Sestřičko, zavírej vrátka

Bratr z Ameriky volal, že se prý něco děje. Já mám teď zrovna ale úplně jiné myšlenky, říkám si, na levém prsu svou téměř týdenní dcerušku. Přesto ale pouštím rádio, jenom slabě a dávám si ho k pravému uchu. Nic podstatného neříkají a já, příjemně unavená, upadám do polospánku, ve kterém člověku vytanou na mysl různé vzpomínky.

…

Byl už konec srpna, ale sluce stále ještě neúnavně zářilo. Dvě ostružiny na keři už byly zralé. Vzala jsem si je do úst. Přiřítil se můj bratr a slupl tři úplně červené.

„To se nedělá,“ říkám

 “Nedělá se věcí…“odpovídá on

 „Ale bude ti blbě,“ říkám já

 „To už je mi i tak,“

 „Hele, co je s tebou?“

Bratr si náhle uvědomil, že se ke mně nechová úplně normálně a řekl: „Promiň. Tomu bys nerozuměla,“

To je jedna z věcí, které dokážou desetiletou holčičku naštvat. Vyloží si to tak, že před ní dospělí něco tají, protože si myslí, že je malá a hloupá.

 „Abys věděl, rozuměla!“to byl v té době můj nejlepší argument.

„Pojďme radši domů. Myslím, že začíná pršet,“

Bratr otevřel branku, přesně do takové šíře, aby neutekl pes a přitom jimi mohl proklouznout štíhlý sedmnáctiletý chlapec a drobné desetileté děvče.

Proběhli jsme dvorem až k babiččiným dveřím, otevřeli a vešli dovnitř.

…

Mě poslali si hrát, jako vždycky, když se něco děje. A já jako vždycky, když se něco děje a když mě pošlou si hrát, poslouchala za dveřmi. Slyšela jsem jenom útržky rozhovoru babičky a bratra a ani těm jsem moc nerozuměla.

…

…Zatracení komunisti. V tomhle blbým státě už dál žít nechci…

…tak uteč…

„Babi, změna. To je jediný, co potřebujem,“

„Víš, když ses narodil, nebylo u nás tak dobře, jako teď, zrovna v roce, kdy jsi přišel na svět, popravili mnoho nevinných lidí…předtím byla válka, zažila jsem první i druhou a teď je nám nejlíp… změna by byla jedině k horšímu,“

…Mně by stačilo, kdyby to u nás bylo jako za první republiky…

…

Navzdory tomu, že jsem druhý den nemusela brzo vstávat, jsem šla spát už po Večerníčku, ale dlouho jsem nemohla usnout. Když jsem konečně usnula, ani nevím, jestli za několik minut nebo hodin, probudily mě nějaké zvuky a světla. Byla to bouřka? Možná. Včera bylo dost dusno… Vstala jsem a šla do kuchyně. Tam se svítilo a bylo zapnuté rádio. U něj seděli bratr a babička. Zastavila jsem se a chvíli poslouchala. Z rádia něco říkal nějaký pán, ale moc jsem nepochopila, co. Něco jako, že bude válka. A potom hráli hymnu. Babička plakala a bratr, kterého jsem asi v životě neviděla brečet, už měl taky na krajíčku. I mně se chtělo brečet, i když jsem nevěděla, proč. Vlastně věděla. Protože babička a brácha plakali. Protože bude možná válka. Ale kdesi uvnitř jsem doufala, že to byla jen noční můra, ze které se za chvilku probudím. Štípla jsem se do předloktí. Nic. Štípla jsem se o něco silněji. Stále nic. Zamrkala jsem, to bylo zaručené. Ale neprobudila jsem se. 

 „Bůhví, co se bude dít. Zítra ráno musím jít bezpodmínečně nakoupit, pak už nic nebude k dostání. Zvládnete to tady nějak?“

„Jasně, babi,“ řekl brácha stále roztřeseným hlasem a otočil se ke mně „Nebreč, buď statečná,“

…

Na mysl mi vytanula jedna písnička Karla Kryla - Bratříčku. V mém případě tedy spíš sestřičko. Škoda, že nejsou všichni starší bratři takoví…

Zpozorněla jsem. Vrádiu hlásili osmnáct hodin a začínaly hlavní zprávy. 

Po okenním skle stékal déšť a po mé tváři slzy. Byl listopad 1989.