ zopakoval jí podruhé větu. Rozhodila pár slov, mezi nimi nechala bílá místa bezradnosti, potom podržela tužku mezi rty, jako by z náplně chtěla vysát zapomenutá slůvka.  Dával pozor, co napíše, a nemohl zabránit tomu, aby jeho pohled nesklouzl do úžlabiny mezi smetanový jemný pár ňader, jejichž hřebínky se zaoblily jako dvě krůpěje před ukápnutím, když se předkláněla nad jazykovou nesnází.  V příštím okamžiku se na něj podívala a v kávových zrnkách se zableskla omluva: „Něco jsem přeslechla!“

 „C´est rien de grave“! Uklidňoval ji. (Ale on možná přijde o duši...)

   Poslední dobou si ji prohlížel čím dál pozorněji. S podobným zápalem se naposledy probíral verši proklatých pijáků zeleného absintu.  Sám se opíjel těžšími alkoholy. Měly to na svědomí pramínky hustých temně červených vlasů, stažených čelenkou tak, že kromě vysokého čela  vystoupil i celý její obličej jako reliéf na osvětlené straně Měsíce, s výrazným, ale nikoli špičatým nosem, s bystrýma očima, v nichž pomrkávala kávová zrnka duhovek. Byla celá bledá jako zimní úsvit, ale ta bledost vůbec nebyla na újmu jejímu půvabu, postaraly se o to rusé vlasy, které tento jindy chorý odstín rozsvítily a učinily ji Sněhurkou životem tepající, plně vlitou do záhybů svých lehkých šatů a hodnou toho, aby ji objal nebo rovnou někam unesl.

  Místo toho diktoval větu třetí: „Ma chére, votre professeur de française est un fou.“ Na jejích štíhlých prstech svítily prstýnky, ani jeden snubní. Má ještě kopu času a kdyby – snad jí ho jednou pořídí sám.

 

  Mimo jiné objevil sladkou melodii v jejím hlasu, který nesl zpěvavé intonační stopy ruštiny, jejího rodného jazyka. Svůj sluch s oblibou nastavoval tomuto lahodnému vlnění natolik, že si od ní nechal předříkat v originále Taťánin dopis  Oněginovi. I s povinnou repeticí.

Rád ji nechal mluvit, nebo ji překvapoval otázkami, které se čím dál méně týkaly francouzštiny. Vyptával se na její rodnou zemi a Katka poslušně odpovídala

„Jak ti říkali původně? Musela ses jmenovat jinak, když tě pokřtili tam... v Bělorusku.“

„Byla jsem Jekatěrina!“ zanotovala a zamžikala po něm očkama. Proč se ptáte...

„Jekatěrina...“ připojil výdech ozvěny. „Co se ti líbí víc; Kateřina, nebo Jekatěrina?“ Milostnou výhybkou odvelel francouzštinu na druhou kolej, ať si ujíždí do pekel! Opakovala mu své původní jméno. „Mohu ti tak říkat, budeš-li chtít...“  Ale co plácám? Dost.

  „Je n´ai rien à dire,“ diktoval čtvrtou větu. Nešťastně lavíroval po terase jako loď, kterou neutuchající vítr nutí plout aniž by směla zakotvit. Bylo to zmítání na lávovém moři a odírání o útesy, co se v něm odehrávalo. Zachytával se o zábradlí a projížděl pohledem listnaté chvění keřů v zahradě naproti a také trochu naschvál vrávoral, předstíral druh milostné únavy, mezi slovy nechával tesklivé mezery a tajně doufal, že Katka pozná, co mu způsobuje.

 „Rien?“ zeptala se.

„Ano, ´rien à dire´, Catherine, a dávej pozor na to chrčivé ´r´...“ Přiměl ji několikrát zopakovat tuto ráčkovanou hlásku. Nedařilo se jí, ale byla to sličná chybička, která se dotýkala jeho uší jako zvukový bělásek vyslaný z  korálkově růžových  úst. Potom mezi ně vletěla můra, zatřepotala plícemi matky, ta se znovu silně rozkašlala. Bylo to slyšet i přes dveře. „Záchvat!“ omluvil se a odběhl za nemocnou do přilehlého pokoje.

  Kateřina zůstala uprostřed houfu  usedajících vlaštovek... Profesor se podivuhodně změnil. Takhle to dřív nebývalo, aby mě obskakoval a křepčil jako blázen. Býval to hrozný suchar, sázel nudné věty, ale jenom zdánlivě, jako by mezi nimi vykukoval utajený smutek. Ale teď nějak divně pookřál, vůbec se chová jako klaun. Ti jeho básníci a malíři, co mi je tak nadšeně podstrkuje. Čekám jenom, čím mě ještě šokuje, třeba jestli mi tady nezazpívá  šanson. Nevíte někdo, co se mu stalo? Předtím vypadal tak schlíple, teď se zdá, že  pořád nad něčím jásá. Mluví tak jasným hlasem a nejen o francouzštině, oči mu ujíždějí bokem rozum asi vyhodil oknem. V tom může být jedině ženská. Chová se zamilovaně. A tím to bude! Že mě to nenapadlo dřív. Je najisto zamilovaný! (A potom jí napadlo ještě něco, ale zamlčely to první padající lístky javorů pod suchým praskotem na dlažbě)

 

  Mezitím se ve vedlejším pokoji odehrával komorní dialog. Započal ho drásavý záchvat kašle, inhalátor se zakutálel a Štěpán se zapotil, než jej vykutal,  ale nakonec s mu podařilo matku zklidnit „Udělám všechno pro to, abys nemusela zpátky do nemocnice,“ ujišťoval ji.  Matka si ho s kořistnickou něhou přitáhla za zápěstí k sobě. „Ty jsi na mě tak hodnej,“ zachrčela jasným hlasem,  „vždycky jsi byl hodnej. Jsi můj kluk zlatej...“ Mírně se tomu nařčení bránil, ale ona využila toho, že se k ní stále skláněl a pokračovala: „A ta dívka, poslouchej, moc dobře k tobě pasuje. Tý se drž.“ říkala s námahou. Chtěl jí říci, ať se neunavuje mluvením.  Příliš ho mrzela ta slova, protože byla pravdivá. „Děkuji. I mně se líbí. Jenomže...“

„Jaký jenomže? Ty ve všem vidíš háček a výsledek? Ale ty se pořád k ničemu nemáš. Ale holt už jsem si zvykla!.“

„Když ona je o dvacet let mladší...“ vědro hanby jej polilo, sklonil pod tím náporem hlavu. Čekal, že se matka mravně zhrozí, přisype mu kázání, co si to dovoluje brousit po nevinných patnáctkách. Ale namísto očekávaných slov o prasácích a deviantech přišla větička tak prostá jako povzbudivá:

„Nevadí. Mládí vpřed. Jen pokračuj, pokračuj, aspoň si ji můžeš trochu vycepovat,“ povídal její léky zhořklý dech. Podruhé za ten den byl omráčen. Vyprostil se ze sevření mateřské lásky a s údivem se vypotácel na terasu za svou milovanou. Katka se právě zvedla z lavičky a   zdravila kohosi, kdo míjel po ulici. Štěpán se zadíval mezerami v plotu. Uviděl hlouček výrostků, takové pochodující uhry, kšiltovky nazad, rozkrok u kolen a klátivá chůze. Leabylý rukopis chůze i života. Jeden z nich si Rybku zběžně prohlédl od hlavy k patě blýskavýma očima, jež patřily duté hlavě. „Brej den!“ utrousil hlasem hrubým, jako by dřeným o struhadlo. Potom se odklátil se svou tlupou za roh.   „Spolužáci,“ vysvětlila Katka, když si všimla Rybkovy strnulosti.

   Ale učitel zůstal zírat dál, spoutával ho řetěz myšlenek.  Ať si o nich myslí cokoli, právě toto jsou její vrstevníci, patří k jejímu světu, oni se o ni mohou ucházet bez ostychu, pomýšlet na ni s většími nadějemi.  Najednou se začal topit v žárlivosti. Ten zkoumavý pohled čahouna, který jistým metrem pohrdání měřil jeho věk!

  Poprvé v životě se cítil nemožně starý,  chtěl by omládnout, vmísit se mezi ty zajíce, kteří ji dostanou v tanečních do tlapek, ucházet se o ni jako mladé ucho, od kterého se to čeká, třeba by ji dostal, ale byla by to menší bolest, než tohle zlézání srázů mezi panem učitelem a jeho žačkou? Co si s ní má počít a co s ním ona? Šklebí mezi nimi strašlivá propast, dvacet let široká i hluboká a není přes ni mostů ani přechodů. Může se pokusit o skok, ale potom vždy následuje pád s nedozírnými následky. Strhne ji s sebou, zničí se navzájem. Čert vem jeho pověst, ale jakým právem by zatížil ten mladý stvol své žádosti?

  „Dostanu úkol?“ ozval se mimo očekávání sasankový hlásek. „Samozřejmě,“ řekl a do jeho hlasu zavítal zpátky starý známý smutek. Zadal jí větu na překlad : „Quel malheur, j´ai tombé amouré!“ Nečekala s řešením na doma a úsměv si schovala pro sebe.

  Do toho se matka vedle znovu rozkašlala a skleněné tabulky ve výplni trpěly s ní. Musel s Katkou rychle rozloučit. Ale neodpustil si, aby ji nevyprovodil aspoň pohledem, jako by ji chtěl vypít za chůze. Palčivá touha! Připadalo mu, že krev uniká z jeho srdce a vyplňuje stopy odcházející dívky i poté, co praporec její sukně naposledy zamával za rohovým sloupem. Takže znovu za týden? Ale může takto pokračovat? Další pátek by ho snad už zabil.

 

   Matce se opět přitížilo! Zavolala ho k sobě, sotva vyprovodil Katku a jeho obrácená bělma se ptala jakéhosi boha na stropě, proč ho tak trápí.  Ale potom už si jeho pozornost přitáhl obličej s měsíčnou bledostí na červeně pruhovaných polštářích. Studený pot vábil smrt. Chtěl okamžitě zavolat lékaře. „Nech to být. Viděla jsem, jak se k ní skláníš. Viď, že jste si dali pusu? Tak už spolu budete chodit? “  Jeho obličej náhle odrážel chorobný odstín matčiny tváře. „Nic takového se nestalo! Co můžeš vidět přes vitráže? Jenom rozmazaniny!“ ukázal na barevná sklíčka ve výplni dveří. Cítil se pobouřen, že mu chtěla přiřknout takové štěstí. Přitom ta milá věc se přihodila už nesčetněkrát - v jeho představách. „Chci, abys byl konečně šťastný. Nezapírej, nějak cítím, že nejsi. S tou... Katkou by to mohlo být nadějné, ne?

  A s matkou? „Kdo ví, co jsi viděla!“ Neblouzní? Určitě jí hlavu plete horečka.

 „Vždyť jsem se celou dobu jsem se dívala k terase. Štěpáne, hochu zlatej, tolik bych ti to přála,“ sípala a poklepávala mu na zápěstí, tím stiskem se horečka nejspíš přelila do jeho žil a rozpustila původně tvrdošíjnou obhajobu. „Ano, ano,“ povídal najednou měkce, „myslím, že to je nadějné! Budu se jí držet. Jednou bych si ji chtěl vzít,“ tím směřoval útěchu i sobě.

  Usmála se a přivřela oči. Teď už může klidně spát. Ale brzy přišly další dusivé záchvaty kašle a Štěpán skočil po telefonu na čtvercovém stolku jako po stéblo záchrany. Neuplynulo deset minut a jindy poklidnou uličku zdobenou javory prořízl jekot sanitky. Ještě tutéž noc trávila matka v nemocnici s monotónní ukolébavkou  kardiografů.

  Nekonečný týden do příštího pátku! Obavy o matku a hryzání se pro Katku. Kroužil kolem telefonu, který ležel jako černý leknín na mahagonové hladině nočního stolku. Obával se, že se neudrží; ještě jeden pátek a všechno jí poví, všechny odstíny své vášně jí vylíčí, ani vlásek  nezatají, úplně ji smete svým vyznáním. Stavidla se protrhnou a poví povodni, pojď a vezmi, co uznáš za vhodné! Jen zrnko čistého štěstí nám zanech.  Pospíšil si a načal řádky dopisu:

   „Která láska je zavrženíhodná? Žádná, kromě té, k níž nenajdeme odvahu. Objevil jsem v tobě bytost, která přede mnou rozlila moře možností a vyzvala mě na cestu.  A já se tě musím vzdát, zůstanu trčet na břehu jako trpitel touhy. Musím se tě zříci, protože před tebou si připadám jako ubohý špinavec a sobecký uchvatitel. Vzpomínám, jak jsi byla křehká v sněženkové blůzce, poté pozoruji své ruce a náhle v nich vidím neurvalá chapadla,  strašlivé chobotnice chtíče, znečišťující vše, nač sáhnou, vidím má ústa jako sprosté slimáky chtivě okusovat růžové lístky tvých rtů, pomyslím na svou touhu a podívám se na tebe a cítím to, jako kdyby můra přisedla na konvalinku nebo lupič vytrhl dítě rovnou z kolébky. A stačí mi psát tyto řádky, a cítím to, jako bych rukama od inkoustu trhal dubnové kadeře jabloní, nečekaje na plody, abych se rovnou mohl nakrmit květy. Chtěl bych tě obejmout, ale tebe nemohu jinak než jako nestydaté zvíře s chlupatými tlapami a uslintanou tlamou.  Odpusť mi, že tě miluji. Co by říkali? Že jsem chudák holce popletl hlavu? Ale co mám říkat já? Tys mi ji popletla první... Ale protože sám nemám odvahu říkat ti to do očí, vysílám své vyznání na dálku jako vzkaz v lahvi, bezpečně zapečetěný a s vychladlým písmem.  V něm lépe sneseš příval  jmen, které jsem pro tebe vymyslel. Zvonečku, vlaštovko, rusalko,  kamínku, který bys potopil koráb mé důstojnosti - ačkoli ať se rozplyne, je stejně vratká - ty si ale nezasloužíš, abych tě okradl o čas jiných lásek, které spíše patří tvému věku, ačkoli už jsi velká Jekatěrina. Pamatuješ na poslední francouzský pátek - vzpomínám na parfém – ta vůně uvízla v cípech mého mozku jako ty celá - nebyl jsem daleko šíleným kouskům. Tehdy jsem si řekl - čas, abych pustil ke kormidlu rozum. Najednou se to zdá prosté! Rozum... Ten moudrý kapitán byl tu vždy připraven ve své kajutě. To jen umíněnost srdce ho držela pod petlicí, protože chtěla ponechat plavidlo v rozkošnickém kymácení na vlnách vnitřních bouří.  Konečně ale ten moudřejší ustoupil před hroznou propastí, kterou největší nadšení nevsákne a nevymaže. Vzdávám se tě, pokušitelko, nemohu tě už vidět, ne, odpusť, nerad bych zůstal trpícím divákem tvých nejkrásnějších let vyhrazených pro jiné lásky, než je ta od nešťastného pětatřicátníka. Kdybys věděla, jak hrozné je mít na očích svůj cíl a nemoci se pro něj vypravit. O to důrazněji říkám: Ať naše francouzské pátky končí. C´est la fin. Tvůj poslední domácí  úkol v několika slovech zní: Už nechoď a odpusť mi, že tě miluji. Předčítej si básníky, ke kterým jsem tě přivedl – podobné proklatce jako já. A zvláště hledej  skutečné lásky mezi lidmi na svém břehu a šťastně nacházej. Odvrať oči od muže za propastí, poutal-li tě něčím. On o sobě prozradí jen tolik, že jeho zvyky se opět změní. Pátek co pátek od tří do čtyř odpoledne bude ve slavnostní osamělosti chodit na terasu a  sbírat vlaštovky a je to těžká práce, lopota na dlouhé měsíce. Co jich tam popadalo! A Dieu!“

(„Vous avez raison, c´est très difficil,“ její poslední domácí úkol byl odpovědí, kterou podepsaly slzy...)

 

  Právě sbíral další várku, když ho řezavé zvonění telefonu přivedlo na místo, kde na svém ostrůvku z mahagonu trůnil telefon. Všechna úzkost soustředila na tu drnčící věc, která připomínala leknín chvějící se na  hladině močálu. Rybka v podivně protahované sebetrýzni nechal vyzvánět a leknín se roztahoval a rozpil se po všech zdech jako odporná slitina jeho nejhorších předtuch. Nakonec přiskočil a uchopil sluchátko. Od účelně věcného hlasu, ke kterému nebylo těžké domyslet šosy  sterilně bílého pláště, se dozvěděl, že jeho matka přestála nejtěžší krizi, takže si ji brzy bude moci vzít domů. Snad jí tu nic nebude scházet...

 

LA FIN