Sobota třináctého

Ráno se teprve probouzelo, pootevřeným oknem se ze zahrádky  vplížil můj dlouhosrstý stříbrošedý kocourek. Probudil mne divný pocit, že mám něco studeného na břichu. Otevřela jsem oči. Kousek od úst na polštáři mi leželo něco, co připomínalo mokrou myš. Zašátrala jsem po brýlích. Na třetí pokus (schodila jsem je) se mi podařilo je najít. Byla to myš. To mokré na mém břiše byl kocour, co se vrátil z toulek. Mokrý od rosy. Samozřejmě. Myš jsem odhodila do koše a prohlédla kocoura. Na zádech a horní části hlavy měl nepředstavitelné smotky a bodláčí.

„No to je dost, že taky přijdeš domů,“odfrkla jsem zhnuseně.

Nožička u brýlí se mi povážlivě kývala, když jsem se snažila zprovoznit kocoura. Hřebenem-, nůžkami potom vystříhávala smotky a bodláky. Potom zarovnávala zuby a nakonec co přečnívaly osamocené ostrůvky dlouhých chlupů. Výsledek vypadal hrozně.

Právě vstal můj manžel a prohlížel si kocoura.

„Že nevypadá tak strašně?“ Zeptala jsem se nejistě.

Manžel si půjčil nůžky. „Když zkrátíš vousky tady a tady to,“ cvakal nůžkami, „táák a teď je to přesný.“

„Jak přesný?“ Nechápala jsem.

„Hejma, teď vypadá jak Hejma.“ Odtušil stroze a odešel se nasnídat.

„Ale doroste mu to né?“

„Hejmovi ne, kocourovi jo.“

Stejně jsem se trochu urazila.

A dala dědovi do sklepa brýle, aby mi je opravil.

Začala jsem vařit něco nenáročného, protože jsem stále ještě neměla své brýle.

„Zase to udělala,“ konstatoval můj muž Alan.

„Co a kdo, prosímtě?“ Zvědavě jsem se podívala z okna, kam ukazoval.

Jasně, Marcelka. Vždycky přijede neohlášená i s manželem.

Nemůžu jim dát škubánky, uvažovala jsem. Filé, napadlo mě. To ani nemusím rozmrazovat, jen ho obalím a osmažím.

Obalovala jsem předposlední filátko, když mi děda přinesl opravené brýle.

Jaký to byl ale šok, když jsem si je nasadila. Mouka, v které jsem obalovala se hýbala červy. Kruci a ještě jednou kruci. Chtěla jsem všechno umýt a začít znova, opravdu, když se z pokoje ozval smích. Táák , oni si tam chlastaj beze mě a vůbec, Marcelko, nemáš jezdit neohlášená, potvůrko.

Poslední filátko jsem si obalila již v nové mouce a dala stranou.

Při obědě si Marcelky muž mlaskal a chválil a přidal si.

„Vidíš, Marci, i to file dělá Blanka líp“

Jo, hochu, kdybys věděl, že to máš i s protejnama...

Večer se vydařil, my šly s Marci spát na manželské postele do ložnice, mužští ať si spí na gauči. Ti v pokoji pokračovali v pití, my dvě cítily, že máme dost.

Probudila jsem se s mužskou paží přes sebe. Jak je krásné se probudit v mužné náruči na chlupatém hrudníku, pomyslela jsem si rozkošnicky. Moment! Jak, CHLUPATÉM, můj muž není chlupatý! V mžiku jsem byla úplně vzhůru. Vedle mne ležel Marcelky Peťa, ruku přehozenou přese mne.

Tak, teď se mi mohl zavařit mozek. Mám okno? Měli jsme něco spolu? Že bych si to nepamatovala? Kde je Marci? S mým mužem? BOŽE!

Marcelka seděla v kuchyni za stolem a upíjela kávu. „Teda, takhle pěkně jsem se nevyspala dlouho,“

Bezva, ještě se přizná, že se jí to s Alanem líbilo, zuřila jsem. A já si nic nepamatuju, no nemam pech?

„Ale Peťa se moc nevyspal, v noci Alan strašně chrápal, tak si vlezl chudák až k ránu k nám, aby se alespoň trochu vyspal...“

Najednou mi to bylo jasné- Peťa si ráno vlezl k Marci a usnul. Ta posléze vylezla dát si kávu a Peťa v ještě alkoholovém opojení přese mne přehodil ruku...nic nebylo...

Zavřela jsem se na záchodě , abych se tam nerušeně vyřehtala – sobě.

„Tobě bylo špatně?“ Zeptala se účastně Marci, když jsem se vrátila.

„To víš, musíš umět pít...“

„Slibuju, že už nebudu pít,“ škytla jsem a myslela to vážně.

Když se s náma oba loučili, podržel Peťa mou ruku ve své trochu déle, že by zase tak tvrdě nespal?

Na závěr, bylo to v sobotu třináctého- a to jsem si myslela: ještě, že není pátek...