Písmák Někdo zvoní
NĚKDO ZVONÍ
Tento příběh si žádá aspoň náznakem uhnízdit vprostoru a čase. Vyslyšme jej: Poslední výstřely války dohlučely před třemi lety, ale naše životy se ani nestačily vrátit do rytmu všednodenní a jedna horečka přešla vdruhou. Nemoc tentokrát hlodala zevnitř. „Státostrana“ (její pravé jméno zní libozvučněji, ale přezdívám jí takto, lépe je ztoho poznat, zač se považuje) si získala přízeň lidu, který svůj nový idol vynesl kmoci.
Etuda o plovárně V Modré
1)
Michal Košandr byl snaživým redaktorem-elévem plátku Uhlák, který se už třetím ročníkem rýpal v dění vprůmyslovém regionu na severu Čech. Na sklonku léta 20— se mladý muž rozhodl napsat úvodník na plovárně. Sám neví, co ho vedlo ktakovému přesmýknutí zvyků, snad mu po letech došlo, že u vody ještě nic do novin nenapsal a že by vlny mohly vyplavit nějakou mohutnou inspiraci. Prázdniny sice minuly, ale léto jako obvykle teprve na svém konci rozpoutalo mstivé inferno.
Milována pavoukem
(1)
Studentku Ivetu potkalo životní štěstí. Zamiloval se do ní pavouk. Křižák dokonalého zaoblení korpusu svýrazným bílým křížem na hnědém podkladu, kolem tohoto erbu paprsčitě vyrůstalo osm článkovaných nohou. Ohromný kousek na výstavy, hotový hmyzí šperk a navíc - jeho sítě byly by chloubou prastarých katedrál.
Vlaštovky v propasti
„C´est difficile, n´est-ce pas. Ale nejsem takový tyran a zopakuji to. “ řekl sbasovým důrazem na každé slovo Štěpán Rybka, soukromý učitel francouzštiny, své žačce Kateřině. Docházela kněmu čtvrtým rokem (rekordmanka jeho žákovské obce) do malé vilky, která byla oprýskanou vzpomínkou na vznešený sloh první republiky a která uprostřed moderní kolonie uhlazených obytných krychliček vyhlížela jako architektonický omyl.
Vyšívaná mříž
Seděli těsně vedle sebe na kraji postele, kde po dvacet let spávala sama. Potom na tři noci běhemměsíce žní porušil její samotářský zvyk a vzáří se vrátil se zralým návrhem.
„Ty musíš odtud. “ řekl jí a myslel si, že to lépe přijme, když jí bude něžně šeptat do ucha.
Bar
Vpřetlakové komoře žalu
odpustí ti farář bez sutanypozlaceným ventilem.
Na, dej si. Povídej…
Roh lampy tvaru mléčné krabice se stebou potrká.
Řetězec masožravé růži
Starý den se o mě otřel ve dveřích, když odcházel ztvé kajuty,
já přišel svečerem Tvé tělo rozsvítit jak lampion – viselo za prsy -
dvě mléčné vlajky vytáhl jsem na stožáry chtíče,
korálový útes číhal pod mělčinou blůzky,
Mojí zatrpklé babičce
ZATRPKLÉ BABIČCE
Až na kraji času navštívím tě,
(po zdlouhavém váhání)
já, dítěte tvého dítě –
Panenka pohřbená v cukrové vatě nervů
PANENKA POHŘBENÁ VCUKROVÉ VATĚ NERVŮ
Neříkej, že moje tvář se stala svědkem zahleděné Medúzy
a že sfingy učily se moji léta moji grimasu.
Mysli na panenku – tys ji nepohřbila.
Řetězec masožravé růži
Starý den se o mě otřel ve dveřích, když odcházel ztvé kajuty,
já přišel svečerem Tvé tělo rozsvítit jak lampion – viselo za prsy -
dvě mléčné vlajky vytáhl jsem na stožáry chtíče,
korálový útes číhal pod mělčinou blůzky,
JARO
Předvaří
Sněhurka si zívla zhibernace,
od jejího výdechu se odrazilo…
J A R O
Povýšení na anděla
Nezapírej, ty bys dávno měla
opustit tu zdejší tvrdou zem,
pro kterou jsi, příliš, příliš skvělá.
Proto povýším tě na anděla,
Alexandrín Zuzi
Říkám Tipanenko, ač vduchu se Tě ptám,
zdaumíš zatvrzelá stát jak karyatida,
po dechu růží bouře překvapí náš chrám,
panenko žádný pán sám pevnost neuhlídá.