Narození Arniel

   Byla nádherná noc, nebe bylo temně černé a plné hvězd, a jen vítr si pohrával s listím v korunách stromů, a dotvářel tak úžasnou atmosféru úžasného zážitku. V dálce se ozval sýček, a o chvíli později nebe přeťal zářící meteorit. Pak náhle nastalo ticho. Ne takové ticho, jaké bylo předtím, ale podivné, naprosto tiché ticho. Paní Leaith se zadívala ze svého okna do kraje. Neslyšela nic, ani když napínala svůj velmi dobrý elfí sluch. Vůbec nic. Pohladila své kulaté bříško. Ticho jí strašlivě svíralo, ale nemohla se pohnout nebo zavřít oči. Nebe přeťal další meteorit, pak další, a potom ještě jeden. Zadívala se do dáli, přes svůj krásný zelený les, k pobřeží, přes moře, přes vzdálené kraje, které nikdy neviděla, města a hrady, přes zlaté pouště tvořené pískem nebo šedé tvořené kamením, přes obrovské sněhem pokryté hory i malé kopce, přes nekonečně zelené pláně a obrovské pralesy sápající se až k nebesům, až nakonec dorazila k obrovské díře v prostoru i času. Podívala se dovnitř a spatřila Nicotu ve své pravé podobě. Nekonečnou Nicotu v nekonečně nekonečné Propasti. Nebála se, už od dětství se neuměla bát, navíc nevěděla, co má pře očima, ale sevřel se jí žaludek a prudce se odvrátila. Dítě ji koplo. Byla zpátky doma, ve svém paláci, ve svém pokoji, na ostrově vzdáleném tisíce tisíců kroků od toho, co viděla. A přesto se jí to zdálo tak blízko. Zadívala se na svoje velké kulaté bříško.

„Nevím co tě čeká, ale bude to důležitější, než já si dokážu představit…“ řekla směrem dolů a na tváři se jí objevil úsměv. V dálce se zablýsklo, ale nebe bylo stále čisté. Podivila se, ale neměla čas nad tím moc přemýšlet, měla teď jiné, příjemnější starosti. Už od rána věděla, že dnes se to stane. Pohladila své nenarozené dítě.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Odvrátila se od okna.

„Vstupte!“

Dovnitř vešla mladičká služebná. „Promiňte má paní, že vás obtěžuji, ale je tady nějaký muž a říká, že vás potřebuje, ne, že vás CHCE vidět. Vypadá jako kouzelník, víte, má takovou tu dlouhou divnou hůl…“

„Pošli ho pryč…!“ přerušila ji Leaith tiše… Už pociťovala stahy.

„Ale on nevypadal na to, že by se mu chtělo odejít… Bojím se ho, je v něm něco, něco, něco nelidského, nepřirozeného, víte, jeho oči…“

„Tak ho, tak ho tedy pošli dál…“

„Ano má paní…“ řekla služebná a poklonila se.

„A pošli pro Davelen…“

Služebná už jen kývla a odešla.

Když se dveře otevřeli znovu, seděla Leaith na posteli. Dovnitř vstoupil muž, člověk, šest stop vysoký, v šedé róbě splývající až na zem, a s dlouhou holí v ruce. Hůl byla vyrobena z podivného tmavého dřeva, se zlatým zakončením ve tvaru otevřené knihy na horním konci. Měl černé krátké vlasy a černý upravený plnovous, který by ho dělal mnohem starším, než vypadal, kdyby to byl obyčejný člověk. A jeho zářivě stříbrné oči v jeho pěkné oválné tváři jakoby svítily vlastním světlem.

„Zdravím tě Leaith, paní z Levonu…“ řekl a uklonil se.

„I já tebe cizinče… Jaké je tvé jméno a důvod tvé takto pozdní neohlášené návštěvy?“

„Mé jméno… Ještě není vhodné, abych ho zde vyslovoval, zatím ještě nedospěl ten pravý čas. Říkejte mi třeba jen Pane. A důvod mé návštěvy je zcela jasný…“ Zadíval se na její břicho.

„To je ten důvod?“ Zeptala se. „Proč?“

„Tvé dítě bude mým žákem a nástupcem“ prohlásil muž bez náznaku pochybností.

Udiveně se na něj zadívala, ale uvnitř věděla, že mluví pravdu. Pak ho poznala

„Já tě znám...“ téměř to vykřikla. „Ty jsi, ty jsi…ehm… Vy jste…“ zatajil se jí dech. „Chůva mi o tobě, o vás, vyprávěla, když jsem byla malá… Nemyslela jsem si, že se někdy setkám s někým, s někým, jako jste vy…“

„Nemyslel jsem si, že mě někdo ještě může znát jinak než z knih poté, co jsem odešel do Zapomnění.“

„Viděla jsem vás v knihách, ale párkrát jsem dokonce měla pocit, že jsem vás zahlédla v ulicích, ale vždycky jste mi zmizel…“ Obličej se jí stáhl bolestí.

„Musel jsem na tebe, ne, na VÁS, dávat pozor…“

Otevřeným oknem zaduněl hrom, ale nebe bylo stále čisté.

„Je to tady,“ pronesl muž…

Leaith ucítila, jak jí po noze pomalu stéká proud vody…

„Zavolám porodní bábu“ řekl a otevřel dveře. Zakřičel do chodby a zanedlouho do pokoje vešla i na elfí poměry stará žena. Zadívala se na cizince a prohodila směrem k Leaith Jazykem, starším než Svět sám: „Ebal labun de vlomene?“ (Co tady on dělá?)

„To je v pořádku Davelen…“ řekla paní, „to je…“ zarazila se.

„Chan´al Davelen, treah en´et al nyviritel…“ (Zdravím tě Davelen, dlouho jsem tě neviděl…) pronesl muž tiše a usmál se. Tak tohle je ta, co si mě pamatuje, pomyslel si.

Žena, která právě ukládala Leaith na postel, se zarazila a ohlédla se směrem k němu. Začala si muže pátravě prohlížet a pak si najednou uvědomila, kdo před ní stojí. Setkala se s ním, když byla ještě dítě, což bylo dávno, moc dávno, dokonce i pro ni. Pokynula na něj hlavou a pronesla „Promiňte, nepoznala jsem vás, taková, taková čest…“. Pak se ale náhle odvrátila a pokračovala ve své práci. Na rozhovor s ním bude mít určitě čas jindy, teď se musí postarat o paní a o její nenarozené dítě, ty ji teď potřebují.

Muž se posadil na křeslo u okna a díval se ven. Zaduněl další hrom a nebe přeťalo několik dalších meteoritů. Hvězdy se zdály jasnější než obyčejně a nebe naopak mnohem temnější. Další hrom, a potom ještě jeden. Další sprška meteoritů, která se nyní zdála mnohem blíž. Ohlédl se a zadíval se na zpocený a unavený obličej ležící Leaith.

„Zhluboka dýchejte paní, stále dýchejte…!“ opakovala jí neustále Davelen, a Leaith hrozně křičela.

Mohl by jí pomoci od bolesti, ale věděl, že by to byla chyba. Čas si to nepřeje, je to její osud… Nedíval se do budoucnosti, ale tušil… Ne, věděl… Nad lesem prolétla obrovská temná silueta, ale nikdo ji neviděl…

Zavřel oči a ucítil podivné svírání v žaludku. Porod nebyla zrovna věc, kterou toužil vidět, a tak se opět obrátil k oknu. Méně jasné hvězdy začaly mizet v jasu těch zářivějších. Některé už byly tak jasné, že bylo obtížné na nich udržet zrak. Hromy už zněly téměř stále a meteority začínaly dostávat nové barvy, od žluté, přes červenou, modrou až po zcela bílou. A venku bylo mezi údery jednotlivých hromů naprosté ticho. Muž se usmál. Zamyslel se, jestli jeho narození bylo stejné. Tehdy, před mnoha sty lety, statisíce kroků daleko odtud. Tehdy ale byl svět jiný, snad jednodušší, snad lepší. Vzpomněl si, jak šel poprvé do Givonu. Tedy tam, kde Givon kdysi stál. Tehdy byla taky taková krásná noc, ale téhle se žádná noc nemohla rovnat. Teď se totiž má narodit jeho nástupce, ten, kdo změní svět a možná ho zachrání. Možná i on, nebo ona, bude vědět všechno, tak jako on sám. Byl to dar a zároveň prokletí. Znal všechno na světě, co kdy bylo napsáno, kdekoli a kdykoli, a toho nebylo málo. Jeho knihovna byla největší na celém světě, a on znal všechny knihy, které obsahovala, nazpaměť. Nikdo se mu znalostmi nemohl rovnat, ani králové draků, ani Zlatí Hadi, ani bohové. Jen Čas, a ten byl daleko, příliš daleko, a už tomu bylo mnoho set let, co ho naposledy spatřil smrtelník a snad i bohové.

Nevěděl, zda se má taky považovat za boha. Patřil mezi ně, ale nebyl jedním z nich, stále se cítil jako člověk, jako někdo, kdo je na hranici mezi světem dole a nahoře. Byl nejmladší z nich, a přesto starší než nejstarší z dlouhověkých elfů. Skoro tisíc let. Opět se usmál. Nebe zářilo milionem světel. Nádhera. Proud jeho myšlenek se však najednou přetrhl.

Zazněl hrom silnější než všechny předtím dohromady, a jeho zvuk trval celou věčnost. Celý svět se zatřásl a pak se probudil. Pokojem zazněl dětský křik.

„Je to děvče, má paní…“ řekla Davelen. Ale Leaith už ji neslyšela. Muž uviděl obrovského draka odlétat směrem na sever.

„Vatorel Leaith…!“(Sbohem Leaith) zašeptal a pokusil se zastavit slzy. Nechápal, proč ho tato chvíle tak dojala, vždyť už viděl tolikrát někoho zemřít. Nebe i hvězdy byly zase jako dřív, a na východě začalo svítat.

Vstal a došel k posteli, kde žena chovala dítě. Podíval se na obličej mrtvé. Byl na něm úsměv. Podíval se na dítě a to ztichlo a upřeně se na něj zadívalo svýma zlatýma očima, ve které bylo stejné světlo, jaké bylo v jeho očích. Podíval se na Davelen. Ta byla celá od krve, plakala a dívala se mu do očí.

„Ty jsi Moudrý, ty ji můžeš oživit, ty ji musíš oživit!“ Zavzlykala. „Prosím…“ pronesla tiše.

„Vzal si ji sám Nejstarší, a i ty víš, že zde je má moc krátká. Co si on vezme, ani Čas nenavrátí“ řekl taky potichu a zavřel oči, aby nebylo vidět jeho slzy. Vždyť tu ženu skoro neznal, proč ho to tak vzalo…? Snad to, že tímto jediným malým činem změnila svět. Opět se zadíval na dítě. Přejel nad ním rukou a dítě bylo náhle čisté. Nádherná bílá holčička zahalená v bílé peřince. Pak se mu v ruce objevil zlatý řetízek s malým krystalem křišťálu. Dal ho holčičce kolem krku. Položil jí ruku na čelo a zašeptal: „Já se vrátím. Já se pro tebe vrátím… Henola emen Advar´eran!“ (Spi dobře, Druhý pramene) Napřímil se a najednou vypadal mnohem větší a hrozivější. Pozvedl svou hůl nad hlavu a pokojem se rozlila modrá záře.

„Varorel Davelen…!“ pronesl hlasitě a potom zmizel v oslepující záři. Do pokoje vnikl první paprsek nového dne…

„Nadir na ale simarron, Ag´eran…“(Slunce v tvém srdci, Agerane) řekla Davelen obřadně podle starých zvyků, ale s pláčem v očích. Podívala se na svou mrtvou paní, ale její tělo už tam nebylo, a její postel byla čistá a ustlaná. Podívala se na své ruce a i ty byly čisté. Po Leaith nebylo už ani památky.

„Arniel, takové bude tvé jméno…“ řekla dítěti. Holčička se jen usmála a její oči zazářili…