Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seParanoidní
Autor
Kami
Nedá se nic dělat, musím vstávat. Máma už je naštěstí pryč, nadávala by, že se pořád válím a já bych z toho měla akorát průjem. Ten pokoj je ale odporně cizí. Co když někdo je v támhletom koutě nebo třeba pod postelí. Koupelna je jistě plná něčeho... .A skříň – zkusím ji otevřít, třeba to se zavřenýma očima půjde líp. Už se mi zase klepou ruce.
Bože, co mám dělat? Já musím ven – prostě musím. Musím k tomu zatracenému doktorovi, který bude mít chytré řeči a nic do toho. No tak holka, uklidni se. Teď hezky otevřeš dveře a uděláš krok ven. Raději se ale pořádně rozhlédnu. Rychle pryč. Schodiště je plné stínů. Určitě mě chtějí... .Bojím se!
Tady je ale lidí. Hlavně se jim nekoukat do očí. Mají v očích zlo a takové divné světlo, jistě mi chtějí ublížit. Mohli by mě třeba... . Budu si chránit záda. Přitisknu se ke zdi. Snad alespoň v tramvaji bude volno. Sakra! Chci odsud pryč, tak už otevřete ty dveře. Tlačí se mě nějaký divný člověk. Má v ruce... .
“Mladá paní, haló, no tak, haló!”
Proboha, co chce ta osoba. Rychle pryč.
“No tak počkejte. Vypadla vám legitimace.”
Díky.
Vzít a rychle pryč. Co kdyby... . Uteču! No konečně jsem tady.
“Dobrý den, Helenko.”
Proč se ten doktor tak divně usmívá a mhouří oči, to je tak... .
“Vyprávějte mi, jak jste dneska začala den.”
Předstírá, že ho to zajímá, stejně mi nerozumí. Už se mi dokonce ani nechce ulevit, když mu to povídám. On je stejný jako oni. Chce mi ublížit, zabít mě. Pokyvuje hlavou – nenávidím jeho soucit. Nepotřebuju ho. On i se svým pochopením je mi na nic.
“Jak už jsme si řekli, chorobně se bojíte lidí. Myslím, že už je to tak daleko, že by bylo lepší vás hospitalizovat. Nebojte, tam vám pomůžou.”
Pusť mi ruku! On mě drží! Už mě nechce pustit! Chce mě... .
Rozmyslím si to.
“Tak vás čekám zítra, Helenko. Nashledanou.”
To víš, že jo! Já už vím, co udělám. Přestanu se bát. Budu se bránit. Oni mě ničí. Tak je zničím dřív.
Vyplním si ten sen, který se mi vrací a po kterém je mi tak dobře. Uleví se mi? Určitě! Už nebudou žádné obličeje a podivně svítící oči. Bude jenom mlha a klid
Výstřižek z tisku:
...V úterý několik minut po šestnácté hodině postřílela osmadvacetiletá žena na Karlově náměstí v Praze sedm lidí a dalších dvanáct zranila. Svědci uvedli, že žena v klidu seděla na lavičce v parku. Náhle se bez jakékoli příčiny zvedla, z tašky vyndala automatickou zbraň, stiskla spoušť a s otáčením střílela kolem sebe.
Ve chvíli, kdy se jí zbraň zasekla, byla zadržena policejní hlídkou, která ji kvůli nepříčetnému chování převezla na hlídané oddělení psychiatrické léčebny. Po původu zbraně se pátrá.
Jak řekl známý psychiatr, žena má zřejmě těžkou poruchu osobnosti a tudíž nebude souzena. Podle něj, kdyby se již před tím řádně léčila a docházela na kliniku, nemuselo k takové tragédii dojít...